Zastavení u památného stromu v Kobylisích

Dříve pole, louky, remízky, hájky a les. Dnes „sídliště Ďáblice II.“ v městské části Prahy 8 Kobylisích. Tak tady, v těsném sousedství paneláků byste strom kolem něhož šly dějiny, jistě nehledali. A přitom jeho impozantní kmen se tyčí jen pár desítek metrů od rušné ulice Střelničná.

Památný strom Kobylis nelze přehlédnout. Stačí vystoupit z tramvaje číslo 17 nebo 10 ve stanici Kyselova a vystoupat po schodech do parku - pak už je velikán na dohled.

Třebaže je obklopen mladšími stromy jeho koruna se rozkládá do široka nad nimi. Kmen je pěkně rozkročen a v jeho záhybech se v zimě tvoří malebné závěje.

Náš velikán je z rodu dubu letního, odborně řečeno je to Quercus robur. V současné době je vysoký cca 27 metrů - to říká zdroj na webu. Další údaje jsem zjistila už svépomocí - ve výši 125 cm nad zemí je obvod kmene 450 cm. Když jsem dub obšlapala těsně kolem vybíhajících kořenů udělala jsem 35 šlápot, což při délce šlápoty 27 cm dělá neuvěřitelných 945 centimetrů obvodu u země! Ano, tento krasavec je pořádně rozkročen, aby odolal letním i zimním bouřím a větrům!

Stáří stromu jsem bohužel nezjistila, jisto je ale to, že není tak stár, aby pamatoval dobu, kdy ves Kobylisy vlastnil generalissimus Albrecht z Valdštejna.

Typovala bych, že náš velikán patří do věkové skupiny nad 141 let.

V 17. století byla tato oblast lesů, skal a vinic dosti vzdálená od královské Prahy a prakticky neobydlena.

Od 18. století se však pozvolna tato krajina mění. Na všech svazích od Kobylis k Proseku a směrem k Ďáblicím mezi vinicemi vznikají samoty.

Ze starých záznamů o libeňském panství se v úřední správě z roku 1752 píše, že k panství patří 11 vesnic - kromě jiných i vesnice Kobylisy. K panství patřily poplužní dvory, louky, pole, ovocné zahrady, chmelnice, vinice, lesní revír zvaný čimický porostlý duby. Na panství bylo zakázáno kácet jakékoli stromy, kromě oschlých. Důvod byl ten, že za válek, které se tudy přehnaly, vojáci vykácely a spálily zdejší lesy pro svou potřebu.

Kobylisy měly zprvu vzhled nepatrné vesničky. Od roku 1880 se však začalo stavět a v roce 1928 už byly Kobylisy souvislá skupina statků a domků podél zbudované hlavní cesty, za humny s velkými zahradami a ovocnými sady. Pověstná byla třešňovka Na Štírce – dodnes ji tu připomínají ulice Na Stírce, U třešňovky a Na Kopytářce. A právě někde v těchto místech se odehrál zločin, o němž vypráví pověst o lupiči Loudovi.

Pod vinicí Kopytářkou bývalo menší hospodářské stavení, ale jeden čas též krčma, kolem níž bylo nebezpečno jíti. Zde se scházívala různá chátra, která se štítila světla. A právě zde se skrýval nebezpečný lupič Louda, který přepadl Frantova kočího z Chaber, těžce ho zranil a koně ukradl.

Po svém odsouzení trávil trest v žaláři ještě se dvěma zločinci. Tato trojice se smluvila, svého dozorce přepadla, zavraždila a chtěla uprchnout. Všichni byli znova souzeni. Druzí dva zločinci byli oběšeni, avšak Louda dostal milost. Za čas byl propuštěn a přidělen do domovské obce Kobylis. I potom byl postrachem obce. Byl jednou chycen na lupu v blízké obci, dostal se do donucovací pracovny, kdež zemřel.

Památný strom Kobylis však pamatuje dobu, kdy nedaleko vznikla kobyliská střelnice (roku 1890) a zahrádkářské kolonie, kdy zde mnohem později ve 2. polovině 20. století byl postaven malý areál automobilových opraváren ČSAO. Kolem byly kukuřičné lány polí, táhnoucí se až k lesu, k úpatí vrchu Ládví. V uctivé vzdálenosti od sebe zde bylo směrem k obci Ďáblice, nejspíše po druhé světové válce, postaveno několik rodinných domů a vilek. A opět to byly takové novější samoty, obklopené zahradami, sady a poli.

Silnice zde vedla jen jedna a to od Vlachovky na Prosek a do starých Ďáblic. Nebyla nijak zvláště rušná, ikdyž už u ní jezdily tramvaje na konečnou u Ďáblického hřbitova (vybudován v letech 1912 - 14).

Na přelomu sedmdesátých let zdejší venkovská idylka skončila. Začaly se zde stavět první výškové domy – paneláky s názvem sídliště Ďáblice II. Stavělo se však novým způsobem, kdy kolektory byly vedeny pod zemí šachtami a tunely a nedocházelo k zbytečnému rozkopání celé oblasti. Stromy a původní flora a částečně i fauna proto zůstaly z 80 procent zachovány dodnes.

Poblíž dnes památného dubu proto dál roste nejméně 15 dalších letitých stromů – javorů, akátů, kaštanů. V jejich korunách se prohání veverky, hašteří se straky se sojkami, po celý rok hnízdí havrani. Potkat zde nebojácného zajíce nebo zahlédnout ve větvích borovic ušatého kalouse není náhoda...

V sedmdesátých a ještě i v osmdesátých letech dvacátého století bylo zdejší sídliště zváno nejkrásnějším v Praze a jezdili se na něj dívat návštěvy odborníků i z ciziny. Největší zásluhu na té kráse měla především příroda, která zde nebyla poničena a proto panelové domy byly od samého počátku obklopeny vzrostlou zelení. Samozřejmě, že zásluhu měli i architekti, kteří sídliště navrhli tak, že domy jsou postaveny do uzavřených čtverců, jak byly kdysi staveny činžovní domy ve vnitřní Praze. A tyto čtverce domů jsou od sebe patřičně vzdáleny, odděleny zelení a pospojovány cestičkami, velmi dobře udržovaného parku.

Další památný strom na území městské části Prahy 8 roste v Čimicích. Ale o něm až někdy příště.

VEZA

Zpět na stránky Zelených přátel ...