 |
 |
Každý asi pozná kvetoucí třešeň, ten bílý nebo růžový voňavý oblak krásy si s ničím nejde splést. Ale kdybych se vás zeptala, zda jste někdy viděli kvést borovici? Rozložitý dub nebo snad štíhlou břízu? Komu se tohle poštěstí, má zážitek na celý život a o kousíček lépe pozná zelené spolubydlící na naší planetě. Pojďte se tedy projít jarním lesem, navštívit pár kamarádů a poznat spoustu nových. V březnu naše procházka začíná a končí v květnu, když už je léto takřka za dveřmi.
Na polích jsou ještě ostrůvky sněhu, ale líska už statečně vystrkuje drobounké červené jazýčky. Na první pohled jsou zřetelnější její zlaté jehnědy, ale stojí za to si větvičku přitáhnout blíž a trošku zapátrat po okolních pupenech. Líska kvete už počátkem března a je první potravou pro včely, spolu s „kočičkami“. Je to jednodomá dřevina, na jednom keři jsou samčí květy, jehnědy, i samičí květy připomínající pupeny s jasně červenými nitkami – bliznami.
Na podzim nám líska dává hojnost oříšků. Keltové je považují za symbol moudrosti a poznání. Lískovými pruty se o svátku Beltine vyháněl dobytek na pastvu, pod lískovými keři se lidem zadají prorocké sny. A kdo si někdy hrál na Indiány, jistě měl z lísky vyrobený luk nebo alespoň rybářský prut…
|
|
Dalším časným jarním průkopníkem je vrba jíva, nesoucí na svých větvích již zmiňované „kočičky“. Vrba kvete v březnu až dubnu a je dvoudomá. Na jednom stromu tak najdeme kočičky se žlutým pylem, na jiném zase zelenavé kočičky bez pylu. Ty se posléze po opylení změní na delší převislé chomáčky, nesoucí semena s chmýřím.
V dubnu kvete i vrba bílá. Na dlouhých větvičkách se objeví jemné lístky spolu se zelenými jehnědami. Vrba je dřevina dvojdomá, ne jednom stromě má buď samčí nebo samičí jehnědy. Jelikož roste u vody, má dobré obranné mechanismy proti nachlazení. Smějete se? Je to pravda, vždyť vrbová kůra je přírodní prostředek proti horečce. Vědí to i zajíci, a proto si zjara na vrbě pochutnávají. Mají něco dobrého k snědku a zároveň se léčí.
 |
 |
 |
 |
Na okrajích lesů a podél cest dominují bělostné břízy. Tenhle strom podle kůry pozná i malé dítě. Nás budou zajímat ale větve, na kterých se nejprve v dubnu objeví žluté jehnědy. Při bližším pohledu ovšem nejsou jediné, mezi lístky vykukují i drobné zelené ocásky – samičí jehnědy. Jsou to právě ony, které zůstanou na větvích a na podzim z nich vylétají drobounké nažky.
Bříza je velmi ceněný a užitečný strom, i když vlastně roste téměř jako plevel. Lístky jsou dobré do jarních salátů, z mízy se vyrábí posilující nápoj a kůra je výbornou surovinou pro různé krabičky a mističky.
 |
 |
Zlatá záře na pasece, to kvete dřín. V tomto ročním období nám asi nebude moc povědomý. To kdybychom sem přišli na podzim, kdy se honosí červenými protáhlými korálky plodů peckoviček, asi by si někdo vzpomněl, z čeho dělávala babička tu nejlepší marmeládu. Dřín kvete v březnu a je nápadný už zdálky svými zářivými zlatými květy uspořádanými v okolících.
Dřín má jedno z netvrdších dřev, jaké v našich končinách můžete potkat. Je krásně barevné, s růžovou bělí a červenohnědým jádrem, dobře se leští. Matthioli ve svém herbáři píše, že dřín (latinsky Cornus) se jmenuje podle toho, že jeho dřevo je stejně tvrdé jako roh nebo paroh (srovnej např. anglicky roh = corn).
 |
V našich lesích už jilm téměř vymizel, ale občas se s ním přece jen setkáte. Má svazčité květy na stopkách. Zajímavé je, že květy mohou být jak jednopohlavní, tak oboupohlavní. Takovým stromům pak říkáme mnohomanželné. Kvete v březnu až dubnu.
