Putování za slanomilnou vegetací a menhirovým jezírkem

Náš pobyt na ostrově Tenerife se pomalu chýlil ke konci a stále nám chyběl jeden z cenných zážitků.Koupel na přírodní černé, sopečné pláži...Teda, abych pravdu řekla, toužila po něm hlavně dcera, ale já zase prahla po zkoumání slanomilných rostlin, takže jsem jí nijak neodporovala .

Problém snad nebyl v tom, že na konci prosince by byla přílišná zima - naopak , moře mělo více než snesitelných 22 stupňů a vzduch daleko více, ale moře je v tuto roční dobu značně rozbouřené a tak je koupání na skalnatém pobřeží dost nebezpečné, protože lávové kameny jsou ostré jako břitva a vlny mají takovou sílu, že náraz na skaliska může končít v lepším případě zlomeninami a v horším se raději ani neptejte..

Proto má většina hotelů bazény a také veřejné pláže jsou většinou všelijak upravené a vybetonované, na největší pláži ostrova Teresitás je zase navezený bílý písek až ze Sahary.

Marně jsme vyzkoušeli severovýchodní pobřeží a také na severozápadním jsme zprvu neměli štěstí,kromě velkých letovisek tu moře končilo strmými a nebezpečnými skalisky...

V San Chuan de la Rambla už nám docházela jak trpělivost, tak benzín, proto byl učiněn poslední pokus.Pokud se nám ani tady nepoštěstí, jedem zpátky do Puerto de la Cruz a tam se spokojíme s veřejným koupalištěm sestávajícím z řady bazénů napájených mořskou vodou.

Mapa tu nabízela malý deštníček, což značí pláž, ale pohled z malého parkoviště na kraji městečka byl více než děsivý.Skoro dvacetimetrová stmá skaliska a dole více méně jenom balvany.Kruci, co si ti tvůrci map vlastně myslí?

Pobřeží

Nakonec jsme se ale rozhodli zkusit ještě pobřeží z opačné strany jinak malebné vesničky a vrhli se do úzkých uliček.

V jednom z jinak celkem nezajímavých zákoutí mne zaujal keř s velice neobvyklými útvary, připomínajícími tenisové míčky.Teprve zblízka jsem s překvapením zjistila, že to jsou nafouklá, ohromná poupata.O kousek dál už jsem objevila i obrovské žluté květy.Evidentně jsem narazila na další příklad tropické rostliny, která na Tenerife našla spokojeně nový domov, protože původně pochází z Mexika a Střední Ameriky a ve své domovině roste původně v lesích a křovinách.

Solandra maxima je údajně největší pnoucí okrasná rostlina, dosahující délky až 12 metrů, ale místní lidé ji často sestřihávají do podoby keře, aby se mohli těšit z jejích neobvyklých květů ( jelikož na ostrově paneláky nejsou, zcela tento čin chápu).

Listy jsou eliptičné až protáhlé, 5 -18cm dlouhé, 2 -9cm široké a docela pohledné, ale pochopitelně daleko krásnější jsou květy o délce až 28 cm, na bledě žlutém podkladu je zajímavá kresba.Co je ovšem nejzajímavější jsou vzpomenutá poupata.Před rozkvětem jsou totiž naplněna vodou...Mexičtí domorodci ji využívají k léčení infekčních očních chorob, rostlina je totiž celá jedovatá a dokonce i do té vody se vyluhují látky zabíjející bakterie.Takže stačí udělat do poupěte otvor a kapalinu si nakapat do postiženého místa...přiznám se, že sama bych dala určitě přednost něčemu z lékárny, ale přesto žasnu nad nesmírnou vynalézavostí původních obyvatel.

Prudce vonící květy se plně rozvíjejí až navečer, protože je opylují, světe div se, netopýři.Pochopitelně ale tropické, býložravé druhy, netopýři Starého světa se živí zásadně hmyzem.Takže na Tenrerife se nejspíše nedočkáme až 8 cm velkých kulatých bobulí, pokud ovšem se opylování nechopí nějaké druhy velkých nočních motýlů.

