 |
To vám zase jednou přišel podzim. A byl jeden Keř a na tom keři žil jeden List. Byl to list vzdělaný. Ony se sice takové listy do světa nepodívají, ale přesto leccos znají. Ptáte se, jak je to možné? Ono je to tak. Kapičky vody cestují s mraky po světě, leccos vidí a leccos slyší. A když pak s nějakým Deštíčkem padají k zemi, mohou se na čas usadit na oknech lidských příbytků, na okrajích ptačích hnízd či zvířecích doupat a spoustu dalšího se dozvědět a přiučit. A když se pak Kapky setkají v nějakém tom Potůčku, všechno si vyprávějí. Kdybyste se podívali na Zemi z velké výšky, viděli byste, jak její povrch připomíná žilky a cévy, ve kterých proudí ta zázračná tekutina - voda, která vlastně o světě ví úplně všechno. No a když se pak taková voda dostane ke kořínkům toho našeho Keře a jeho kmínkem, větvemi a větvičkami až k Listu, není divu, že takový List vlastně ví spoustu věcí ... jen mu umět naslouchat.
Byl tedy již podzim a listy se barvily teplými tóny těch nejhezčích barev, co jim Mistr malíř Podzim namíchal. Také náš List se začal zdobit červenými žilkami a chystal se na Zimu. A byla jedna hodně deštivá noc, takhle koncem října to bylo, a ráno byly stromy a keře pokryté kapkami vody. I na Listu se usadila jedna taková velká a krásná Kapka. Trochu se rozhlédla a rychle a nenápadně vcucla pár menších kapiček, co byly kolem ní. Pak se pohodlně opřela v úžlabí listu a naparovala se. Byla opravdu krásná, její tvar byl dokonalý a zrcadlilo se v ní nebe.
|
No a jak tomu u krásek bývá, začala se tahle Kapka naparovat. Vykládala Listu, jaký je starý a hloupý a jak může být moc a moc rád, že mu Kapka prokazuje tu čest a leží na něm. A jak je bohatá, scestovalá a co všechno ví a zná. No prášila kolem sebe tolik, že už to jedna sýkorka, co si tu hledala zimní byteček, nemohla dál poslouchat a odletěla jinam. List to všechno poslouchal a mlčel. Takové namyšlené celebritě přece nemá cenu říkat, že kdyby se trošičku naklonil, tak milá Kapka ztratí všechnu oporu a sklouzne na zem ... jak už tomu tak bývá u těch, kdo se dostanou vysoko na zádech jiných.
Ale pak se milý List začal uculovat. Byl to ještě fešák, ale jeho pestrý kabát se za ten celý rok přece jen trošku obnosil a vznikla tu malá dírka. Docela malá, ale zato přímo pod Kapkou. A tou dírkou se z té namyšlené Kapky protáhla troška vody a vytvořila takovou trucovitou malou Kapičku. Ta se houpala pod listem a posmívala se velké Kapce ... jak z ní postupně vycucá všechnu vodu a bude sama velká a krásná, snad dokonce nejhezčí ze všech.
 |
Ale velká Kapka se nedala. Vzpomněla si, jak jednou, když byla ještě Deštíčkem, dopadla na okno školy, kde děti zrovna probíraly ve fyzice kapaliny. A začala pokřikovat různé poučky o kapilární elevaci, depresi, molekulárních přitažlivých silách a podobně ... moc to nemělo hlavu a patu jako obvykle, když nějaký namyšlenec začne hlásat do světa své rozumy. Malá kapka se nenechala zahanbit a opáčila cosi o gravitaci a viskozitě ... a měla v tom trošku pravdu, protože den pokročil a Sluníčko začalo hřát ...
A jak se tak milé kapky hádaly, starý List se jen usmíval a užíval si krásného podzimního dne. Bylo k polednímu a Sluníčko mělo ještě od léta nějaké dluhy, tak začalo pořádně hřát ... a najednou milá Kapka cítila, jak se zmenšuje ... stávala se malou a ještě menší ... jen nad Listem se ještě chvíli vznášel obláček páry, ale i ten pak větřík odnesl někam pryč.
"Počkejte, ještě jsem se pro samé hádky nestačila ani rozhlédnout po světě! ...", stačila Kapka vykřiknout. A to byla její první rozumná myšlenka ... ale zároveň i poslední, protože pak definitivně zmizela.
A ta malá Kapička? Ta byla pod Listem sice chráněná před Sluníčkem, ale jak se ta velká Kapka zmenšovala, přece jen nekompromisně zapůsobila ta Gravitace, kterou Kapička tak marnotratně vzývala, přemohla Kapilární Síly a milá Kapička se rozplácla jak široká tak dlouhá na zemi. Samým studem se hned vsákla do země a nikdo o ní již nikdy neslyšel.
Z každé bajky má vyplynout nějaké ponaučení ... Takže .... ale to už nechám na vás ...
JL
zpět na stránky Poezie
