Útržky z minulosti

Eva Kačírková

Sedí na studni, pláče,

zatímco neposedný vrabčák kolem ní skáče.

Ach Bože, ten nůž! Jak mohl se ji připlést do cesty zrovna tenhle muž.

Krev na ostří.

Ještě včera byli oba díky kapkám lásky mokří.

Ta krásná průtrž mračen byla poslední světlou událostí v její životě.

Jeho slova. Zbývající zrníčka písku potřebná k otočení hodin.

Pak už jí do srdce zarazil ostrou a krutou třísku.

Ve spadaném listí zrcadlí se její touha po slunci.

Cítí, že má křídla. To se jen ve studni shlídla. Dobré znamení?

Ne, studna míří dolů k těm zpropadeným duším.

Ona chce nahoru.

Hledá pomoc – u dveří, které se silou větru vyvracejí.

Zas mračna černých vran se jí nad hlavu navracejí.

Do plic pomalu vkrádá se dosud neznámí strach.

Můj Bože!

Jsem vrah!

To je život ...

Eva Kačírková

Poprvé vidíš svět,

tenhle člověk s hračkou si tě málem splet.

Každý vínem sám sebe pohostí

a tobě naservírují plný tác starostí.

Vím, nechápeš nikoho, ani sám sebe,

pláčeš a mě z tebe zebe.

Sem a tam chodíš,

co o sobě myslet si – nevíš.

Snaha se sice cení,

ale zdá se, že místa tu pro tebe není.

Mladým akorát k smíchu si,

staří by na tobě nejradši dělali pokusy.

Přes to všechno ti pomohli!

Konečně přišel si na to,

že před smrtí nezachrání tě ani slepota,

jsi totiž absolvent Školy života…

Možná

Eva Kačírková

Někde v dálce duní hrom,

možná pod jeho tíhou spadl strom.

A co když opravdu spadl ten strom?

Pak ti lidé, smějící se, pod ním…

Možná za to nemůže jen ten hrom…

Letí vrána, pořád výš,

a pak – RÁNA! Byl to výstřel spíš.

Vráno pryč, rychle hledej skrýš!

Ach vráno, nevnímáš.

O čem jenom sníš.

Možná zas přijde ten zvláštní pocit, touha,

snad ne, když přišla poprvé,

zbyla mi na srdci akorát tak černá šmouha.

Někde hluboko ve mně chystá se vzpoura, válka snad,

jenže se možná nenajde nikdo, kdo by pro mě pad.