Ladislav Amairgil Míšek bard Vrchotický.
Jestli se mi splní sen básníků,
tak ke hvězdám toužím vzlétnout.
Dobrým slunečním větrem poutníků,
zlaté plachty hvězdoletu napnout,
na dlouhém kmitočtu důstojně plout.Širý a hluboký je oceán vesmírný,
plný hry interterestrických tónů,
ty jsi tak maličký a on nesmírný.
Pulzarů impulzy zní jak údery zvonů,
proplouváš katedrálou radiačních pásů.V tryskovém skafandru pluješ a sníš,
v hlavě máš píseň kosmického obleku,
barvy obrů a různých trpaslíků ty zříš.
Rozevři paže své a snad možná zachytíš,
tříšť vlny reliktního posla dávnověku.Až budu stát na palubě hvězdné lodi,
a z dálky uvidím malou Matku Zemi,
skloním se před ní v úctě, to neuškodí,
je to můj domov, posvátný mezi všemi.
V kapse kámen, co stesk můj doprovodí.Letí loď a přídí rozráží kosmické záření,
a s ní jako pasažér letí má vlastní touha,
ke hvězdám, jež jsou pramatky všech run.
Na mojí sítnici dopadají fotony jako duha…
… to Bůh rozehrál harfu superstrun.
Věnováno redakci Astropisu jako oslava
tisíců hodin její vynikající tvůrčí práce.
Chcete-li si přečíst další poezii i prózu od tohoto autora, navštivte jeho nové webové stránky - DOPORUČUJI !!!
Amairgil
zpět na stránky Poezie