Užívání jmelí jako dekorační vánoční rostliny se do Evropy rozšířilo z Anglie. Tento zvyk se u nás dodržuje dodnes a lidé stříbrné, zlaté či zelené snítky jmelí připevňují k lustru či dávají do váziček na stůl – jako symbol štěstí.
Vánoce mají mnoho symbolů.
Ale málokterý je provází tak dlouho jako jmelí. Tato stále zelená
rostlina byla již součástí pohanských obřadů. A odpradávna je obestřena
tajemnem a legendami,
přisuzují se jí kouzelné účinky. Snad je to tím, že roste na nepřístupných
místech vysoko v korunách stromů a na zelených stoncích se tvoří bílé
bobule podobající se perlám. Zvláštní na jmelí je i to, že dozrává v prosinci,
tedy v zimním období, kdy nekvete a nedozrává téměř nic.
O jmelí existuje mnoho legend. Podle jedné z nich bylo kdysi stromem, z jehož dřeva byl vytesán kříž, na němž zemřel Kristus. Strom hanbou seschl do malých keříků a proměnil se v rostlinu, která přináší dobro. A stejně jako věřící přijímají tělo Kristovo i jmelí přijímá živiny z jiných stromů.
Pod jmelím se v dřívějších dobách v období Vánoc a Nového roku mohli muž a žena políbit v přítomnosti někoho jiného.
Ve středověku se jmelí také používalo jako významná léčivá rostlina. V lidovém léčitelství se jmelí používalo proti mnoha nemocem – “proti zimnici, běhavce, žlutici, souchotám, hryzení v životě (břiše). Proti padoucí nemoci se používalo všeobecně a také proti parazitům.”
Mattioli uvádí, že hruškové jmelí pomáhá při porodu ovcí i lidí, jabloňové a hlohové prý proti bláznění ve víně se podává. Léčivou moc, kterou středověk rostlině přisoudil jmelí skutečně má. Obsahuje totiž účinnou látku viskotoxin, cholin a acetylcholin, histamin a doposud neprozkoumanou látku potlačující nádorové onemocnění. Tyto látky snižují krevní tlak a podporují rozšiřování cév, proto i dnes se využívají k výrobě léčiv proti arterioskleróze.
Lidé odedávna věřili, že jmelí přinese do domu štěstí a zabrání v přístupu zlým duchům. Lepivým semenům pak přisuzovaly moc zažehnout plamínek lásky dvou osob či jejich svazek udržet.
Pokud jste tedy svým blízkým darovali nebo sami od někoho jmelí dostali - jistě vás štěstí v tomto roce nemine, neboť štěstí přináší jen jmelí darované. A čím víc je na větvičkách bobulek, tím více ho v příštím roce bude.
Snad proto, že jmelí rostlo
tak vysoko v korunách stromů, věřili lidé, že je posílají samotní
bohové. Proto mu již ve starých dobách byla připisována nejen zázračná
moc, ale i moc kouzelná a magická.
V bájesloví a mytologii všech starých národů hraje často důležitou roli.
V keltských jazycích (snad kromě moderní bretonštiny) se pojmenování jmelí opírá o charakteristické rysy podle svého symbolismu.
Řecký spisovatel Plinius popsal jeho sbírání a říká, že Galové pojmenovali jmelí výstižně: “to co vše uzdravuje”.To je rovněž přesný smysl “uileiceadh” a “oilliach”, které je rovněž nutno chápat jako symboly nesmrtelnosti, životní síly a fyzické obnovy.
Básník Vergilius přirovnal jmelí ke zlaté ratolesti. Snad proto, že v lidové pověře se praví, že v určitém ročním období jmelí plane nadpozemskou zlatou září. Je možné, že se zlatá barva odvozuje od žlutozlaté barvy, do které jmelí uschne když je ponecháme několik měsíců bez vody. Z tohoto důvodu se věřilo, že jmelí může ukázat cestu k pokladů ukrytých v zemi.
V germánském mýtu se vypráví, že jeden král zemřel po požití jmelí, jež jej ztělesňovalo – tento skutek symbolizuje přechod z jedné formy života do vyšší, přechod do téměř božského života.
