 |
 |
Koncem května 2012 jsem na návštěvě u známých, v obci Ohníč na pomezí Českého Středohoří, měl možnost navštívit mně dosud neznámou horu Bořeň. No dobře - tak tedy kopec. Ale když se podíváte na vrchol toho ... no ... kopce ... od Bíliny (viz obrázek vpravo) - a máte výšlap teprve před sebou, usoudíte, že je to opravdická hora. Ten druhý snímek (vlevo) zachycuje Bořeň z hradu Hněvín nad Mostem. Bořeň je na tomto obrázku vlevo
Bořeň s nadmořskou výškou 539 m je výrazný znělcový vrch a leží asi 2 km na jih od Bíliny, vlevo od silnice vedoucí do Mostu.. Je přírodní rezervací, turistickým cílem a horolezeckým terénem Bílinska. Z jeho vrcholu lze dohlédnout směrem na severozápad na svahy Krušných hor; na opačnou stranu je působivý výhled na velkou část Českého středohoří.
Není třeba být velkým znalcem geologie, aby téměř černá barva obnažených skalních partií a informace, že se jedná o znělec, člověku napověděla, že jde o útvar sopečného původu. A skutečně, vrch byl vyzdvižen sopečnou činností ve třetihorách. Dokonce se píše, že Bořeň je největší povrchový znělcový (fonolitový) útvar ve střední Evropě (!!!).Jeho dnešní podobu pak postupně modelovalo mrazové zvětrávání, takže členitý reliéf skalních útvarů zahrnuje skalní věže, jehly a sloupy s množstvím spár, koutů a stěn - čímž nabízí dobrý terén pro horolezce. V současnosti na Bořeni existuje přibližně čtyři sta horolezeckých cest všech stupňů obtížnosti.
Bořeň již kdysi obdivoval německý básník J. W. Goethe, jehož pamětní deska je dole na budově lázní v Bílině. Mezi záliby velkého básníka patřilo i malování a není tedy divu, že si pohled na kopec z jeho severní strany načrtl do svého skicáře. Také v přírodovědci a cestovateli Alexanderu Humboldtovi zanechala charakteristická silueta vrchu velký dojem, jak si poznamenal ve svém deníku.
|
|
Cesta k vrcholu vede po příjemné pěšině vinoucí se po svahu kopce porostlého tu a tam shluky černých borovic, které za slunného a teplého dne úžasně voní. Cesta je zároveň naučnou stezkou vedoucí z Bíliny až na vrchol, odkud se otevírá nerušený kruhový rozhled na všechny strany. Tu a tam upoutá zrak pocestného suťové pole a není tu nouze ani o krásné výhledy. Na Bořeni byla zřízena národní přírodní rezervace o rozloze 23,24 ha, vyhlášena roku 1977.
Půda na znělcovém podloží poskytuje dobré životní podmínky rostlinám, které takové prostředí mají v oblibě a lze se tu setkat s některými vzácnými (a přísně chráněnými) rostlinami. Jarní měsíce jsou ideální dobou k návštěvě pro toho, koho nespěchá a jehož oko se zalíbením spočine na květech rostlin, které nejsou právě obvykle k vidění. Pár jsem si jich pro vás vybral a d
Období jásavě žluté tařice již skončilo a jen tu a tam se na neosluněných stranách skal zaskvěl trs této rostliny ještě v plném květu. Proto první. co mě doslova chytilo za oči, byl růžovofialový trs hvozdiku sivého (Dianthus gratianopolitanus)
 |
 |
Hvozdík sivý je silně ohrožený druh naší flóry (spadá do kategorie C2). Je to vytrvalá, trsnatá, sivozelená rostlina. Lodyha je vysoká 5–15 cm, ale může být i vyšší. Nese jeden nebo dva květy, jejichž barva bývá od světlé až po tmavě růžovou. Květy krásně voní. Rostlina vyhledává stinné skalní partie, lze ji však nalézt i na přímo osluněných místech - snáší totiž velmi dobře sucho i vedro.
Další rostlinou, která patří mezi výrazně ohrožené druhy (je zařazena mezi kriticky ohrožené druhy, kategorie C1), je hvězdnice alpská (Aster alpinus). Vypadá jako nízká modrofialově kvetoucí kopretina a svah vrchu Bořeň splňuje její nároky na stanoviště - roste totiž na slunných skalách a skalnatých svazích vulkanických kopců a v karech. Vyhovuje jí kamenitá, propustná půda.
