Až tam, kde se nebe stýká se zemí

Jako dítě jsem zatoužila dojít k místu, kde se nebe stýká se zemí. Nevěděla jsem, že se stýkají denně a všude a pořád. Proto jsem snila o své cestě v ta tajemná místa. Vždy jsem zavřela oči a vybásnila si nádhernou scenérii. Horský hřeben, který vypadal jako tajuplná cukrová homole, jenže mnohem větší, se ve slunci blyštil jako diamant. Vzlétla jsem a ocitla se v jeho středu. Dále jsem pokračovala již pěšky. Viděla jsem spoustu pramenů – křišťálová voda jakoby vytékala odevšud a padala v kaskádách po přírodních tarasech. V naprostém tichu, zcela bez hlesu. Není divu, že jsem zavřela oči a opíjela se tichem.

Už ani nevím, jak dlouho jsem takto „spala“. Zdálo se mi, že je to jen chvilička, co jsem zahmouřila oči. Drkotala jsem zuby a zima a led se mi zahlodávaly do mozkových dutinek. Náhle mně nenadálé světlo ostře bodlo do očí, to milosrdné slunce mě popíchlo svým zlatým paprskem. Jakoby mě pobízelo: „Jdi, ať se nemineš cíle, za chvíli se bude stmívat!“

Poslechla jsem, šla a šla výš a výš. Jako v prachové peřině. Mihotavé, bělostné vločky, jemné jako peříčka zlehýnka poletovaly a líbaly mě na obličej. A já věděla, že jsem u cíle! Ano, zde se setkalo nebe se zemí! To byl vždy konec krásného snu. Inu, byl to dětský sen!