V severském eposu Edda se píše o Baldurovi, což byl severský bůh Slunce a Odinův druhorozený syn. Jeho matka si zavázala přísahou všechny věci na světě, že Baldurovi neublíží, takže se stal téměř nezranitelným a žádná zbraň mu nemohla uškodit. Zapomněla jen na jmelí, které jí připadalo příliš malé a bezvýznamné. Bůh Loki (symbol lstivosti, falše a podvodu) Baldura nenáviděl a využil jako předmět své pomsty jeho slepého bratra Hoda (symbol války), aby na Baldura vystřelil šíp ze jmelí. Následkem toho Baldur zemřel.
U starých Řeků bohyně Persefoné otvírá větévkou jmelí brány podsvětí a také Aeneas vstupuje do podsvětí s ratolestí tohoto keříku.
Z řecké kultury tento symbol převzali i Římané a dávali svým mrtvým větvičku jmelí, aby jim zaručili vlídné přijetí v podsvětí.
Také u Aimuů v Japonsku mají jmelí ve zvláštní úctě.Hledí na ně jako na lék pro všechny nemoci, někdy se dává do jídla, jindy se pije jako odvar. Listy se používají častěji jak bobule, které jsou pro všeobecné použití moc lepkavé.
Mnozí také věří, že tato rostlina má moc zúrodňovat zahrady. K tomu účelu se listy jemně nařežou a když se nad nimi pronese modlitba, zasejí se s prosem a s jinými semeny a trochu se jich též přimísí do jídla. Považují za nejúčinnější jmelí vyrostlé na vrbě a to proto, že vrba je japonský posvátný strom.
Volofové ze Senegambie v Africe uctívají druh jmelí, kterému říkají tob, a když jdou do války nosí jeho listy na ochranu před zraněním, jako kdyby byly tyto listy skutečným amuletem či talismanem.
Ve švýcarském kantonu Aagau mají přesný předpis, jak získat jmelí rostoucí na dubu. Když je Slunce ve znamení Střelce a Měsíce ubývá, prvního, třetího nebo čtvrtého dne před Novoluním se má jmelí sestřelit z dubu lukem a když padá, má se zachytit levou rukou. Toto jmelí je pak lékem na všechny dětské nemoci.
Ve francouzském kraji Bourbonnais byl oblíbeným lékem proti epilepsii odvar ze jmelí utrženého na den svatého Jana a vařeného se žitnou moukou.
Ve Walesu se klade snítka jmelí utrženého o Svatojánské noci v noci pod polštář, aby měl člověk věštebné sny.
Existuje domněnka, že snad původní Svatojánský olej byl ze jmelí.
Na anglickém severu se říká, že kdo chce mít hojnost mléka, má dáti jmelí první krávě, která se otelí po Novém roce.
V Anglii nedaleko Falkon Stonu byl mohutný dub neznámého stáří na něm rostlo bujné jmelí. Se stromem byla spjata četná kouzla a legendy a na jeho existenci prý záviselo bytí rodiny Hayů. Věřilo se, že proutek jmelí, který uřízl člen rodiny v předvečer svátku Všech svatých novou dýkou, poté co strom třikrát obešel ve směru Slunce a pronesl určité zaříkání, byl jistým prostředkem proti všem čárám a kouzlům a neselhávající ochranou v den boje. Snítka takto utržená se dávala do kolébky dětem, což je mělo chránit, aby byly vyměněny za děti Elfů. Až odumřou kořeny tohoto dubu, zaroste krb travou a havran zasedne v sokolím hnízdě.
Jmelí bylo používáno také jako amulet proti požáru a také jako univerzální magický klíč, neboť prý otvírá všechny zámky a poskytuje účinnou ochranu proti čárám a kouzlům. Z těchto důvodů se v Rakousku kladl proutek jmelí na práh, aby bylo chráněno celé stavení proti noční můře.
Pravé vánoční jmelí musí podle odborníků vyrůst na jedli nebo na topolu a musí se uříznout v ten pravý čas.