Ač byl rod byl pojmenován na počest švédského botanika D. Solandera, setkáme se s touto rostlinou v mírném pásmu velice zřídka, protože potřebuje celoročně skleník a to díky svým rozměrům také pořádně velký , Makronésie tvoří nejspíš nejsevernější místo jeho výskytu pod širým nebem.

Solandra maxima

Výtečně naladěná tímto neobvyklým botanickým nálezem se snažím povzbudit notně skleslou rodinu poté, co jsme na opačné straně vesnice nalezli opět vysoká pobřežní skaliska, byť se schodištěm vedoucím prudce dolů...

A tady bylo naše putování konečně odměněno...

Musím uznat, že tak magické místo se hned tak nevidí, ačkoliv bylo vytvořeno evidentně lidskou rukou.Místní obyvatelé totiž mají nesmírně v oblibě úzké lávové balvany, připomínající evropské menhiry. S oblibou je staví jako ozdobu na veřejná prostranství, kruhové objezdy či prostě jen tak na zahrádku.Ovšem tady dovedli dílo téměř k dokonalosti.

Soustava strmých schodišt vede až na mořský břeh, kde je mezi skalisky něco jako rybníček, oddělený od bouřícího oceánu řadou skalisek.To co nedokázala příroda, dokončila něčí ruka a nastavěla tu zhruba dvacet umělých menhirů do malého polokruhu...Výsledné dílo připomíná posvátné jezírko určené snad k iniciaci budoucích šamanů, nebo snad pro mořské panny..

Menhirové jezírko

Strašlivá síla vln a zátoka zaplavená vlnami

Na plochém místě nad vodní hladinou se můžete slunit na černých plochých skalních plotnách a mírně odvážní mohou prolézt mezi vzpomenutými menhiry a po kluzkých kamenných schodech pak sklouznout do jezírka.V pravidelných intervalech udeří do skal na vzdálenější straně se strašnou silou vlna a v oblaku pěny se přelije dobrých pět metrů dovnitř..Na několik prchavých vteřin pak zazáří mezi dvěma protějšími balvany oblouk duhy a vyrušení krabi se zelenavýma nohama prchají do bezpečí skalních puklin..Voda je nádherně teplá, jak do černého podkladu praží slunce a plavat se tu dá naprosto bezpečně v naprosto nehybné vodě, zrcadlící okolní útesy, pokud se ovšem nepřiblížíte do hraničního pásma divokých vln a pěny, kde vám hrozí nenadálé zaplavení.

Na své si tu proto přijdou i milovníci adrenalinu, protože se naprosto nedá odhadnout, kdy velká vlna přijde a tak lze testovat svou odvahu i ochotu být nenadále zaplaven.

Musím však sama za sebe přiznat, že daleko větší zážitek jsem měla naopak z období klidných, kdy to tu vypadalo skutečně jak z nějakého fantasy filmu..Nevím zda v jiném ročním období tu je rušněji, ale v prosinci jsme tu byli úplně sami..

Autorka článku plave a tak je moře pochopitelně poklidné

Nu a když už jsem měla koupání dost, došlo i na zmíněné slanomilné rostliny.

Jen několik málo druhů rostlin je totiž schopno odolávat vysokému podílu solí v půdě, případně i cákající mořské vodě, kterou jsou ohrožovány.Jejich název je proto poněkud zavádějící, sůl nijak nemilují, jsou však schopné jejím účinkům odolávat na rozdíl od kytek ostatních,a proto také mořská pobřeží obrůstají ve velkých kobercích.Nejedná se totiž o příliš agresivní druhy, nejspíš by docela dobře rostly i kousek vedle, ale tam už je přerůstají ostatní konkurenti.

Představím vám několik nejzajímavějších druhů, které naplno kvetly dokonce i na konci prosince.

Limonium pectinatum - statice hřebenitá

Pod slůvkem statice si většina z nás vybaví pestrobarevné letničky z babiččiny zahrádky,určené k sušení a následné výzdobě interiérů, ale to se týká spíše našich chladných končin.Naopak většina static tenerifských jsou trvalky, což jim nijak neubírá na kráse.

Statice hřebenitá je jeden z nejmenších druhů a jak jinak je endemitem Kanárských ostrovů.

Vyskytuje se na ostrovech Gran Canaria, Tenerife, La Gomera, La Palma a El Hierro.

