Komu tu a tam svět nakonec zlomí srdce,
to ten je Tuath. Přesto se umí všemu smát,
do nebe se zahledět, hlasy rozeznít a zpívat.

 

Ke stromu se znát, skrz korunu se podívat,
a s kmenem se obejmout o kulatého stolu,
pospolu píseň zazpívat tesknou nebo milou.

 

Veselých bardů tóny, když pivo teče a voní,
když schované jsou meče a podkovy zvoní,
na kovadlíně čarodějů ohně. Tak zní domov.

 

S pověstí králů Tuathá jdou živení střídmou
střídou. Žehnáni Brídou světem pod nebem
bezmračném vidí kvítí i když slunce nesvítí.

 

Nehledáš slávu, máš hrdost svou a po právu
nepsanému se jí řídíš. O kusu sýra co v něm
není díra potichu sníš, když nejsi na ničí niti.

 

Přeci nebudeme říkat ne, když je nad hlavou,
to staré dobré nebe, však ono nespadne hned,
to se tak točí svět, ten Pramatky barvitý obraz.

 

My prostě jedeme na doraz, dokud  je v sudu,
navzdory osudu z čeho nabírat. Nač srdce svá
zavírat, vždyť na co nám je přiklopená svíce.

 

Však víme, že po večeru ranní probuzení bude,
kolotoč obživy nás pomalu roztočí v potu tváře,
my žijeme jako ti dva, co chodí se stélou v šeru.

 

Na káře místo v kočáře, tlupa harfeníků huláká,
ta gala co kdáká, ani neví odkud a kam se jede.
Syn to ví kam přijde, do říše víl, do země Sídhé…