Divný rok

Stalo se to v tom divném roce. Léto bylo divné, jakoby poznamenané čímsi dusivým, bránícím pozitivním myšlenkám. Všichni měli toho léta stísněný pocit, hrdlo stažené úzkostí. Nikdo nic nevěděl, nerozpoznal, pouze se hrozně v duchu bál. Bál a nevěděl čeho. Rozumově byl tento pocit nezdůvodnitelný. I ta zvířata se chvěla, bála se každého pohybu tak, jako kdyby slyšela i trávu růst. Jenom rostlinám se toho roku dařilo. Koncem onoho strachem naplněného léta začaly rychle růst staleté stromy, ty, které už měly dávno umírat. I ta obyčejná tráva, jindy už mrtvá a spálená sluncem, se svěže zelenala a rychle dorůstala výšky přízemních oken malebných domků. Všichni se divili, kam že se ztratila jejich drobná domácí zvířata. Malí králíci, slepice, malí psi a kočky mizeli z dvorků, rostliny rostly zjevně rychleji než z vody. Maxi květiny rozhodily svoje květy v pozdním podzimu, v době, kdy obvykle už hluboce spaly.

Pravé zděšení však nastalo teprve tehdy, když první strom váhavě vytáhl svůj hluboký kořen z půdy a vykročil. Rozšlápl kůlnu, posléze zlomil zábradlí a vyrazil na svoji zkázonosnou pouť. A za ním další a další, celé zástupy stromů v hustých řadách. Nic jim v cestě nebránilo, ty směšné domky byly pouze zrnkem písku pod jejich kořenovýma nohama. Pak je v těsném sledu následoval keře, keříčky, květiny, tráva, plevel, všechno zelené, vše co lze započítat mezi rostlinstvo. Všichni lidé, polomrtví hrůzou, prchali do skal, jeskyní, sklepů a přáli si to biblické: „Skály, padněte na nás a poskytněte nám úkryt!“

Zvláštní bylo, že tento exodus rostlin zdánlivě nikdo neorganizoval. Všechny však mířily jistě a neomylně k pobřeží nejbližšího moře či oceánu. Pláže se zazelenaly tím množstvím rostlin. I ty prérijní kaktusy se pomalu belhaly na svých trnitých nohách a volaly na své druhy z rostlinné říše: „Počkejte na nás, my se bojíme, abychom zde nezůstali sami!“ Všichni si naposledy prohlédli tu zemi, na níž jejich předkové miliony let bydleli, a stáli před osudovým rozhodnutím: „Vstoupit do moře a zahynout, nebo se raději vrátit?“ Ale byli už příliš vysíleni, všechnu svoji mízu a sílu obětovali poslednímu nadměrnému růstu, poslednímu rozkvětu a dlouhému poslednímu pochodu na vzdálené pobřeží. Tak tedy vlastně neměli jinou volbu. Zpět by už nedošli, tak tedy řada za řadou vstupovali do svého moře nebo oceánu. Zvolna, důstojně, mlčky, voda je nehlučně pohlcovala, polykala, konejšila ve své mokré náruči, pohupovala a posléze stáhla do hlubiny. Poslední šly kaktusy, ty se vody tuze bály. Ale obyvatel země se bály ještě mnohem více, tak se s těžkým srdcem rozhodly následovat své rostlinné druhy tam, odkud nebylo cesty zpět. Byl to konec nejen toho podivného roku 2060.