Roste roztroušeně na pobřežních skalách a útesech, zasolená půda ho nijak v růstu neomezuje, ani prudký sluneční svit.

je to vytrvalá bylina, 5–20 cm vysoká, lodyhy má poléhavé až vystoupavé, nekřídlaté, listy kopisťovité, 2–4 cm dlouhé, lysé, květenství v horní části lodyhy, květy drobné, bílé nebo růžové Druh je značně variabilní. Jen z Tenerife jsou popsány 4 různé variety.

Rostlinky za San Andrés jsou poměrně nízké( do 10 cm) a barva květů je jen velice mírně narůžovělá, což jim ale nijak na kráse neubírá...Údajně kvete od ledna do června, ale zde již koncem prosince nebyla k vidění jediná rostlina bez poupat či plně rozvitých květů.

Limonium pectinaum

Frankenia laevis

Je slanomilná rostlinka, která vypadá skutečně roztomile.Listy jsou přeslenitě uspořádané s velmi podvinutým okrajem takže vypadají jako úzké čárky,na spodní straně často s bílým povlakem.Nejzajímavější jsou však květy,Neuchvátí svou velikostí, kalich je 3 - 4,5 mm dlouhý, zejména v dolní části chlupatý, zuby jsou mnohem kratší než trubka a korunní lístky také nejsou větší než několik mm.Nicméně mají krásnou růžovou barvu a je jich neskutečné množství...Celá rostlinka vypadá, jakoby byla zasněžená růžovými vločkami.Údajně kvete od března do listopadu, ale i v prosinci jí to šlo výtečně.

Navíc ochotně vrůstá mezi lávové balvany i na skoro kolmých plochách, takže je i oblíbenou kořistí pěstitelů skalniček, dokonce i v naší chladné zemi.

Zde s ní tito šílenci ( mezi ně se mimochodem taky počítám) podnikají všemožné pokusy, aby jim na zahrádce vydržela.Pokud jí nabídnete lehkou, písčitou půdu a dostatek slunce, pokvete vám ochotně, ale naši zimu málokomu vydrží, jedině snad ve studeném alpinkovém skleníku. Jednodušší je sebrat semínka a každé jaro si ji vypěstovat znova.

Frankenia laevis

Argyranthemum frutescens

Naplno kvetoucí bochance jakési bílé rostliny zhruba 30 cm vysoké už z daleka přitahovaly pozornost. Zblízka květy připomínaly naši kopretinu, ale šídlovitě rozeklané listy vypadaly naopak poměrně exoticky.Nijak mne proto neudivilo, že jde o další kanárský endemit - Argyranthemum frutescens. Na Kanárských ostrovech údajně můžete najít dokonce sedm různých poddruhů.Rozkvétá tu celoročně, takže je oblíbenou okrasnou rostlinou.

A to dokonce až tak, že se stal základem pro vyšlechtění tzv. Pařížských kopretin, které jsou velice oblíbené i u nás v Česku.

Ano, jsou to ty bílé, nažloutlé či růžové kopretiny, které zdobí balkóny či terasy od jara až do podzimu.Pokud je necháte přezimovat v chladném, ale světlém sklepě, budou vás těšit dokonce několik roků, protože zde, ve své původní domovině to jsou trvalky.Je potřeba dbát na jedinou věc.

Tyto rostliny jsou velmi náročné na živiny, měli byste je pravidelně hnojit každý týden.

.Zvadlá květenství pravidelně odstraňujte, abyste stále podněcovali novou tvorbu květů. Rostliny, jež jsou určeny k přezimování, byste neměli od počátku září již hnojit a po přezimování je na jaře zhruba o třetinu seříznout.

Množíme je snadno vrcholovými řízky z přezimovaných matečních rostlin na jaře nebo v srpnu a v září. Mladé rostliny vícekrát zaštipujeme, aby byly košatější.

Cesta k jezírku a Argyranthemum frutescens

A abychom nezapomněli na rostliny nepůvodní, obdivovala jsem nad menhirovým jezírkem i porosty

Delosperma cooperi nejspíše kultivaru Hardy ice.

