Čtvero ročních dob

(Z poezie Jany Vesuvanky XX.)

 

 

 

Namaloval obrazy
bez štětce a plátna
barvami tónů stradivárek
vdechl jim život staletý
Antonio Vivaldi
---
Malíř zajásal
uslyšel skřivana
příchod naděje
jež dává trávě růst
otevírá květy
probudí stromy

Kvetou skály i sady
paleta rozhozená
po lukách se rozhořela
vlčími máky
Neodcházej...
---
Poslední kukání
a vůně posečené trávy
Sytá je zeleň stromů
pole se stává mořem klasů
Kvetou bodláky
čas motýlů vrcholí

Ve vzduchu napětí
podivné chvění
fialový opar
načechraný mrak
s kovadlinou
roste a hrozí
srdce Ti buší
strhne se vichr
a první blesk rozrazí
temný baldachýn
déšť svlaží rozpálenou zemi

Znamení lva
dalo zlato klasům
a do květů slunečnic
slunce žár.
Nenápadně vkládá okr
korunám stromů
Žně odkryly odstíny
sieny a umbry
slunečnice začínají
sklánět hlavy k zemi
Teskním...
---
Odletěli bez rozloučení
Zahnat smutek
erupcí ohnivých barev
jak to jen dokáže
podzimní malíř

Slunce si přispí
mlha nezahřeje
nebe často šedne
sychravé dny
prší déšť i listí
sedá splín
---
Krajkoví stromů
zdobí stříbro jíní
a ticho přerušili
krákající kamarádi
ze severu

Jen málo barev
zůstalo v paletě
nedotčená bílá
se snáší ve vločkách
Studená krása
a těžký život
pod širým nebem

Skřivánku,
čekáme na tebe   ...

 

 

 

 

 

Ilustrace autorky.


 

zpět na stránky Poezie

 

Zpět k Mostu ?