Na úrodné Hané, u Pohořan a Vésky, stojí od nepanšti mohutný stařičký jilm. Místní mu říkají strom splněných přání. Žije v něm totiž víla, která plní lidská přání. Ale ne všem, jak už to bývá. Jenom těm lidem, kteří myslí víc na druhé než na sebe.
 |
 |
U silnice v houští vykukují žlutavé hrozníčky květů červeného bezu. Správně se jmenují okolíky a můžeme je vidět už v dubnu, ale často spíše v květnu spolu s čerstvě vypučelými listy.
Červené bobulky nejsou pro lidi jedlé, ale ptačí návštěvníci jimi vezmou zavděk. Také je díky bezu a jeřabinám na podzim les krásně barevný.
 |
 |
Smrk ztepilý kvete v dubnu až červnu, samčí šištice jsou žlutočervené, v dolní části koruny, samičí zelené nebo fialové, v horní části koruny. Šišky dozrávají ještě týž rok. V parcích a zahradách, někde i v lesích, se též můžete potkat se smrkem pichlavým, zejména jeho stříbrnou variantou. Přišel k nám ze Severní Ameriky a jeho květy jsou podobně zbarvené jako u našeho smrku ztepilého. V oblastech zasažených imisemi byl často vysazován namísto domácího smrku ztepilého, protože je více odolný.
Setkávám se s tím, že lidé u nás mají ke smrku v poslední době až trošku averzi. Zřejmě je to způsobeno jeho umělým rozšířením na našem území jakožto hospodářské dřeviny. Přesto je smrk i u nás v mnoha oblastech doma – vysoko v horách, bičovaný vichřicemi se sněhem a na horských rašeliništích, kde se vyskytuje v ostrůvcích rašeliníku a vlochyně. Kdybyste někdy zavítali do Skandinávie, doporučuji výlet na okraj smrkového lesa. Zde je ve svém přirozeném prostředí, nádherně proměnlivý, věčný. Tady je jeho velké království, ve společnosti bříz a jeřabin, domov mnoha rostlin, zvířat i hmyzu.
 |
 |
 |
Krásný strom s kůrou na dětské loďky, to je borovice. Rozkvétá v květnu až červnu, má žlutavé samčí šištice v dolní části koruny. Borovice je jednodomá, ale často na jednom stromu najdeme šištice pouze jednoho pohlaví. Samičí šištice vyrůstají ze špiček pupenů, a protože potřebují hodně světla, nejčastěji je nejdeme v horní části koruny. Šišky dozrávají až ve druhém roce po opylení, dokonce se otevírají až na jaře třetího roku.
Borovice je velmi skromný a nenáročný strom. Roste na skalách, na písčinách, její kořeny si dokážou prorazit cestu k vodě i na velké vzdálenosti. Na borovicích také roste jmelí, i když to málokdo ví.
 |
 |
 |
Lípa, obrozenecký symbol Slovanů a včelí pastva. Jistě se vám vybaví oblak medové vůně spolu s pokosenou trávou a prázdninami u babičky. Lípa kvete v červnu a červenci. To, co se nám z dálky jeví jako žlutobílé květy, je ve skutečnosti latovitá květenství, přirostlá na světlezeleném listenu.
Pověsti o lipách jsou spojovány zejména s Husem a Žižkou, krásné měkké lipové dřevo je vyhledávané řezbáři. Z mladých lipek kdysi lidé stahovali lýko a vyráběli láptě, mošny, provazy. Pod lipami na návsi také vždy stávala lavice, pod lípou se dohadovaly smlouvy a závazky, svatby, pod lipami se soudilo. V nejednom starém letopise byste našli větu začínající slovy „Dáno pod lipou…“
 |
 |
Dub letní, zvaný křemelák. Nejčastější strom našich lesů v nižších nadmořských výškách. Dobře si ho prohlédněte. V posledních letech jsou duby napadány plísňovou chorobou a je klidně možné, že načas zmizí z našich lesů, jako například před lety jilm. Duby kvetou v dubnu až květnu, květy tvoří převislé laty. V našich lesích, ale spíše parcích můžete spatřit i dub červený, původem z Ameriky. Kvete spíš v květnu a květy jsou slabě zabarvené do červena. Jeho listy mají ostré okraje a na podzim nás potěší královským purpurem.
