Jak už to v pohádkách bývá, tak žil - byl jeden .... a že neuhodnete kdo? No
přece mlynář! Jeho mlýn stál v pohádkově krásném údolí, nedotčeném dosud smogem
ani ekology, vesele klapal, mlel pšenici, žito i ječmen a práce bylo dost. Nad
mlýnem byl rybník - no jak by ne, co by jinak otáčelo mlýnským kolem, když ne
voda ... A ten rybník byl ne moc velký, ale zase ne moc malý - prostě takový,
aby se při rozumném hospodaření všechno semlelo a ještě tam večer zbyla voda pro
chasu na vykoupání. A o rybník, potok i náhon se staral vodník. Jmenoval se
Vantrok. Byl sice Čech jak poleno, ale když se večer s mlynářem napili piva,
chlubíval se, že je z holandské vodnické větve velkovodníků van Troků ... A
snažil se mlýnskou chasu opíjet rohlíkem, že v tom Holandsku mají - a to byste
nevěřili - mlýny poháněné ne vodou, ale větrem! A všichni se mu smáli a on se
smál také ... bývalo tam veselo, když tak večer měli všechno hotové. Sesedli se
tam před mlýnem, popíjeli domácí pivo, povídali si, a jen tak se dívali, jak
Slunko zapadá za les. A nemyslete si. Ten vodník byl ve mlýně vždy vítaným
hostem. Však také lidem pomáhal. Když třeba rybník po bouřce utrpěl ve dně díru,
vzal Vantrok kbelík, nakopal jílu, díru utěsnil a bylo dobře. A že nepotřeboval
lovit dušičky do hrnečku, to je přece jasné! Proč by to dělal, když mu panímáma
ze mlejna vždycky do hrnečku nalila tolik zelňačky, co se tam vešlo ... a
vodníci zelňačku moooc rádi, jsou přece také zelení.
Ten
mlynář měl dva syny. Staršího Jozku a mladšího Jíru. Jíra byl k řemeslu - už od
malička dovedl mlynáře v lecčems zastat a k práci se dovedl postavit, jedna
radost. Zato Jozka byl, no prostě nemehlo. Ten kdyby měl pustit vodu na kolo,
tak by se mu snad roztočilo obráceně... A tak ho pan otec poslal do města,
aby se tam vyučil ekonomem. To bylo tehdy takové dost neznámé řemeslo. Lidi moc
nevěděli, co to je. No a když se Jozky ptali, tak jim odpovídal, že to je takový
jako rádce, co lidem poradí, co mají dělat a jak to mají dělat, aby se měli
dobře. A tak radil.
Jednou třeba si tak Jozka sedí a větrá své řemeslo, když tu přijde sedlák
Řemdih. A že jako jde za panem ekonomem na tu radu. A hned se svěřuje. Že má tři
krávy. Podojí je, z části mléka udělají máslo a panímáma Řemdihová s tím jde v
sobotu na trh, kde vydělá tři zlatky. Ale že mají doma kupu dětí a vystačí s tím
jen tak tak. A co by mu teda pan ekonom poradil?
Jozka dělá, jako že hluboce přemýšlí, pak něco hledá v učených knihách (byly
to sice svázané kalendáře a držel je vzhůru nohama, ale kdo by si takové
maličkosti všiml...) a nakonec praví ...
"Tak já ti Řemdihu něco řeknu ... kdyby sis pořídil ještě jednu krávu, vydělala
by panímáma každou sobotu čtyři zlatky!".
Řemdih překvapením pootevřel pusu ... to je, panečku študovanej člověk!
Ale to už se k němu Jozka tajemně naklonil ...
"Řemdihu, tohle byla první rada zadarmo. Ale když mi tu přepíšeš jednu tu svou
krávu, řeknu ti něco, co tě opravdu překvapí!".
A Řemdih souhlasil, poslali pro písaře, a už na ni sedlák maluje tři křížky ...
"A teď to překvapení, Jozko!".
A Jozka na to:
"Tak z příštího trhu ti tvoje stará přinese dvě zlatky!".
A sedlák překvapením vyvalil oči ...
Starý mlynář začal pomýšlet, že odejde na vejminěk. A byl to člověk hodný a
spravedlivý a svoje syny měl opravdu rád. Něco si přece jen za ta léta našetřil
- a tak v sousedním údolí nechal postavit druhý mlýn; bylo to úplné dvojče toho
mlýna starého. Podobný rybník, potok, náhon ... jen les tu byl bukový, zatímco v
okolí starého mlýna to vonělo borovicemi. A tak se Jozka, kterému už v městečku
začínalo být trochu horko, stal také panem mlynářem.
