 |
Druhá část z cyklu Matka Země…
V dobách, kdy tato část země byla pustá, po lidech tu nebylo vidu ani slechu, a v místech, kde se dnes nacházíme, se proháněla divoká zvířata, žil starý, prastarý Vrás. Byl stavitelem a stavěl hory. Do údolí sestupoval zřídka, nejraději pobýval v místech, která svýma mohutnýma rukama postavil, v horách. Vlastně sestupoval do údolí jen tehdy, když chtěl navštívit svoji starou, prastarou choť Nížinu. Právě s ní měl dvě krásné, překrásné dcery – Mumlavu a Bublavu. Na horách tenké jako proutek a tiché jako šepot, pod horami už mumlavé a bublavé. V nížinách pak hlučné a nespoutané.
Obě dcery starého Vráse, rodné říční sestry Mumlava a Bublava, žily pěkně pospolu, ve shodě, pohodě a porozumění. Jejich soulad se jevil bystrému oku jejich matky Nížiny i otce Vráse jako navěky neměnný. Jejich koryta byla vystlána láskou otce a rozvahou matky. Dokonale vyzbrojeny do šťastného života. Mladé, dravé, zahalené pozemským závojem stříbrné pěny, obě oplývající křišťálově průzračnou vodou. Ale hlas, ten měly sestry každá jiný. Už sama jejich jména byla výmluvná. Napovídala, jak to s tou jejich řekoduší vlastně je. Mumlava, celá po své prastaré matce Nížině, pořád a stále nespokojená, mrzutá, hledající nové koryto, nakvašeně brblala a mumlala huhňavým řekohlasem. Příhodnější jméno jí snad ani rodiče vybrat nemohli! Zato Bublava! Zpívala, jásala, bublala vesele z hor do údolí, z těch hor, které pro ni vytvořil její milující otec. Stejně jako ona i dnes bublávají všechny sotva vyprameněné horské říčky a potůčky. Její otec Vrás na ni mohl být a také byl právem pyšný. Vrásal si pod kamenné fousy tak tiše, aby to neslyšela a náhodou nezpychla: „To je moje horská veselá holubička – zpěvačka!“ Ale tu svou ponurou Mumlavu, tu měl rád taky, vždyť se povahou tolik podobala své matce Nížině!
|
Obě sestry tekly spořádaně spolu jedna vedle druhé. Jedna točila doprava, druhá doleva, ale za chvíli už zase svorně nejen ne doslech, ale i na dohled. Inu, dvojčata! Jenomže obě dospěly a chtěly se líbit. Navíc obě hledaly půvabného mládence – ženicha. Vlastně půvabný ani být nemusel, ale milý a spořádaný, to ano! Měl by mít jemný, třpytivý písek, průzračnou vodu, voňavé břehy plné meandrů a smutečních vrb. I jeho nájemníci – pstruzi o něm museli podávat ty nejlepší reference. Obě sestry věděly, že určitě existuje, že na jednu z nich čeká. Pouze na jednu a ony byly dvě! Napověděla jim prastará moudrost, moudrost jejich babičky Země, pravá zemská zděděná moudrost. Tak tedy obě čekaly na toho svého Potoka – prince.
On se našel! Čekal, pozoroval, doufal a pečlivě vybíral, měl k tomu jedinečnou příležitost. V místě, kde byly obě sestry – poutnice sobě na dohled, nejen to, přímo na dosah, tam tekl. Tekl nepoznán, nejprve do té protivné brblavé Mumlavy. Jistě, že ho přehlédla, byl maskován, oblékl si temný a pošpiněný kabát, zkalený, odpudivý, navíc plný zelených řas. Kde by v něm, špindírovi, mumlalka hledala svého stříbrného potočního prince! On byl jedině rád, co by si s takovou protivou počal. Bez povšimnutí, jakoby zázrakem ji přeťal a tekl dále, přidružil se k její sestře, veselé, zpěvavé Bublavě. Ta zpívala, čekala na třpytivého ženicha a tak toho Potoka, toho, který po ní toužil, toho úplně přehlédla. Jak by ne, vystupoval stále ve svém špinavém převleku a masce. Byl vnitřně přesvědčen, že tohle je pro něj ta pravá, ovšem chtěl ji poznat, sám však zůstat nepoznán. Lechtal ji svou špinavou potoční rukou, podbízel se, skoro až vnucoval. Ani řekopohledem o něj nezavadila!