Zajímavá pověst se váže k dubu v Pacetlukách. Dvě ženy kdysi šly na louku a u dubu na jejím okraji našly dva trpaslíky. Nejdřív se chtěly leknout, ale skřítci jim nabídli, že když o nich nikomu neřeknou a cestou domů se nepohádají, dají jim hodně zlata. Ženské to neuváženě slíbily, trpaslíci otevřeli pod kořeny dubu tajnou jeskyni s poklady a nasypali štědře oběma ženám do zástěr zlata. Jak to dopadlo, asi všichni tušíte. Ženy se po cestě začaly hádat, která dostala víc, a než došly domů, měly zástěry plné kamení.
 |
 |
V hájku tenkých kmenů vládne habr. Lidmi je často zaměňovaný s bukem. Pokud se ale vydáte do lesa v době květu, nikdy si je nespletete. Habry kvetou v dubnu až květnu, mají jednopohlavní květy. Samčí jsou spíše delší jehnědy, samičí kratší a řídké, připomínají šištice.
Habr má pevné dřevo, nazývané našimi předky železné. Chrání také místa věrné lásky. Dokládá to nejen pověst o Libáňském habru (odkaz), ale i místo U tří habrů nedaleko Loděnice. Je zde studánka a kaplička zasvěcena sv. Antonínovi Paduánskému, patronu věrných milenců a manželů. Když se ze studánky napijí oba milenci nebo manželé, jejich láska přetrvá věky a nic ji už nerozdělí.
 |
 |
Stříbrný král podhorských poloh, který se pozvolna vrací do svého království. Kvete v květnu současně s rozvíjením listů. Samčí jehnědy jsou na dlouhé stopce, tvoří květenství zvané strboul. Samičí květy jsou trojčetné a rostou v červené pýřité číšce.
Na Šumavě, zejména v okolí Bukovce, se vypravují strašidelné pověsti o bucích, které v sobě uzavřely dřevorubce. Stalo se to tak. Dřevaři se posilněni sklenkou v hospodě dohodli, že pokácí v lese několik velkých vzrostlých buků, na které měli už dlouho zálusk. Ale co se nestalo, sekera od stromu odskočila, pile se vylámaly zuby a zlomil list. Dřevaři nelenili a doběhli pro faráře. Ten strom pokropil svěcenou vodou a buk se nechal podříznout. Ale jenom zčásti. Rozštípnul se totiž od koruny až dolů. Odvážný dřevař, který do rozpuku vlezl a chystal se uříznout zbytek, byl stromem sevřen. Buk se uzavřel, jako kdyby nikdy nepraskl. Jenom stružka krve, co stékala po kmeni, dokládala, že je uvnitř člověk. Dobrou noc, milé děti. Tedy, vlastně jsem chtěla říci – dobře mu tak.
 |
Javorů máme v našich končinách celkem požehnanou úrodu. Úrodnou půdu také potřebuje pro svůj růst. Nejčastěji se asi setkáte s javorem zvaným mléč. Má jasně zelenožluté květenství zvané okolík, kvete v dubnu před vývinem listů. Javor horský neboli klen rozkvétá v květnu po vývinu listů. Květy jsou uspořádány v nápadných visících latách. Javor babyka kvete v dubnu až květnu, spolu s vývinem listů, květy tvoří okolíky, jsou žlutozelené nebo i dočervena.
 |
 |
 |
 |
Topol není ozdobou pouze parků, ale s některými jeho druhy se setkáme i na okrajích lesů nebo u rybníka. Topol černý, zejména jeho varieta Italica tvořící štíhlou špičatou a vysokou korunu, je povětšinou vysázen uměle. Jednotlivé rozložité topoly černé ovšem mohou být i původní. Topol osiku najdeme na okrajích lesů a hájků, topol bílý neboli linda se pak vyskytuje v našich luzích podél řek a slepých říčních ramen. Topoly kvetou v březnu až dubnu, jsou většinou dvojdomé. Samčí jehnědy jsou delší, samičí kratší. Když uzrají semena, rozletí se po okolí jako bílé chmýří.