První
co udělal bylo, že vyhodil ze dveří vodníka Vantroka, který k němu přišel po
sousedsku na návštěvu. On je přece ekonom a ekonomové na strašidla nevěří (mají
jich sami dost, mohl dodat - ale nahlas to neřekl). A to neměl dělat. Který
živnostník si znepřátelí přírodní bytosti a síly, ten to má předem prohrané, i
kdyby třeba v podvojném účetnictví pracoval.
A Jozka se také hned Jírovi smál, že on na to půjde po ekonomicku a bude mít
zisky, o jakých se Jírovi ani nesnilo. A tak zaplavil blízké i daleké okolí
cedulemi, na které si dal napsat, že je ten nejlepší a že semele všechno a
rychle - a dnes jako bonus každý desátý pytel zadarmo. A lidi nevěděli sice, co
je bonus, ale na slovo zadarmo slyšeli. A tak proto - nebo z pouhé zvědavosti -
míjeli Jírův mlýn a jeli k Jozkovi. Co Jozka z mlynářského řemesla nepochytil,
na to si najal chasu - a mlýn byl nový, takže se mlelo o sto šest. Jen se
lidé divili, proč že ten desátý pytel se nemele zadarmo, jak bylo psáno. A Jozka
se jim smál, že to psal včera, takže to dnes platí na včera a dneska že je
vlastně zítra, takže už tu slevu propásli. Lidi nad tím kroutili hlavami, byli
zklamaní, ale proti té záplavě učenosti se nezmohli ani na slovo...
No a Jíra mezitím chodil smutně kolem stavidla, náhon zanášel písek a jeho
mlýn stál. Z povzdálí se na něj díval vodník a bylo mu hodného mladého mlynáře
líto. Mezitím Jozka mlel víc a víc, zlatek v truhle přibývalo a jak už to
tak u takových lidí bývá, bylo mu to stále málo. Ale moudrý mlynář - a nejen
mlynář - nesmí myslet jen na vlastní zisk. Musí brát v úvahu, že jeho mlýn
potřebuje vodu. A že je součástí přírody, odkud ta voda pochází, takže si jí
musí umět vážit a také s ní hospodařit. Nejde jen brát; musí se umět i dávat.
Alespoň projevovat té přírodě úctu a nechat ji také odpočinout. A tak třeba přes
poledne nechat mlýnská kola zastavit a počkat, až se rybník trochu zase vodou
doplní. A když je tam odpůldne vody málo, tak prostě domlít pytel a sousedovi
povědět:
"Pantáto, je málo vody - pro zbytek přijeďte zítra ráno, budete mít hnedle
namleto."
A pantáta to pochopí a přijede si ráno, kdy už je rybník zase plný vody a mlýn
zase zvesela klape.
Jenže Jozka hnal svůj mlýn až do krajnosti, mlel dlouho do večera - toho roku
byla dobrá úroda - a mlel by třeba i celou noc, ale v rybníku mu kolem klekání
docházívala voda. A tak musel počkat do rána, až se rybník zase naplnil. Jenže
ono to má háček. Kdo chce všechno, nemá nakonec nic, říkají moudří lidé. Ale
trochu odbočme. Co se stane, když vylejete hrnek vody na zem? No jasně, vsákne
se. Ale proč voda v rybníku drží, proč se také nevsákne? To proto, že takový
rybník mívá dno vymazané vrstvou jílu. A ten hezky vodu udrží. Ale jak Jozka
všechno hnal do krajnosti, jeho rybník byl hned suchý, hned zas plný vody - a
jílová vrstva začala praskat. A hned první trhlinkou uteklo trochu vody, udělala
se trhlinka další a další... a vody v rybníku bylo každé ráno méně a méně ... a
o to víc dno praskalo. Až jednoho dne stárek ráno otevřel stavidlo, udělalo to
šplouch, přes kolo se přelil trošek vody, ani kbelík by jí nebyl - a dost.
Cesta k Jozkovu mlýnu začala zarůstat bodláky a lebedou, kolo se rozesychalo
a na dně bývalého rybníka vyrostly celé houštiny kopřiv. A Jírův starý mlýn zase
vesele klapal, vozy s obilím se sjížděly z celého okolí - a mlýn měl vody stále
dost. Říká se, že to bylo i z toho důvodu, že vodník přesvědčil některé
pramínky, aby dávaly svou vodu do Jírova potoka místo do toho Jozkova. Že se
jejich voda dostane tam, kde si jí lidé budou vážit. A na dobré slovo slyší
nejen lidé, ale i přírodní živly, to se nikdo nemůže divit. A kdo chce moc -
opravdu nakonec nemívá nic, to se zase jednou ukázalo. A co se stalo s hamižným
Jozkou? Kdo ví ... oblékl si z ostudy kabát a odešel někam daleko ... doufejme
že dost daleko, aby nám tu někde nezačal zase šířit ty svoje rozumy. Vždycky se
najdou důvěřivci, co naletí chamtivci mluvícímu medovými slovy.
JL
zpět na stránky Poezie
