 |
 |
 |
Přemýšlet o tom, co kvete v zimě v přírodě, se může zdát být poněkud pošetilé. Možná, že začínají sněženky vystrkovat špičatá poupátka ze země, ale jen pár milimetrů a také se tu a tam krčí nějaký zahradní petrklíč. Jinak toho moc není. A přece - keř snad nepříliš známý, ale kvetoucí navzdory nízkým teplotám a dlouhým nocím i v zimě - lýkovec. Máme jeden takový na zahradě, a pokud není sníh, což u nás v Polabí je spíše pravidlem než výjimkou, lze jeho květy pozorovat klidně již v prosinci - a pak celý leden i únor.
Napsat něco málo o lýkovci mě napadlo poslední zimní sobotu tohoto roku. Jeli jsme do Křečovic na hřbitov, u příležitosti svátku Josefa. Pamatujete si na film Vesničko má středisková, kde se každé ráno setkává řidič Pávek se závozníkem Otíkem před statkem ... a pak se svými aktovkami kráčejí nezaměnitelným způsobem do JZD? Tak ten statek stojí v Křečovicích proti hřbitovu, kousek nad tím statkem je les, a v tom lese jsem z ničeho nic narazil na cosi, co mě již z dálky zaujalo růžovofialovou barvou ... a z toho cosi se vyklubal docela velký lýkovec v plném květu. Rostl si tam sám a sám, nikde v okolí jsem nenašel žádné sourozence - pravděpodobně jako důkaz toho, že ač silně jedovatý, ptákům nevadí a ti v trusu roznášejí semena z jeho bobulí po světě.
Lýkovec je jedovatý už podle jména - plným titulem se totiž nazývá lýkovec jedovatý, latinsky Daphne mezereum. Botanicky patří do čeledi vrabečnicovitých (Thymelaeaceae).
|
|
|
|
Co by nám o lýkovci řekl botanik? Tak především, že je to keř. Jeho výška kolísá podle stáří a stanoviště - od zhruba 30 cm do jednoho metru, v příznivých podmínkách může být i vyšší. Zajímavé na něm je, že nejprve kvete, teprve pak se začínají vyvíjet listy. Ty jsou opadavé, podlouhle obvejčité, obkopinaté až kopinaté, na líci zelené, na rubu šedozelené až modrozelené. Květy vyrůstají v postranních svazečcích po dvou až třech. Jsou silně vonné. Mají čtyři kališní cípy, eliptického až vejčitého tvaru, barvy růžové až růžovofialové, s chybějící korunou. V předjarní přírodě jsou dosti nepřehlédnutelné. Plody jsou peckovice. Jejich barva je jasně červená, tvar je vejcovitý až vejcovitě kulovitý.
Do rodu lýkovec je zařazeno mezi 50-90 druhy, z nichž dva rostou na území ČR. Rozšířené jsou v Evropě, Asii a v severní Africe. Zajímavé je, že mezi lýkovci obecně najdeme druhy stále zelené i opadavé. Ty první mají zelenkavé květy. U nás se vyskytující opadavé lýkovce mají onu typickou barvu květů růžovofialovou.
Ve volné přírodě se s lýkovcem můžete setkat od nížin až po hranici dvou tisíc metrů nadmořské výšky. Často se pěstuje pro své dekorativní květy a plody na zahrádkách a v parcích. Daří se mu ve stinných až polostinných listnatých i smíšených lesích. Vyhovují mu mírně vlhké, humózní, živinami bohaté, kamenité, hlinité až jílovité půdy. Má rád vyšší vzdušnou vlhkost. V nižších polohách se chová jako stínomilná a ve vyšších polohách naopak jako světlomilná dřevina.
Tip na jiný lýkovec - bílý - jsem dostal přímo u nás, v Brandýse nad Labem. Kousek nad mlýnem, kde byla vytvořena tak zvaná "labská promenáda", vysadili i několik lýkovců - a mezi nimi i jeden bílý kultivar. Tak jsem si ho zajel kvůli tomuto článečku vyfotit - a našel ho v příjemné společnosti několika baboček, které potvrzovaly další skutečnost, že ani jim tato rostlina jedovatá není. Keříky jsou ale vysazeny příliš na sluníčku, tak mám obavu, aby jim to neublížilo. Kvítky již vadnou, ale větvičky se olisťují, tak to snad dobře dopadne.
 |
 |
 |
Podívejme se, jak je to s tou jedovatosti. Jedovatá je prakticky celá rostlina. Obsahuje pryskyřičnou látku mezerein, a to zejména v kůře a plodech. Ta má dráždivé účinky nejen vnější - způsobuje při styku s pokožkou zčervenání, záněty a puchýře, ale samozřejmě i vnitřní, při požití - zejména plodů. Vzhledově atraktivní plody mohou lákat zvědavost zejména u dětí. Bohužel, k velmi těžké otravě stačí požít jen pět až osm plodů a smrtelné může být požití již deseti až dvanácti plodů. Naštěstí od neuvážené konzumace může odradit výrazně hořká chuť. Dojde-li k otravě, projeví se pálením v ústech, sliněním, bolestmi břicha, zvracením a průjmem. V závěrečné fázi otravy se dostavuje slabost, křeče a celkový kolaps. Při podezření na otravu lýkovcem je vždy nutné vyhledat lékařskou pomoc. I lehčí průběh otravy totiž může mít za následek vleklé poškození ledvin. Poznamenejme, že k otravě může dojít i dotekem - přes pokožku a nebezpečné může být i delší vdechování vůně květů. Minimálně způsobí bolení hlavy. Nebezpečné jsou i listy, které by se nedopatřením dostaly zvířatům do píce, a to jak čerstvé, tak i sušené. K usmrcení koně údajně stačí dávka 30 g sušených listů.
Lýkovec se užíval také v lidovém lékařství proti revmatismu a dně. Dnes se však již nepoužívá. Rostlina se dříve využívala i k výrobě červeného barviva. Z listů, peckovic a především však z kůry, která obsahuje dafnetin, se vyvařováním získávalo barvivo používané k barvení vlny na žluto. Z plodů se získávala surovina k přípravě červené malířské barvy. Z keřů se získávalo prý také lýko ... tak to si nedovedu v dnešní době představit.
Později na jaře lýkovec odkvétá a během léta se vyvíjejí krásné červené plody. Následující obrázky jsou pro změnu ze Šumavy, ze stráně nad Lipnem, kde kdysi stávala obec Lipová. Keře tam rostou v mokré půdě na okraji listnatého hájku. První snímek je ze začátku května, kdy rostliny již téměř odkvetly, ale bylinné patro se dosud neprobudilo ze zajetí zimy. Dva snímky se zralými plody jsou z přelomu srpna a září. Keře lýkovce jsou zarostlé v bujné vegetaci a mají co dělat, aby uhájily své právo na život. Ale již brzy přijdou první mrazíky a napadne sníh ...
 |
 |
 |
Pokud se s lýkovcem v přírodě setkáte, chovejte se k němu vlídně. Lýkovec jedovatý je zařazen z hlediska ohrožení mezi druhy vyžadující další pozornost (C4). Ale například v Maďarsku je lýkovec již zákonem chráněn.
Vlk Samotář
zpět na Stránky bylinkové
