Říká se, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Tak to bych fakt nerad. Tak snad nějaké ty ředkvičky. Mě nechutnají, ale patří k jaru a mají vitamíny. Trochu salátu, jarní mrkvička. To se budu mít dobře. Představím si skleník plný salátových okurek, slaďoučkých a šťavnatých v letním horku. No a kytičky pro potěchu oka. Hledíky, levanduli, slunečnice… takové nemají ani u sousedů.
Tak, teď mě něco cvrnklo do hlavy. Ne oříšek, myšlenka.
Pamatuj na chudé, když s pýchou obhlížíš svá pole…
No a co, já žádný pole nemám, tak neotravuj. Mám jenom málo. Co sami spotřebujeme.
Chudí nemají jiného pokrmu než ten, který ty jim poskytneš.
Jo, to určitě. Já budu rozdávat ze svého mála, když jiní se topí v přebytku? A vůbec, ať se o chudé postará sociálka.
Chudí nemají jiného ohně než ten, který plane ve tvém krbu.
Cha, tak si měli nakrást dříví v lese. Dělají to tak všichni.
I ty?
Noooo… já ne. Mám se za to stydět? Prostě se mi nechce lízt do cizího lesa s řetězovkou.
Tak vidíš.
Co vidím? Chci bejt jako ostatní, starat se o sebe a mít se dobře.
A co ti chudí?
Jak už jsem řek, o ty ať se někdo postará.
Kdo třeba?
Jéžišmarjá, no já fakt nevím, stát, sociálka, charita?
Co když to nebude fungovat? Co když bude stejně několik lidí hladovět?
No tak by to měl někdo řešit ne? To přece není moje věc.
Myslíš?
Nemyslím, ale vím. Není to moje věc.
Tak se zamysli… srdcem…
A člověk se zamyslel srdcem a našel soucit. Porozumění a lásku. Víru a naději. Poletovaly kolem něj ve vzduchu a vnucovaly se. Střípky duhy, závany motýlích křídel v parném dni. Přijme je? Odvrhne?
Tak jo, tak já teda taky něco dám. Dám sousedům nějaký ty okurky.
Hmmm…
Myslíš, že je to málo? Že bych měl dát víc?
To musíš vědět ty. Rozhodnout se sám.
No ale sousedi ty okurky nepotřebujou.
Proč jim je tedy chceš dávat?
Přece protože je to blízko, stačí se natáhnout přes plot.
Ty si to usnadňuješ…
A to mám s těma okurkama běžet na druhej konec republiky? To se ti zdá lepší?
Tak hloupá otázka asi nepředpokládá odpověď…
No dobře. To sem přehnal. Tak kam s těma okurkama?
Že by k těm, kteří je potřebují?
Jo, budu chodit dům od domu, zazvoním a zeptám se: Nepotřebujete náhodou okurky? A oni na mě poštvou psa.
To nebezpečí tu jistě je. A co kdyby sis vytipoval ty, kteří opravdu potřebují každou pomoc, i ty tvoje okurky?
No jo, tak třeba… co nemocné děti? Ale budou o ty okurky vůbec stát?
Možná budou, možná nebudou. Zkus to.
A člověk to zkusil. Někde na něj poštvali psy a někde s vděčností přijali dary, které nesl. Protože viděli, že jim kromě okurek přináší mnohem více. Soucit, porozumění a lásku. Víru a naději. Pěnu vodopádu a svit slunce na tůni.
Kdybyste se náhodou ptali, kdo byl ten hlásek, tak ten jsem si vymyslela… nebo snad vy věříte ve vnitřní hlasy nebo svědomí?
Falka
zpět na stránky Poezie