Rizika aromaterapie

Pokud se někdo pokusí přeložit slovo aromaterapie do češtiny, vyjde mu z toho něco jako léčba vůní. Aromalampy dnes najdete téměř v každé domácnosti, ale málokdo přesně ví, jak to vlastně funguje a také že podobné praktiky nejsou dočista bez rizika. Rostlinné silice na nás působí současně totiž minimálně dvěma způsoby.

Dokáží vstoupit sliznicemi i dovnitř těla,( ať už je vdechneme, nebo si je při aromamasáži či koupeli nanášíme na tělo), přecházejí do krve a dalších tělních tekutin, takže v některých případech působí téměř stejně, jako kdybychom je vypili v odvaru. Je záhodno se tedy podívat do jakékoliv knihy popisující účinky léčivých rostlin, co s námi jejich užívání udělá.

Pochopitelně někdo může namítnout, že některé voňavky jsou třeba z jedovaté konvalinky či hyacintu, ale všimněte si, že aromatické oleje z jedovatých rostlin se nedají běžně koupit a v parfémech tvoří jen minimální složku. Navíc parfém jistě nebudete inhalovat, jako v případě máty či eukalyptu při nachlazení.

Přesto si neodpustím varování, abyste silice v aromalampách občas střídali a nepřeháněli to s jejich koncentrací. Totéž a ještě v daleko větší míře platí pro koupele. Nadměrným použitím některých bylin si můžete uškodit a těhotným jsou dokonce mnohé látky naprosto zapovězeny.

To, že rostlinné látky dokonce i v podobě dýmu jsou skutečně účinné, svědčí mnohé lidové pranostiky či zvyky. Kouř, zejména ze stromových pryskyřic, má totiž dezinfekční účinky a zabraňuje hnilobě. Tak byly v chrámech často přinášeny kouřové oběti, které měly nejen potěšit bohy svou vůní, ale zaháněly i zlé duchy v podobě nákaz. Není náhoda, kadidlo i myrha mají tak silné fytoncidní účinky, že zabíjejí většinu známých patogenních bakterií.

Na venkově v Německu se dlouho držel zvyk kouřových nocí, kdy posledních 12 dnů v prosinci chodil hospodář s vykuřovací pánví po domě i chlévech a zaháněl zlé duchy.Právě v období krátkého slunečního svitu (UV světlo také likviduje choroboplodné zárodky),bylo podobné opatření důležité, aby se zabránilo ztrátám způsobeným infekčními chorobami mezi dobytkem i lidmi.Často se k tomuto účelu využívalo jalovcové či jedlové jehličí.

Ve středověku se pálily speciální druhy bylin v ulicích na ochranu před morem. Nakolik to bylo účinné se přesně neví , ale je prokázáno, že lékaři, lékárníci ale i výrobci parfémů, kteří neustále přicházeli do styku s koncentrovanými silicemi, byli proti moru téměř imunní a málokdy se nakazili..

Éterickými oleji se léčilo a svádělo už před mnoha tisíci lety, ale také se jimi balzamovali mrtví. Už ve starém Egyptě, Řecku i Římě byly tyto účinky bylin známy a využívány, ale až arabští lékaři v čele s Avicennou je po objevu destilace dovedli k dokonalosti, protože čisté silice jsou daleko účinnější, než prostý dým z pálených rostlin.

Aromatické látky obsažené v rostlinách dokáží ale současně velice podstatně ovlivnit naší psychiku a aktivovat vzpomínky velice hluboko ukryté v podvědomí. Náramně dobře to věděli zasvěcenci všemožných kultů a také to při iniciačních rituálech využívali.

Jak to vlastně ve zkratce funguje? Molekuly aromatické látky, které vnímáme jako vůni ,nám po vstupu do nosního průduchu podráždí čidla trojklaného nervu – ten spustí automaticky kýchání, je li vůně příliš intenzivní či je li mozkem vyhodnocena jako nebezpečná…( to ale až zpětně, což hnedka vysvětlím).

Vzduchové víry unášejí vůni dál kolem tří kostěných výběžků až do primární recepční oblasti. Je sice veliká zhruba jako nehet na palci, ale obsahuje 10 miliónů smyslových buněk.Ačkoliv člověk se svým čichem ani zdaleka nemůže rovnat většině zvířat, přesto rozliší 10 000 různých pachů.Podrážděné čichové neurony vyšlou pak elektrochemické signály dál do mozku.

V čichových bulbech ve spodní části mozku se informace dále třídí.V nejtěsnější blízkosti tohoto centra se nachází limbický systém – jedna z velmi starých částí mozku, kde se spouští kromě jiného emocionální reakce (zuřivost, radost, chuť na sex)a je propojen i se zpracováváním a uchováváním vzpomínek.

Teprve nakonec se informace dostává do neokortexu, což je analytická část mozku.Zde se informace získané čichem spojují se signály dalších smyslů a pak se teprve mozek rozhodne, jak celý člověk zareaguje.

Hodně zjednodušeně se to dá vysvětlit tak, že ucítíme li třeba pach psí srsti, mozek nejprve musí tento fakt spojit se signály z ucha - zda pes radostně štěká či hrozivě vrčí a se signály z oka - je li pes za plotem, nebo půl metru od vás. A pak teprve utečete, psa půjdete pohladit, nebo na něj přestanete myslet.

Mozková kůra pak dokonce může zpětně posílat signály do smyslových center a případně je dočista vypnout. Je-li pach vyhodnocen sice jako nepříjemný, ale neškodný, přestanete ho po čase úplně vnímat - to vysvětluje divoké reakce matek po vstupu do pokoje svých synů, plného smradu z neuklizených propocených ponožek i údiv oněch vzpomenutých potomků, kteří žádný pach nevnímají.

Aromaterapie využívá faktu, že vnímání vůně je provázeno vždy nějakou konkrétní situací a pocitem a místa analýzy pachů a tvorba vzpomínek jsou místně i časově v mozku provázány. O čichové paměti plno lidí v životě neslyšelo. Ale znali ji už indiánští šamani a ve slavném medicinmanském váčku byly často prapodivné věci, které však měly jedno společné. Výrazný pach či tvar (ano, hmatová paměť taky je). Naše tělo si je schopno pamatovat desítky vůní a podvědomě si je spojuje s různými zážitky. Většinou není tak lehké se dopídit, co se vlastně děje.Někdy na nás sedne podivná tíseň, nebo naopak záchvat veselí či smutku. Třeba si vůbec neuvědomíme, že z dálky zavoněla pokosená tráva tak, jako na pohřbu vašeho milovaného dědečka a vám se náhle chce zcela bezdůvodně plakat...

A v tom je kouzlo, ale i riziko aromaterapie.

zpět na Stránky bylinkové

Amanita Citrónová z Harwiche