Poslední šance
Eva Kačírková
Dva světy ke mně mluvily.
První přející,
druhý sobecký,
První se svící
a ten druhý s obrovskou plápolající pochodní.
Jsi naše spása, říká ten první.
K čemu je všechna krása, když se sen se ti splní.
Já nemám sny, na to já.
Jediné co mám, jsou prázdné dny.
Dny chladné, bez světla,
Vzpomínky už přítomnost dávno vymetla.
Vezmi si náš oheň! praví druhý svět.
A pojď s námi,
u nás neztratí se až příliš dospělé malé dámy.
Máš poslední šanci, říkají ti první.
Ještě chvíli a čistota tvého přání navždy dozní.
Jdu s vámi! Bližší je mi první svět.
Jak úžasně lehce je mi hned…
Vzpomínka
Eva Kačírková
Tomu křiku zoufalství říká se.
Je toho tolik co říct
a zároveň nic.
Jestli měla jsem pravdu
až později pozná se.
Všechno, úplně všechno bys chtěl,
však víš, tenkrát všechno jsi směl.
Tehdy ,,myslet“ nebyl hřích.
Milovat mohl jsi každou i každého,
dneska vzduchem nese se žárlivý smích.
Obzor sliboval nové, lepší dny,
každému z očí četls jeho sny.
Mohls jít kam tě napadlo,
výraz v tvé tváři byl duše zrcadlo.
Tak život běží dál,
dřív jsi na nohou stál,
dnes aby ses na zemi být bál.