 |
 |
Celý se ještě více zakalil, ztmavl, ponořil do sebe. Náhle ho osvítil nápad! „Já vám dám, vy nafoukané potvory! Nechci vás, ani jednu z vás nechci!“ Stáhl převlek a masku, ukázal a vynořil se v celé své zlatisté kráse. Třpytivý, průzračný, zlatonosný Potok! Navíc se třpytivým pískem, voňavou vodou a s meandry, plnými smutečních vrb. Takto nějak si ho obě sestry představovaly. Oběma potenciálním nevěstám, říčním sestrám zaplál touhou zrak. „Já ho chci!“, volala Mumlava. „Ne, můj bude!“, zlostí se třese Bublava. Potok se chvíli smál, až se za potoční břicho popadal. Smál se, chechtal a náhle zmizel. Zkrátka se ztratil, najednou ho nebylo. Zmizel i s korytem, odtekl i se svým zlatem, se svou krásou a čistotou, odtekl pryč, daleko od těch dvou.
Na své výzkumné hledací cestě spatřil Otavu a na první pohled mu bylo jasné, že právě takovou hledá, o takové přece snil, tu vídal ve svých potočních snech. Ano, Otava, skromná, příjemná, milá a nenápadná. Dnes je Otavou Potokovou, díky manželovi Otavou zlatonosnou. Obě sestry, dříve nevěsty, nyní staré panny, pukaly zlostí. Chvíli se škorpily, zapomněly zcela na dobré vychování a posléze si vjely do vlasů. Valily hlučně kameny, házely je po sobě, braly břehy, jen aby se dostaly k sobě. Nešťastný otec Vrás se nejprve pouze díval, potom je káral. Slovy tichými útočil na jejich city. Kam ale dojdeš se slovy, byť seberozumnějšími, jedná-li se o sokyně v lásce. Místo aby jedna druhou utěšovala, ony ne. Nepochopily stále, že je to konec, že ho nebude mít ani jedna. Otec zvýšil hlas, to už je peskoval rozčileně! Vůbec ho nebraly na vědomí. Došla mu trpělivost a zařval: „Přestaňte se hádat, husy hloupé! Máte, co jste chtěly. Už se vám oženil, nány! S Otavou, s dcerou mého bratránka Pralesa. Ta si zaslouží toho zlatonosného Potoka daleko víc než vy dvě dohromady. Nedbáte mých slov, neshodnete se a nemůžete být už spolu. Já to zařídím!“
Do každé ocelově silné paže uchopil jednu i druhou. Do levé ruky uchopil Mumlavu a hodil ji na severovýchod do míst, kde přecházejí Krkonoše v Jizerské hory. Za ní letělo říční koryto se vším všudy. Jen letící pstruzi se duhově leskli v odpoledním slunci. A to už v pravé ruce držel zmítající se Bublavu a i s korytem ji odhodil jako pírko na jih do oblasti Šumavy. Mohl si vybírat, všechno mu patřilo. Stál ve své velikosti a síle otočen zády k Novohradským horám, tam bylo působiště jeho bratra Vulkána. Na cestu dal Bublavě poučení: „Budeš strádat víc než tvá sestra, byla jsi pyšnější a namyšlenější. O tebe ženich Potok stál, o tvoji sestru ne. Tys ho ale ve své pýše nebrala na vědomí. Tak potečeš v blízkosti Otavy, budeš slyšet zlatonosný hlas svého bývalého ženicha a smích jeho už také zlatonosné ženy. Navěky potečete spolu.“
 |
 |
Stalo se, nastal klid. Obě sestry se už nikdy nespatřily. Vtéká do nich spousta potoků, ale žádný už není zlatonosný, ani třpytivý, ani voňavý, nemá tiché meandry se smutečními vrbami, nežijí v nich hejna pstruhů potočních, duhových a amerických. A navíc jsou všichni Potoci buď ženatí nebo alespoň zadaní. A u Potoků a Řek se promiskuitní chování nenosí, to jen u lidí je běžně tolerovanou normou. Tak tedy jedna mumlá a druhá bublá, ne už ale zpěvně. Ovšem každá jinde. Ani na dohled, ani na doslech. Obě ponesou svůj osamělý úděl na věky věků. Neboť tak jednou provždy rozhodl jejich moudrý, mocný a spravedlivý otec Vrás. Neskromnost a pýcha, stejně jako škarohlídství, to se povětšinou v životě nevyplácí.
Říční holky, držte se, nejste v tom samy! I my lidé máme mnohdy neblahý úděl, který jsme si zapříčinili sami. Musíme se ho také naučit snášet. Věřte mi, i já mám v tomto směru jisté zkušenosti.
 |
Text Ivana Lena Němcová
Ilustrace Jana Vesuvanka
Foto Jaromír Němec
zpět na stránky Poezie