Existuje na 160 druhů těchto velice pohledných rostlin s velkými, pestrobarevnými květy. Jméno rodu je odvozeno z řeckých slov delos - viditelný, a sperma - semeno. Delospermy jsou většinou trvalky a mohou být převislé, přisedlé k zemi, jiné tvoří keříčky. Květy rozkvétají po jednom nebo ve shlucích v barvách od bílé, krémové, žlutě, pomerančové, různých odstínech růžové až po karmínovou. Poslední dobou se na našich zahrádkách objevují docela často, problém však dělá jejich zimuvzdornost, protože pocházejí všechny z jižní a východní Afriky.

Jen druhy vyskytující se přirozeně ve vyšších nadmořských výškách mohou odolat zimám severní polokoule, aniž by byly chráněny skleníkem (D. sutherlandii). Zde na tenerifském pobřeží však tento problém pochopitelně odpadá.

Rostliny jsou velmi přizpůsobivé a díky svým vysoce sukulentním listům jsou schopny přežít v extrémních podmínkách vysokých teplot a sucha. Silné kořeny umožňují rostlinám přežít dokonce i menší požár. Delosperma nemůže konkurovat travinám, dalším bylinám a rostlinám, proto je nalézáme ve skalnatých lokalitách kde konkurence dalších rostlinných druhů je mnohem menší. Útesy nad mořskou zátokou se této krásné delospermě nejspíš proto náramně zalíbily.

A jelikož menhirové jezírko je magické už samo o sobě, nejspíš vás už ani nepřekvapí, že právě tahle rostlina je ve své africké domovině považovaná za jednu z čarodějných bylin.

jsou vysazovány jako ochrana obydlí a údajně síla v nich ukrytá dá předem vědět svému majiteli, co plánují jeho nepřátelé.Nicméně rituál kterým se to majitel dozví je bedlivě střežen, tudíž to budete muset asi vyzkoušet a objevit sami.

Příliš bych ale neradila způsob, který používají zulští válečníci u podobného druhu D. saturatum. Melou totiž usušené rostliny na prášek který rozmíchají ve vodě a kaší potírají svá těla a zbraně než jdou do války s vědomím, že nepřítel podlehne jejich vlivu a určitě prohraje.

Delosperma Hardy Ice

Na okolních skaliskách jsem našla i nekvetoucí štírovníky (Lotus) i blíže nedefinovatelné trávy, ale o nich zase někdy příště.

Neodpustím se ale ještě poslední zmínku o další nesmírně zajímavé exotické dřevině. Cestu na parkoviště jsme totiž tentokrát zvolili odlišnou a prošli se hlavní ulicí, lemovanou nejen domy ozdobně vyřezávanými verandami, ale také velice zajímavými stromy. Největší pozornost vzbudil Spathodea campanulata.

Tento až patnáctimetrový strom sice pochází původně z tropické Afriky, ale pěstuje se nyní po celém světě pro své skutečně přenádherně zbarvené květy.Jsou ohnivě rudooranžové a dlouhé i více než 10 cm při průměru také kapitálním( 7 cm), navíc ještě přizdobené žlutým lemováním.Je zajímavé, že ve své domovině nezaujal svou krásou, ale užitností - patří mezi rychle rostoucí stromy, takže slouží k výrobě papíru a také rituálních bubnů,kůra, listy i květy se využívají také v lidové medicíně, jakož i pupeny, které bývají naplněny tekutinou, která při zmáčknutí spontánně vystříkne ven.Takže jsou oblíbenou hračkou dětí, které ho používají místo stříkacích pistolek k různým alotriím.

Vy je ale neničte a raději se pokochejte pohledem na plně rozkvetlé rudé zvonce, které daly stromu jeho přezdívku - tulipánový strom.Jediná smůla je, že na Kanárských ostrovech nežijí kolibříci, kteří si květy Spathodea nesmírně oblíbili a údajně okupují kvetoucí stromy v celých hejnech, takže se dají bez problému pozorovat i fotografovat.Totéž ostatně platí i pro býložravé druhy netopýrů.( kaloni).

Na Tenerife se s ním setkáte běžně i v jiných lokalitách, ale když už v San Juan zastavíte, určitě se skočte podívat...

Spathodea campanulata a starodávný dům v San Juan