 |
 |
On se pouze Stříbrný jmenoval, ve skutečnosti měl barvu jasně šedou, která se uměla duhově měnit. Svítilo–li na něj slunce, byl jako bílá peřina. Ne peřina ledajaká, ale peřina našich babiček. Naše babičky měly prádlo bělostné, vybělené přírodou a sluncem, které vonělo bez všelikých chemií vyhoněných aviváží trávou, vzduchem a svěžestí. Při večerním světle se stříbřitě lesklo, prostě jako ten peřinooblak. A tento oblak byl světoběžník. Co on všechno viděl, slyšel a musel přetrpět! Kdysi se zrodil nad vlnami Baltského moře jako maličký a neviditelný pouhým okem, jako kupička vodních kapiček. Když dosáhl cestovního objemu, neboť miniobláček by neměl šanci dosáhnout vytčeného cíle, poprosil svoji přítelkyni Mlhu, aby se k němu v jeho cestování světem připojila, neboť neuměl být sám. Nebo uměl, ale nechtěl. Jeho paní, Bouře, ta ho opustila, neboť měl raději jemnou a zasněnou Mlhu, která provázela jeho vznik. S ní si rozuměl na dálku i beze slov. Paní Bouře chvíli usilovala o jeho přízeň. Když viděla, že je stále druhá v pořadí, postupně ochladla, duše jí okorala, ztratila svoji náklonnost k proradnému oblaku a bylo jí zcela jedno, zdali nějaký její muž existuje. Už ani nepředstírala nějakou manželskou sympatii a po čase odešla. Ani ho to nebolelo, spoléhal na svoji dávnou a stále aktuální přítelkyni. Co si budeme vyprávět, nakonec stejně odcestoval sám. Ona jedna věc je přátelská podpora, která k ničemu nezavazuje, věc druhá je řešení životních situací a přebrání odpovědnosti. Mlha totiž měla svého manžela, který ji bezmezně miloval a zahrnoval pozorností. Byl jí vděčný, že je právě jeho ženou. Tímto pánem byl vítr, zvaný Bríza. Něžně ji nosil z místa na místo, ovíval jí mlžné skráně a stále ji ujišťoval, že ať udělá jakoukoliv nepředloženost, on jí vše odpustí. To se jí to žilo! Už zase čekala na další obláček, oblaky, ty byly její slabinou.
|
|
Sám ztracený v proudu větru a taky v proudu času. Ničeho nelitoval, ostatně na jakékoliv litování bylo stejně pozdě. Nesl se zvolna teplým vzduchem, ve své obrazotvornosti si představoval, co asi dělá jeho bývalá žena Bouře, nebyla vůbec špatná. Vzpomínal, jak ho mívala ráda, než si všechno tak hloupě pokazil a žil jen z vidiny a vzrušení na dálku. Na druhé straně ho ale vzrušovala ta druhá, Mlha. Nejen, že nebyla jeho a nemusel se o ni starat, ona navíc dovedla vyhecovat jeho dřímající mračné já k neobyčejnému myšlenkovému maratónu. A navíc mu nedopřála dne, kdy by se mu nepřipomněla nějakým způsobem, tak, aby nenašel prostor pro myšlenku na tehdy ještě svoji Bouři. Ale už před jeho světoběžnickou poutí křížem krážem oblohou mu bylo zcela jasné, že nic netrvá věčně a že pokud se situace nevyřeší sama, bude ji muset, ač popravdě nerad, vyřešit sám. Sám nevěděl jak. Za prvé mu nebylo jasné, bude–li jeho žena ochotna spojit svůj život s proradníkem, na něhož, co se týče jeho mravních zásad, se nelze naprosto spolehnout. Zradil jednou, zradí kdykoliv opět. Za druhé ho na-padlo, že ten jistý Bríza nemusí zůstat stále stejně tolerantní. Ta jeho něžná Mlha mu jednoho krásného dne sdělí, že se rozhodla pro manžela a že s tou romantikou je nucena skončit. Byl zabrán hluboce do svých niterných myšlenek, kupodivu nad takovými věcmi přemýšlel. Neměla pravdu jeho žena, když ho považovala za lháře, podvodníka, falešníka a bezcitného cynika. Pokud byl bezcitný, tak pouze vzhledem k její osobě. Ponořen sám do sebe povaloval se po obloze ve své stříbrné šedi, však se také Stříbrný jmenoval!
 |
 |
Moudrým okem už zkušeného cestovatele pozoroval Zemi z patřičné výšky, rozeznával kdejaký detail. Náhle spatřil, že je navigován k jakémusi svítícímu oblaku. Ten cizí oblak žhnul žlutě a rudě, plival jakýsi popel a kameny! Všude kolem hořel les, ujížděla auta jako o závod na všechny strany pryč od toho podivného oblaku. A náhle spatřil ji. Zkrásnělou, vznešenou, plně zaujatou dílem, na němž pracovala. Ano svoji Bouři v akci! V pravé ruce svírala zmítající se klikaté blesky, v levé pytel plný hromu. Byla velkolepá a úspěšná, naprosto nezávislá na nějakém stříbrném oblaku, který býval otrávený z její přítomnosti a znechucený, pokud náhodou promluvila v pro něj nevhodnou chvíli, nebo se objevila v době, kdy právě chtěl komunikovat se svojí přítelkyní. Vzdálenost mezi naším cestovatelem Stříbrným a cizím, hrůzu nahánějícím oblakem se nebezpečně krátila, dokonce se jednalo přímo o vzdálenost nebezpečnou. Ještě kousek a bude pohlcen žárem, vysušen jako treska, prostě zmizí ze zemského povrchu. Skoro se rozlítostnil sám nad sebou. Nikým nehledán, nepostrádán, zapomenut, pomyslel si. Ale tak daleko to nemělo dojít, osud zasáhl jinak.
 |
 |
Byl to vůbec osud? Pochopitelně, že nebyl! To bystrá paní Bouře pohlédla směrem, odkud vál vítr a zatrnulo ji. Viděla stále ještě svého Stříbrného, kterak zmítán a tažen je hnán do nerovného měření sil se sopečným mrakem. Pravda, chvíli zaváhala, ale pak jednala. Všemi svými blesky zasáhla okraj sopečného mraku a oslabila na okamžik jeho smrtonosnou sílu. Vypustila všechny hromy ze svého pytle, který třímala v té levé ruce. Sopečný mrak se zarazil a užasl, na okamžik přestal plivat oheň a kameny. Jako by zapomněl na svoji smrtící sílu. Smrtící pro lidi, zvířata, rostliny, ale i pro obyčejné oblaky. To stačilo odvážné Bouři, aby popadla svůj oblak za mračnou ruku a bleskově ho odtáhla za rachotu hromu do bezpečí. Pak mu pravila: „A teď si jdi zase za tou svou Mlhou! Že ji pěkně pozdravuji!“ Tak zde končí vyprávění stříbrného oblaku. Co by taky dál vyprávěl, vždyť on se stále ještě nerozhodl, neujasnil si, kde je v životě jeho mračné místo. Aby unikl před realitou, chystá se zase na další mračnou pouť oblohou. Patrně zase sám.
Tak ti přeji šťastnou cestu, Stříbrný!
Věnováno mé věrné přítelkyni Janě Vesuvance Haasové, milovnici sopek….
 |
Text Ivana Lena Němcová
Ilustrace Jana Vesuvanka
zpět na stránky Poezie
