Pramenila v nádherné skalní rozsedlině. Byla to řeka neposkvrněnosti ducha a
moudrosti srdce. Byla to horská křišťálová dcera. Občas, když otec Pramen více
pootevřel svoje okénko, rostl její vodní proud a už netekl, on přímo tryskal!
Krůpěje se leskly na sněhu a slunci bílým světlem, ty co dopadly mimo kamenité
korýtko, ty se měnily ne v ledové, ale v kamenné krůpěje. Ony kameny byly
později sbírány a velmi ceněny, lidé je začali nazývat zvláštním jménem - horský
křišťál. Nejčistší kámen na světě.
Celkový dojem říčka, skákající po kamenech a zpívající zvonivé melodie,
budila stříbrný. Ve stříbrné říčce žily stříbrné rybky, rostly stříbrné
rostlinky a převalovaly se stříbrné oblázky. Krásná hra vody a slunečních
paprsků! Všechno bylo tak, jak být mělo.
Pak přišel člověk. Vstoupil do hor k jejímu pramínku a zasáhl jí do života,
navždy ho změnil. Pomyslel si: „To je zvláštní říčka, takové podivné průhledné
kameny jsem nikdy dřív neviděl!“ A začal sbírat průsvitné, vlastně úplně
průhledné kamínky a dobývat se do jejího průzračně čistého řečiště.
Otec Pramen chvíli přemýšlel a pak řekl: „Tak dost, holka! Otevřené okénko se
zavře, potečeš dlouho pod zemí a propustím tě jiným okénkem úplně jinde. Do toho
místa se nikdy žádný člověk nedostane!“. Jak řekl, stalo se. Naráz říčka
vyschla, stříbrné rybky odpluly s posledními zbytky stříbrné vody do řeky větší
a tam navždy ztratily svoji nádhernou stříbrnou barvu.
Říčka neumřela, otec Pramen splnil své slovo. Ona jménem Stříbrná vyvěrá na
zcela nepřístupné skále a padá…Padá jako stříbrný horský vodopád. Je tak
nespoutaná a divoká, že se k ní nikdo ani přiblížit nemůže. Natož sbírat její
kamenné průhledné křišťálové krůpěje!
Text Ivana Lena Němcová
Foto Jaromír Němec
zpět na stránky Poezie
