Dle vyprávění očitých svědků má širá Rus množství pokladů a přírodních krás.
Což takové Aralské jezero není kouzelné?
Aralské
jezero umírá. Aralské jezero vysychá. Na jeho březích stávaly zcela zvláštní
stromy, něco jako naše všem dobře známé smuteční vrby. Všechny rostly na břehu,
všechny, až na jednu zbloudilou, neposlušnou. Ta zapustila svoje kořeny na malém
ostrůvku asi míli daleko od svých sester. Ony měly vláhy dost. Ta zbloudilá měla
živobytí těžší. Díky strachu ze smrti, neboť sestry ji nakonec přece jenom hodně
scházely, zapustila svoje kořínky hluboko, přehluboko. Sžírala se steskem v té
dálce, dívala se svými převislými zelenkavými větvemi šedé hladině jezera hodně
zblízka do tváře. Pozorovala znuděně stále svůj neměnný obraz ve větrem zčeřeném
vodním zrcadle. Šeptala si tichounce, jen tak pro sebe, to aby se trochu
potěšila: „To jsem ale krásná, celá kudrnatá!“ Sluneční paprsky barvily její
lístky dozlatova, zrovna jako svatozář. Větévky krasavice si myslely: „Jsme jako
malé princezny Zlatovlásky, navíc se zlatými korunkami. Ze všech nejkrásnější!“
Když padla tma na tajuplnou hladinu jezerní, Luna vrhala jejich mihotavé stíny.
I tehdy jim to slušelo, pouze jim chyběl někdo, kdo by je pochválil. Kdo by jim
řekl: „Sluší ti to, fakt!“ Nad hladinu černou a lesklou jako hematit vynořil
svoji širokou tlamičku tolstolobik. I on zkameněl úžasem nad jejich vznešeností
a šarmem.
Nenápadně a plíživě začalo jezero pozvolna ustupovat ze svých pozic. Bárky
zůstaly opuštěny daleko od břehu jezera, nikdo neměl zájem je vláčet dálku do
vody. Proč také, ryby se odstěhovaly na hlubší vody, nebylo tudíž co chytat.
Méně šťastné sestry našeho neposlušného stromu se ocitly v nehostinné a suché,
poušť připomínající krajině, zvolna zasychaly, až umřely docela. Potkala je
nelítostná smrt žízní. Na jejich pahýly, které byly ještě nedávno zelenkavými
větévkami, usedal den co den starý smutný racek, dříve prý chechtavý. Měl hlad,
nedostávalo se ryb. I ten starý tolstolobik se odstěhoval, našel si nový,
vzdálený domov. Nešťastný racek už neměl síly ve svých svěšených křídlech. Kýval
těžce hlavou a vzpomínal na krásné časy blahobytu, které, jak se zdálo, už mu
navždy daly sbohem.
Jednoho větrného dne větévky naší vrby zjistily, že se jezero jaksi změnilo.
Nedovedly přesně povědět, co je jiného, ale dopadala na ně zlověstná a panická
tíseň. Ano, zář osluněné hladiny byla jiná! Ne tak zlatá, navíc poněkud
vzdálená. S podivným zjištěním začala vcházet žízeň. Vtírala se sžíravým pocitem
nejprve do mozku, posléze i do žil. Neuhašená, pomalu smrtící. Kořeny ruské vrbí
krasavice se ocitaly v bezvodé zemi. Větve volaly, plakaly před přicházejícím
zmarem, ale matka vrba jim nemohla pomoci. Vždyť už ona sama byla na prahu smrti
žízní. Ještě z posledních sil bojovala o přežití. Jen jeden kořínek měl větší
štěstí, neboť vyrostl delší než jeho bratři. Moc ho to trápívalo, bratři si ho
občas kvůli jeho nadměrné hloubce dobírali. Právě v tuto chvíli se ukázalo to,
co bylo terčem posměchu, jako jedinečná výhoda. Alespoň prozatím. Sál a sál, co
mu jeho kořínkové síly stačily. Byl propojen s jednou jedinou už notně sklíčenou
větévkou. Proto se ještě zelenala mezi svými už suchými sestrami. Kořínek ale
umdléval a umdléval, až už neměl sílu sát. Větvičko, co jenom s tebou bude?
Napsala Ivana Lena Němcová
zpět na stránky Poezie
