Benýsek a duchové

V Praze 4 stojí jeden zajímavý dům. Do toho domu jednou přijel jeden pejsek a choval se velice podivně. Ale to bychom předbíhali; podívejme se nejprve na jednu více než sto let starou událost, která se tu stala.

Dvě vraždy a dvě oprátky

V minulosti, na přelomu 19. a 20. století, dům fungoval jako zájezdní hostinec ve vsi Horní Krč. Po připojení Krče k Velké Praze po 1. světové válce se ulice jmenovala Zborovská - podle slavné legionářské bitvy u Zborova, po příchodu Němců v roce 1939 byla přejmenována na Hornokrčskou. Dům se v té době „proslavil“ krvavým mordem, který spáchal jistý Alois Valeš a mrtvoly ukrýval ve sklepě. Psal o tom i E. E. Kisch.

Valeš - samá faleš... Podle dobového tisku vyplývá, že Valešův případ byl ve své době velmi, řečeno dnešním slovníkem, „medializován“... „V roce 1902 zavraždil zahradník Alois Valeš ve vile jménem Vilém v Horní Krči č.p. 11 (dnes po přečíslování č.p. 15 - pozn. autora) Matildu Hanzeliovou a Josefa Takače. Valeš pak po sporu se svou manželkou vykopal část kostry a odnesl ji na smetiště u domu, který se jmenoval Parnasie a patřil staviteli Josefu Flaškovi z Vinohrad (dnes dům v Budějovické ulici č.p. 33 - 35). Ke kostem dal Valeš kartičku s nápisem „Ta byla zabitá ve sklepě“ a se slibem, že „brzy odhalí další zločin“. Případ vyšetřovali dvorní rada Karel Křikava, dále vrchní policejní rada Wenzel Olič a komisař Knotek. V roce 1905 porotní soud po tři dny trvajícím líčení (za předsednictví soudního rady Hoffmana a s žalobcem - substitutem státního zastupitelství Josefem Sakhem) odsoudil Aloise Valeše a jeho ženu Ludmilu Valešovou k trestu smrti. Dcera Valešové - Františka Jelínková - byla odsouzena k sedmi letům těžkého žaláře, které si odpykávala v ženské věznici v Řepích u Prahy a kde také zemřela. Pak byla údajně pochována nedaleko Babinského." O tehdejší popularitě celého případu svědčí i existence dobové lidové písně. Ta má (ostatně jako všechny v té době) mnoho slok, podstatná pro vykreslení případu je však jen její část:

"Poslechněte lidé, paní i kuchařky,
ak je to s tou kostrou u tý vily Flašky.
Tu kostru tam zanes
z Krče ňákej Valeš a dal k ní cedulku.

Ženu, taky dceru miloval ten Valeš.
Za Ježkovou chodil, byl holt samá faleš.
Ty prej navedly ho,
by zabil jednoho Takače a Hanzelinku.

Zůstávali u něj, Takač, Hanzelinka.
Ta jednou do sklepa pro špek šla, chudinka.
Valeš nezná hrůzu,
popad ji za blůzu a praštil ji kladivem.

Valeš, žena, dcera, v noci šli k Takači,
střelili ho a pak sedli na pavlači,
rozdělili prachy a třásli se strachy,
 jestli se to nepíchne.

Ráno na zahradě zahrabali mrtvý
a pak jedli šunku a telecí s mrkví.
Ježkový dal šátek, a hodinky
v pátek šel razit do amtu.

Cedulku pak prodal sousedovi ševci,
a žena dopálená řekla: "Já tě nechci!"
 A odešla s dcerou do Michle,
kde perou fusekle a šnuptychle

Valeš opuštěnej v tom neštěstí hloubal,
potom vzal motyku, na zahradě dloubal,
pak tu kostru rychle, odnesl do Michle,
pomstu ženě přísahal.

Ta popadla muže: "Cos to vyved, Valši!
Opovaž se ještě kopat kosti další,
já chci jenom tebe, ty jsi moje nebe,
že nemukneš, přísahej!"

Přísahal, však v noci přišli policajti,
soused švec to píchnul. Počkej Valši, daj ti!
Natáhnou ti kůži, oprátka se úží,
oběsej tě s ženou.