Hvězdnice alpská je nízká - 8 až 20 cm vysoká trvalka. Z listové růžice vyrůstá jednoduchá lodyha s jedním květem - vrcholovým úborem. Okrajové jazykovité květy jsou charakteristicky fialově modré, jejich terče žluté. Plody jsou obvejcovité nažky s bílým chmýrem.
 |
 |
Hned vedle trsu hvězdnice alpské rostly na prosluněné suťí pokryté plošince skalního ostrohu asi tři trsy další přísně chráněné rostliny (opět kategorie C2) - byl to již dokvétající koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica).
Krásná, ale jedovatá rostlina se cítí dobře v suchomilných a teplomilných travinných porostech, na skalách, při okrajích lesů. Roste na suchých nebo vysýchavých, minerálně bohatých půdách.
Koniklec je trvalka; v zemi má vícehlavý černý oddenek. Přízemní šupiny jsou vejčité a lodyha je bělavě chlupatá. Lodyha kvetoucí rostliny bývá 8 až 15 cm dlouhá a je ohnutá tak, že květ visí dolů. Odsud pochází název rostliny - stonek je tím ohnutím tak zvaně nící, čili poniký. Z toho vznikl původní název poniklec, což bylo v češtině zkomoleno na koniklec, ale ve slovenštině se název poniklec zachoval.
Rostlina má listy dvojího typu. Jedny jsou uspořádány v růžici, která je asi tak v polovině lodyhy. Jsou dlouze řapíkaté s vejčitou čepelí v obrysu a třikrát zpeřeně rozdělené v čárkovité 1 až 3 mm dlouhé úkrojky. Tyto listy nepřezimují. Druhé listy se obvykle vyvinou až v době květu. Květy jsou většinou malé a válcovité, při dokvétání až zvonkovité. Nejčastěji jsou tmavě fialové, vzácněji tmavě karmínové, výjimečně bledě fialové, bělavé nebo žlutavé. Pestíky se mění v hlávkovité souplodí z chlupatých nažek, opatřených chlupatým přívěskem až 6 cm dlouhým - to je dobře vidět na obrázku vpravo.
 |
 |
Na skále pod trsy hvozdíků, až přímo u cesty, rostly trsy bíle kvetoucí rostliny se sytě zelenými listy svěže zelené barvy. Tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) sice má v názvu slovo "lékařská", je však v podstatě jedovatá. V minulosti se používalo jejího kořene k vyvolání zvracení, jako projímadla, a také jako močopudného a potopudného prostředku. Dnes se již nepoužívá; obsahuje organismem nedobře snášený glykosid vincetoxin, několik alkaloidů, saponiny a další toxické látky, které mohou kromě zažívacích obtíží způsobit i ochrnutí centrálního nervstva, zvláště dechových center.
V naší republice jde o rostlinu poměrně hojnou, vyhledávající ke své vegetaci slunné, suché a kamenité stráně. Nepatří mezi ohrožené druhy
 |
 |
V zákrutu cesty, ve stínu pod vyššími stromy, se začervenaly květy několika rostlin jménem smolnička obecná (Viscaria vulgaris). Tato nízká trvalka zdobí suché stráně v nevápenitých oblastech. V půdě vytrvává pomocí trsnatého, vícehlavého oddenku, ze kterého vyrůstá listová růžice a lodyhy. Vyhovuje jí sice plné slunce, lze ji však nalézt i v polostínu při kraji lesních porostů. Rozmnožuje se sice vegativně, ale také semeny. Zářivě červené květy vylučují lepkavé látky, které zabraňují vstup do květů tomu hmyzu, který je neopyluje. Tato rostlina není nijak chráněná.
Kdyby člověk měl čas a chodil na tato místa v různých obdobích roku, jistě by tu nalezl spoustu dalších nádherných rostlin, které zná třeba jen z obrázků. Ale jsem moc rád, že jsem mohl spatřit alespoň část té krásy, kterou nám příroda s láskou a nezištně nabízí.
Teplé jarní dny vylákají nad vrcholy Českého středohoří celé letky přenádherných motýlů - otakárků fenyklových (Papilio machaon). Jedná se sice o zvláště chráněný druh, který však v současnosti není ohrožen. Lze se s ním setkat poměrně hojně, na rozdíl od období v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy byl jeho výskyt zredukován na minimum díky nešťastné strategii zemědělské výroby.
 |
 |
No a už jsme skoro na vrcholu. Zbývá pár kroků po kamenných stupních - a výhled do širého kraje je odměnou za výstup. Je tu krásně. Jen při pohledu na krajinu zjizvenou povrchovými doly a "ozdobenou" obřími elektrárnami má člověk smíšené pocity.
 |
 |
Vlk Samotář
zpět na Stránky bylinkové
