Podzim

Nejkrásnější dobou roku je podzim. Letní žár už dávno vyhasl, rozverná dovolenková doba je pasé a opět začaly ty správné povinnosti zaměstnaného člověka. Bezdomovec hledá úkryt před vlhkem a nadcházející zimou, vybírá si ten nejlépe zateplený kanál. Lesní zvíře si zase pro změnu zatepluje noru a vnáší do ní zásoby potravin na dobu hladu. Letní kytky uvadají a trvalky svoji životodárnou mízu stahují do teplého bezpečí kořínků pod zemí.

Já ožívám. Ožívají též moje krásné podzimní myšlenky. Cítím, že podzim je můj, ne nadarmo jsem zrozenec podzimu. Vím, že tak nebude stále. Vybavuje se mi myšlenka na jiný podzim. Ten kdy stromy v hustém, vlhkém lese nikdy neopadávaly. Podzim nebýval přípravou na zimu, ta nikdy nepřicházela. Po létě přicházel podzim, po něm léto, po létu zase doba mírného odpočinku přírody, teplý a vlhký podzim. Vše to nějak tak bezchybně fungovalo do určité doby. Doby, kdy se odehrála dramatická změna. Co se stalo, to nikdo nemůže dobře popsat. Celá Země se otřásala v základech, přímo v základech své existence. Vzduch zhoustl a ztmavl, tisíce hvězd padaly na trýzněnou zem. Měsíc, tisíci básníků opěvovaný, tajemný krasavec měl barvu žhoucího, roztaveného magmatu. Vycházela z něj oslňující záře, spalující žár. Sežehnuté kvetoucí liány popadaly na horkou zem, přeměněny v hromádky popela, stejně jako nedávno krásná zvířata, z nichž zbyly zčernalé kostry. Život se zastavil na nulovém bodě.

Ale nic netrvá věčně, naštěstí jsem se probudila. A opět a znovu naštěstí jsem spatřila ty nádherné stromy. Jenomže pak se událo něco zvláštního. Po tom mém podzimu začalo padat z nebe cosi bílého! Že by se ta divná a studená věc nazývala sníh? Ano, byl to opravdu sníh, vločka vedle vločky, krajka vedle krajky. A já se probudila do plného vnímání reality, je přece po zimě, tak jaký sníh! Už ho i v Praze letos padalo dost. Jenomže nebyl snově nebo horsky bílý, ale šedočerný. Vždyť přece žiji ve špinavém velkoměstě, kde se nedá bílá krajková pokrývka očekávat!