Strmíš nad krajem
kam Země vtiskla
slzy pyropů

Nastavuješ slunci
tmavé čelo
ani trochu chmurné
zjara jeho vrásky
rozkvétají zlatem
tařice

A další vzácné květy
v čedičové louce
dokonce i dvoubarevné
srdce botanika jásá

Mihne se nečekaně,
třepotavým letem
křídla žlutavá
proti modrému nebi

Už není sám
jejich víc
letí výš, až k vrcholu
kde člověk
zanechal své dílo
kamenné.

Minulost se zvolna
propadá do času
svědkem zůstává
jen opuštěné strážiště
kde každý kámen
pamatuje ruce člověka   ...