Poslední den roku 19..

Ten by byl měl být zcela mimořádný. Už jenom proto, že byl poslední. Každý, kdo si toho dne dával předsevzetí do nového kalendářního roku, ten už předem věděl, že ani jedno z nich nesplní tak, jak si předsevzal. K čemu jsou silvestrovská předsevzetí, jak zoufale jsou pomíjivá! Snad ještě víc než láska. Jednou jedinkrát jsem si právě toho roku dala předsevzetí. Znělo: „Už nikdy žádné vulgární slovo vyslovené nahlas! Myslet si mohu třeba něco o políbení pr…., ale proč s tím musím zahlcovat své okolí!“ Páni, já jsem to vydržela, měla jsem ohromnou radost. Myslela jsem si dál třeba to výše citované, nebo třeba: „Když chceš a dělá ti to dobře, kecej si, co chceš, stejně jsi hajzl“ a podobně. Ale moje věty zněly absolutně slušně.

Ale pouze do sedmého ledna. Toho dne k nám snad čert přinesl našeho švagra Františka s rozvětvenou rodinou. Největší pohromou, která neodmyslitelně k takové návštěvě patřila, byla sehraná dvojice nevychovávaných, a tudíž nevychovaných neteří. Dívenek, které se bály zvířat a patrně zastávaly názor, že nejlepší obranou vůči bezbrannému zvířeti je útok. My byli obklopeni psy, kočkami, vlastnili jsme králíky, slepice, želvy, rybičky, jednoho opelichaného křečka a taky jedno morče. Léto u nás trávily též rodičů andulky. Neteře znamenaly děsnou pohromu. Nebylo v našich silách naše zvířata před jejich štípajícími prstíky a kopajícíma nohama, případně bodajícími klacíky uhlídat. Můj muž se několikrát snažil po dobrém trpělivě vysvětlovat rozmazleným dětem svého bratra, že to zvířátka bolí, čímž je pouze nabudil k větší aktivitě. Když už jeho domlouvání připomínalo pouze mlácení prázdné slámy, rozhodla jsem se k činu. Návštěva nenávštěva, popadla jsem starší Simonu poté, co nakopla moji černou Babetu do boku, pravila jsem v rozporu se svým předsevzetím: „Tak pojď, ty potvoro, teta ti dá pěkně na pr.… A stalo se, rovnou na kalhotky. Po ní následovala menší Renata, vyrušená při stříkání vodní pistolkou mých dětí do ptačí klece. S ní i jadrnější vybídka k nástupu na fyzický trest. A bylo po předsevzetí!

Ale zvířecí část rodiny byla zachráněna a moje neteře již vícekrát nejevily tendenci své kousky opakovat. Švagr jim doma říkal: „Ty, ty, ty Simonko, Renatko, dle potřeby, že já zavolám tetě Ivance, aby tě přijela srovnat!“ Dnes jsou z nich spořádané mladé dívky, vlastně už maminky, ovšem vztah ke zvířatům nemají vybudován, jsou o mnohé ochuzeny. Musela jsem se tenkrát od srdce zasmát a říci nahlas: „Již nikdy žádná předsevzetí. Jsou blbost!“ Dnes také žádná nemám. Když o něco usiluji, tak úplně jinak a jindy!

Zapsáno v rámci vzpomínek na to, co mi život dal a vzal.