 |
 |
 |
aneb Pohádka pro dospělé…
Všichni již od dětství víme, že nad oblohou se vznášejí, nebo snad i kutálejí obrovské černé koule. Černá barva je zde samozřejmostí. Černý kámen je posvátný pro svou dvojznačnost. Jakožto kámen je symbolem výsostně zemským, ale pro svůj kosmický původ je poslem Božím.
V místě, kde spadl první černý kámen z nebe na zem a zabořil se do pěkné hloubky, je jediný pravý střed našeho světa. V tom středu světa je prý teď střed nebe, právě v nadhlavníku. Odedávna všichni zvídaví nadšenci střed světa hledají a ne a ne ho najít. Spadnou do díry, zajásají, zaplesají: „Hle, už ho mám!“ V tutéž chvíli na jiném místě jásá další objevitel! „Ale ne, vždyť jsem ho našel já!“
A kameny se zatím koulejí a koulejí, kdosi na zemi pronese: „A jéje, svatý Petr už zase hraje kuželky!“ Poté zapálí svíčku hromničku. Když ty kameny při svém věčném koulení do sebe čelně narazí, ozve se hromová rána. Až se jim zajiskří před kamennýma očima! Protože dosahují velikánských rozměrů, je i to jiskření mohutné, my tu „malou“ jiskérku před jejich očima vidíme jako mohutný, dlouhý fialovo-modro-bílý blesk. Blesk sjíždějící od nebeské kopule k zemi. Ta rána., předcházející impozantnímu blesku, je slyšet ale až posléze. No jistě, musí tomu tak být, vždyť zvuk se šíří rychlostí 330 metrů za sekundu, zatím co světlo 300 tisíc kilometrů za sekundu. Tak hrozně ten hrom pokulhává za svým bleskem.
|
|
|
Chudáci kameny! Alespoň jeden z nich se při srážce rozletí na tisíce kusů. Ale protože se jich koulí, jak je ve vesmíru zvykem, nekonečně mnoho, není vlastně vůbec znát, že by ubývaly. Bouřek je pořád na světě mnoho. Ten roztříštěný kámen padá ztěžka k zemi tak, jak to jenom kámen umí. Proto je nejlepší běžet hned po bouřce na pole nebo louku a začít sbírat bouřkové kameny. Nejlepší je pospíšit si, aby sis mohl vybrat ten největší a nejčernější. Budeš-li důsledný a sebereš pokaždé bouřce jeden kámen a uložíš si ho doma, na konci své životni pouti budeš mít dokonalý přehled o počtu bouřek, které se prohnaly tvým životem. Má to menší háček. V tvém bytě či domě budou bydlet kameny. Ty ale musíš bydlet venku, poněvadž se domů už pro kameny nevejdeš.
Každá slušná bouřka má dva základní jevy – hrom a blesk. Spadlý kámen zobrazuje oba jmenované jevy naráz. Srážka – hrom. Jiskry před kamennýma očima – blesk. Dohromady suma sumárum bouřkový kámen. Jestliže se srazí valící se kameny tři, nedej Bože čtyři, nastává děs na zemi. Nebe se otevře, blesky ho propálí a na ubohou vystrašenou zem dští ten nejhorší nebeský požár. Doslova prší oheň tak, jako kdysi na biblickou Sodomu a Gomoru. Slovy svatého Jana řečeno výstižně a stručně: „ Zemětřesení veliké stalo se a slunce zčernalo jako pytel žíněný a měsíc všechen byl jako krev. A hvězdy nebeské padaly k zemi, podobně jako dřevo fíkové smítá ovoce své, když od velikého větru káceno bývá. A nebe se schovalo jako kniha zavřená, a všeliká hora i ostrovové z místa svého pohnuli se.“
 |
 |
Potom musí nastoupit člověk. Člověk bouřkovod, zachránce. Ten dokáže vzít bouřkový mrak za mrakoruku a odvést toho posla zkázy i s jeho kameny nad neobydlenou oblast. Část toho mraku svou zkušenou rukou vyždímá nad poli a lesy, všude tam, kde je zapotřebí vláhy. Bouřkové kameny posunuje hravě a s lehkostí jako polystyrénové kuličky. Na špičce malíčku je přenáší, pouze působením svého magického pohledu a slova. I když odborník bouřkovod je jenom člověk a nemůže být všude a není všemocný. Neboť valící se kameny se srážejí dnem i nocí nad celou obydlenou i neobydlenou zemí.
Tak tedy velké i malé, celé i potlučené bouřkové kameny padají po statisících denně. Řemeslo bouřkovodů už dnes téměř vymřelo, tyto znalce bys na prstech rukou spočítal. Jó ve středověku, to bylo kvetoucí, perspektivní a oceňované povolání. Někdy jsou kameny černé, jindy rozpálené do řežava! Tak tedy vzhůru na louku, aby nám někdo ty nejlepší nesebral, je přece po bouřce!
Napsala Ivana Lena Němcová, ilustrace Jany Vesuvanky
zpět na stránky Poezie