Před soudem pak Valeš vše na ženu strká,
ale ta se přizná, a ve Valšovi hrká,
a když dcera přišla, tak pravda ven vyšla.
Ježková prej neví nic."

O sto let později ...

No a tak životy manželů Valešových skončily na šibenici v konopných oprátkách. Uplynulo o málo více než sto let ... Na jaře letošního roku (2004) jsme nechali v našem domě v Brandýse natřít všechna okna. Nešemu Benýskovi, kterého možná znáte i ze stránek Mostu do říše snů, bylo v té době asi tak 10 měsíců. Dovedete si představit, jak je takové štěně zvědavé (a v tomto případě je to velmi přátelské štěně zlatého retríva, které má kolem 35 kg ...). Aby Benýsek nezískal kompletní barevný nátěr syntetickým emailem, brali jsme si ho různě do práce a tak podobně. Ve středu přišla řada na mě. Benýsek ráno nastoupil do auta a odjeli jsme do Prahy. Benýsek jezdí autem rád a často, takže se choval jako obvykle vzorně. Jen jsem mu musel pootevřít okna, abych neměl najednou za krkem něco, o co bych vůbec nestál. Dojeli jsem v pořádku, jen když jsem odešel otevřít vrata vedoucí na firemní dvorek, Benýsek si přesedl za volant, že do vrat jako zajede sám. No, nakonec jsem mu to rozmluvil a zajeli jsme dovnitř.

Benýsek se celkem okamžitě zorientoval a vešel do domu. Za dveřmi je prostorná "recepce"; z ní vede pak schodiště do pater a také do sklepa. Sklepní schody Benýska celkem okamžitě vyvedly z míry. Přikrčil se a největším možným obloukem se jim vyhnul. Pak jsme se vydali nahoru. Těsně před schodištěm si pes lehl na zem a kdyby mohl, tak se "vcucnul do zdi". Marné bylo napomínání a lákání, marné příkazy, marné pokusy získat autoritu vodítkem.  Pes byl jak přibitý, nešťastný výraz v obličeji. Pak se nejednou zdvihnul a rozeběhl se ke dveřím ven, naštěstí zavřeným. Tam seděl a třásl se na celém těle. Nakonec pomohly oblíbené piškotky. S piškotkovou motivací se Benny nechal přesvědčit a doslova se po schodech vyplížil do prvního patra. Tam se najednou narovnal a zbývající část schodiště, do druhého a posledního patra vyběhl jako kdyby nic.

U mě v kanceláři se psík choval nad očekávání slušně. Nedemoloval počítače, netrhal kabely ani papíry. Asi tak po třech hodinách jsem si řekl, že bude načase obejít trochu zdejší patníky a rohy a vydali jsme se po schodech dolů. První část schodiště Benýsek vesele seběhl. ale jak se dostal na začátek schodů vedoucích do přízemí a ke sklepu, tak prostě ztuhl. Nebylo moci s ním pohnout. Kňučel, nešťastný výraz, hrůzu v očích. Nakonec jsem ho musel přes otočku schodiště přenést, což při jeho velikosti a váze byl výkon (na schodech) nadmíru obtížný. Nakonec jsme byli dole a pes se vrhl ke dveřím a kdyby to šlo, tak by snad prosákl pod nimi ven.

Když jsme se vrátili, pomohly opět piškotky. Za ten den jsme šli ven ještě několikrát. To již Benny chodil sám, ale otočku schodiště do přízemí překonával viditelně s největším sebezapřením. Od té doby tu byl Benýsek již asi pětkrát, zvykl si tu, ale to inkriminované místo mu prostě stále nesedne. Jak se zdá, tak sto let staré krvavé události tu zanechaly svůj otisk, který citlivé psí smysly vnímají mnohem ostřeji než my.

Mimochodem, to schodiště je původní. Je sice nově obloženo, ale když se podíváte dolů do sklepa, je ze spodní strany vidět, že stupně schodů jsou z hrubě opracovaných kamenných bloků a zřejmě tedy staré, jako budova sama. Na tom prostředním snímku mi Benýsek při páté návštěvě neochotně zapózoval, ale musel jsem mu slíbit jednu tyčku a pět piškotků k tomu. Proč pět? Jak říká moje kolegyně a pejskařka Věra - čtyři do tlapek a pátej do ocásku...

zpět na Stránky s nádechem tajemna