Sběrači jmelí ulamují nebo odřezávají větévky i s listem, pokud jsou příliš vysoko, strhují je hákem upevněným na dlouhé tyči. Droga schne pomalu, nejlépe při teplotě 45 stupňů Celsia, chutná nasládle, později má charakteristickou hořkou chuť. Nepříjemný zápach z čerstvě utržené rostliny sušením rychle vyprchává.
Užívání jmelí však vyžaduje opatrnost, neboť některé látky působí prudce, takže mohou vyvolat i příznaky mírné otravy. Maximální denní dávka by neměla překročit 5 g jemně mleté drogy nebo lihového výtažku.
V poslední době je zájem zejména o obsahové látky jmelí s prokazatelně protirakovinnými účinky. Je to především značně jedovatý soubor viskotoxinů a lektinů.
Vodní extrakt ze jmelí zavedl v roce 1920 do léčby nádorů Rudolf Steiner. V německy mluvících zemích našla terapie jmelím v injekční formě rostoucí počet příznivců, přičemž účinnost preparátů i jejich výroba se neustále zdokonalovala. V rozmezí let 1955 až 1975 došlo k izolaci různých obsahových látek. V současné době jsou známy tři lektiny ze jmelí. Soudobé léčebné preparáty ze jmelí mají konstantní obsah lektinu, to znamená, že jsou standardizované a normované.
Budoucnost účelného využití jmelí zejména v boji proti rakovině je však bezvýhradně vázána na výsledky jeho dalšího všestranného a chemického výzkumu.
Pozor - nezaměňovat s Ochmetem evropským (rostoucím na dubech), který má na podzim opadavý list.
Droga je nať jmelí bílého - Herba visci albi - v prosinci až únoru se sbírají mladé větvičky s listy. Droga se uchovává nejdéle 2 roky, starší je již bez účinku.
U osob s nízkým krevním tlakem nelze doporučit dlouhodobější užívání. Neužívat v těhotenství.
Účinné látky:
viskotoxin, tyramin, cholin, acetylcholin, různé pryskyřičné alkoholy a látka
proteinového charakteru, histamin, triperteny, flavonoidy, cukr, mastný olej,
sliz, kyselinu kávovou a sinapinovou, gama aminokyselinu máselnou.
Použití – vnitřně:
Použití – zevně:
Jmelí - jeho latinský název Viscum album můžeme přeložit jako “bílé lepidlo”.
Jedno staré latinské přísloví v souvislosti s rozšiřováním jmelí praví: "Turdus ipse malum cacat," což ve volném překladu znamená, že pták si sám své neštěstí působí. To proto, že lepkavý viscin z bobulnatých plodů a z rozvařených větviček jmelí kdysi sloužil k přípravě lepu na lapání ptáků.
Lidové názvy pro jmelí byly či jsou: méli, jemela, jemelo, jmel, jimelí, omejlí, omelí, gmejl, gmeil, mejlí, lepiňák.
Jmelí je dvoudomé – je tedy rostlinka samčí s malými kvítky a rostlina samčí s velkými perlami bobulí. Roste asi na padesáti druzích stromů jak listnatých tak i jehličnatých po celé Evropě, v mírné části Asie a v Japonsku.
Je to poloparazitický, vidličnatě větvený keřík, který se zachycuje v korunách stromů. Svému hostiteli není příliš na obtíž. Svými kořeny proniká kůrou, ale odčerpává pouze vodu a minerální látky. Fotosyntézou si vytváří vlastní živiny. Jeho plody jsou bobule o velikosti hrášku, dozrávají v prosinci a obsahují vždy jedno zelené semeno v lepkavé dužině.
Šíření jmelí ze stromu na strom se děje zásluhou ptáků, kteří si na podzim a v zimě pochutnávají na bílých bobulích, které ukrývají semeno. Trusem potom roznášejí semena po lese. K tomuto způsobu šíření jmelí přispívá u nás přibližně třicet ptačích druhů.
Jmelí je téměř nezničitelná rostlina, umírá až se stromem, na kterém žije.
Doporučujeme tyto odkazy:
VEZA