 |
 |
Pokud při toulkách přírodou tu a tam zdvihnete hlavu a zadíváte se do korun stromů, mnohdy se možná zamyslíte nad tím, co a jak rozhoduje nad tím, že není na světě strom, který by byl úplně stejný jako strom jiný. I když vyrostou ze stejných semenáčků, poblíž sebe a za stejných podmínek -- budou se lišit tvarem a počtem větví, výškou, a jistě ještě ve spoustě dalších detailů, které ani na první pohled nepostřehneme. Někdy ale narazíte na místo, kde roste strom nebo skupina stromů, které se svými tvary jakoby úplně vymykají všem přírodním zákonům. Jejich větve jako kdyby se nemohly rozhodnout, kam mají růst -- chvíli směřují na jednu stranu, o pár centimetrů dále si směr růstu rozmyslí, pak málem na sobě udělají uzel, chvíli rostou zpět ke kmeni a pak zase úplně jinam. Jako kdyby na tom místě působila gravitace chvíli tak a chvíli jinak ...
... nebo jako kdyby celé stromy do sebe nasákly příběh, který se vztahuje k tomuto místu a chtěly ho svým tvarem převyprávět. Jakousi formou statického baletu, ustrnulého do jediné figury, která ale musí postihnout všechno a všechno také dokázat zobrazit.
V Říši snů jste se mohli s postavou tajemného pojizerského doktora Kittla setkat již nejednou. Nyní se ale nebudeme zabývat rekonstrukcí jeho domu, ale přeneseme pohled o pár desítek metrů výše do svahu ...
|
|
V Krásné, hned u kostela sv. Josefa, je dávno nepoužívaný hřbitov. Dva prosté dřevěné křížky označují místo, kde je podle všeho pochován legendární doktor Kittel, kterému se přezdívalo šumburský Faust ... To pro jeho údajné spolčení s ďáblem, díky kterému dosahoval vynikajících výsledků v léčení nejrůznějších neduhů a nemocí. Pokud se někdo vymyká průměru a je úspěšnější než ti druzí -- tím proboha nemyslím nic manažerského -- bývá předmětem závisti svých méně zdatných kolegů a předmětem jejich odsuzování a zavržení; to platí dodnes a mohl by o tom pohovořit své leckterý člověk koketující s vědou ... No a v době, kdy žil doktor Kittel, se takové věci sváděly na ďábla. Doktor se údajně měl vykoupit postavením kostela, který vidíte na obrázku vlevo -- a jeho spasení mělo potvrdit zakokrhání kohouta, které se mělo ozvat před svítáním po dni doktorova pohřbu; což se i stalo.
 |
 |
Přesto vyrůstají nedaleko hrobů manželů Kittlových bizarně pokroucené stromy -- stejné stromy o kus dál jsou celkem vzato "normálního" vzrůstu. V létě to není tak markantní, ale když v zimě stromy shodí listy ...
 |
 |
V holých pokroucených a všelijak stočených větvích si můžete představit cokoliv vás napadne ... stačí přimhouřit oči a fantazie může začít pracovat ...
Nešťastný hudební skladatel a učitel Jan Jakub Ryba ukončil svůj život dobrovolně -- podřezal se břitvou, a tak vyřešil tíživou životní situaci, se kterou se nedokázal vyrovnat. Tak alespoň praví oficiální historie. Jako sebevrah nemohl být pochován do posvěcené půdy ... ale přesto na Rožmitálském hřbitově jeho hrob dnes stojí -- hned u zdi blíže kostelu. Zda v něm ostatky autora slavné Rybovy mše spočinuly, to se ani pořádně neví -- tvrdívá se, že hrob je jen symbolický ... jenže se najdou i názory, že to není pravda.
V každém případě po stranách hlavy hrobu vyrůstají dva mohutné stromy ... Když trochu poodstoupíte a zvednete hlavu, spatříte ty nejbizarnější tvary větví, nad kterými se až zatají dech. Takový pohled se vám samozřejmě naskytne nejlépe opět v zimě -- v létě si pod záplavou listí větví člověk ani nevšimne.
 |
 |
 |
 |
Nejzajímavější mi připadá pohled, který vidíte na následujícím obrázku. Kmen stromu tu obrůstá fragment uschlé větve a vypadá to, jako kdyby rdousil sám sebe ... Kdyby se člověku chtělo přehánět, mohl by v tom vidět symbol té dávně sebevraždy ...
 |
No dobře, skeptik si teď pomyslí - ten cvok vyfotí zakroucenou větev a hned v ní vidí strašidlo. No proč ne. Ale stejně ... proč zrovna na určitém místě vyroste strom takhle podivně pokroucený a o kousek dál již rostou stromy přesně tak, jak se od nich očekává a jak o nich učebnice píší? Snad za to mohou i geopatogenní zóny -- ale to se přece nemusí vylučovat -- taková zóna třeba mohla vzniknout v místě, kde se "cosi silného" přihodilo. Není zde pramen vody či puklina v zemi, ale pramen psychického charakteru, paměť místa nebo jak to nazvat. Kdyby se těch stromů dalo na něco zeptat ... bylo by zajímavé dostat odpověď na otázku -- Kdybys mohl, utekl bys z tohoto místa o kus dál?".
Připadají vám tyto moje úvahy podivné? Možná je to také tím, že se díváme moc do země a nějak jsme zapomněli vnímat celý svět kolem nás. Já bych tento problém nechal otevřený. Zde nabízím dvě místa, která tyto myšlenky iniciovala ... a uvidíme, zda jsou kolem nás ještě další. No ... ona jsou, ale jde o to, zda existují podobné souvislosti a zda v nich lze vysledovat určitou zákonitost.
Stromy jsou naši zelení přátelé ... chtějí s námi možná mluvit ... ne, ony mluví -- ale my je nevnímáme. Nehovoří k nám slovy, ale snaží se k nám promlouvat celým svým tělem, svými kmeny, větvemi a jejich tvarem - a proč ne, my lidé přece také máme pantomimu a jiné umělecké směry, kde slova nejsou zapotřebí.
JL
Zpět na stránky Zelených přátel ...