Topol osika má dlouhé samčí jehnědy a samičí květy s krátkou stopkou. Podle křesťanských pověstí se osika třese od té doby, kdy Marie s Josefem utíkali do Egypta. Naháněli je Herodovi vojáci a Marie prosila osiku o úkryt. Osika se ovšem roztřásla strachy a třese se až dodnes. Pohádka je to hezká, tím spíš, že osika má na třesení speciálně uzpůsobené listy. Na krátkých letorostech rostou listy oválné, se silně zploštělou stopkou. Díky ní se opravdu třesou a šelestí při každém pohybu vzduchu. Ostatní listy mají tvar trojúhelníkový, jako všechny topoly a v průřezu kulatou stopku.
 |
Olše se v našich končinách vyskytuje nejenom u vody, tam najdeme spíše olši lepkavou, ale i na místech sušších. Zde převažuje olše šedá. Olše je nesmírně zajímavý strom, co se týká barevnosti. Má krásně šedou kůru, pod kterou se ukrývá naoranžovělé dřevo, které na vzduchu okamžitě intenzivně zoranžoví. Na větvích zůstaly černé loňské šištičky, k tomu v březnu vypučí rudé jehnědy, zelené mladé šištičky a posléze i zelené listí. Olše byla považována za domov čarodějnic se zrzavými vlasy, se stejnou barvou, jako má olšové dřevo. Skoro to vypadá, že někdo uviděl stromovou vílu, dryádu a protože nevěděl, jak to vysvětlit, vymyslel si povídačku o čarodějkách ukrytých ve stromě.
 |
Zásvětní strom starých kultur, tajemný, věkovitý, vždyzelený tis. Je celý jedovatý kromě červených plodů, takže je dobré si po pohlazení větví umýt ruce. Kozy a lesní zvěř ovšem tisy vesele okusují, aniž byly zaznamenány nějaké příznaky otravy. Samčí šištice jsou kulovité, rostou vespod větviček, samičí šištice obsahují pouze jedno vajíčko. Tis se nám dochoval z třetihor a v ČR patří mezi rostliny zvláště chráněné zákonem. Největší tisový les byste našli na Kavkaze, kde v soutěsce Bacara rostou nádherné staré a velké tisy zejména díky tomu, že je místní lidé pokládali za posvátné. Ve střední Evropě rostou tisy hojně na Slovensku, v rezervaci v Harmanecké dolině, v naší republice je najdete kolem hradu Týřov, na Domažlicku a v Moravském krasu.
 |
Patří do čeledi růžovitých, a to nám napovídá, že květy tohoto stromu musí být krásné. A to také jsou. Smetanově bílé, rozvíjející se v dubnu až květnu, složené do chocholíků. Na podzim budeme my i práci obdivovat jeho oranžové malvičky. My si z nich vyrobíme korále a ptáci je snědí. Jeřabinky se dříve používaly jako návnada pro odchyt zpěvných ptáků.
Jeřáb je strom velmi nenáročný, potkáme jej v nížinách a na horách. Pupeny jsou známé ženám už od pravěku. Obsahují látky podobné ženským hormonům. Dřevo je tvrdé a ohebné, zkrátka tento strom je užitečný ve všech směrech. Jen do města se nehodí – nemá rád znečištěné ovzduší.
 |
Bohužel zde chybí klasická česká jedle, ale asi zjistíte, že douglaska je také pěkný strom. Pochází ze Severní Ameriky, u nás byla v lesích experimentálně vysazována, ale pro odlišnost kvality jejího dřeva od našich jehličnanů pro ni není uplatnění. Jako ostatní jehličnany kvete v dubnu až květnu a má samčí i samičí načervenalé šištice. Zralé šišky jsou velmi dekorativní – každý plodolist má přes sebe ještě vykrojenou podpůrnou šupinu - vlaječku.
 |
 |
Falka, fotografie Falka + JL
Zpět na stránky Zelených přátel ...
