Byl to sen ... nebo to nebyl sen ? Jednoho večera jsem si před spaním četl povídání o tom, jak ruští vrtaři pronikli do dosud největší hloubky, kam vrtná souprava kdy proniknula.
... hlubinný vrt na Sibiři byl uskutečněn v roce 1989. Vrt měl sloužit k prognózování zemských otřesů. Přistoupilo se k snímání šumů v tektonických deskách. Ruský vědec Dimitrij Assakov prohlásil, že v hloubce 16 km navrtali dutý prostor, ze kterého pomocí mikrofonu bylo slyšet křik lidských hlasů. Měření teploty odpovídalo hodnotě 1100 stupňů Celsia. Dimitrij Assakov prohlásil doslova:„Nevěřím v Boha, ani v nebe, ale nyní věřím v peklo. Jsem přesvědčen, že jsme navrtali strop pekla. Slyšeli jsme lidi, kteří vyli bolestí – byly to miliony hlasů!“ Vrtné práce byly zastaveny, neboť sovětští pracovníci propadli panice. ...
Pak jsem usnul ... a ráno jako obvykle jel autem do práce. Co to bylo za temný stín, co se mi najednou objevil přímo před reflektory, nevím. Nestačil jsem ani zareagovat a šlápnout na brzdu. Nepamatuji si už ani na temnou ránu, sykot airbagů a pronikavý pach benzínu. Všude byla najednou tma, ticho ... prostě nic. Stav bez tíže ... let někam tmou. Tak tedy vypadá smrt? Ale říká se přece, že na konci je světlý tunel, na jehož konci čeká laskavá bytost, která příchozího laskavě uvítá ... snad sám Ježíš ...
Najednou jsem sebou cuknul jako při náhlém probuzení.
"To je pěkná pitomost", ozvalo se poblíž.
Ve tmě se trochu rozsvětlilo, pak ještě a ještě a najednou jsem vnímal obrysy místnosti osvětlené rudožlutým světlem, jakoby od ohně, ale ne takovým tím přívětivým, ale spíše .... zlověstným. Cítil jsem, že spočívám v černém koženém křesle; proti mě se rýsovala temná postava, které jsem neviděl příliš do tváře. Bylo vidět jen to, že je to muž hřmotné postavy s jakousi kápí na hlavě ...
"Jak to, pitomost ... proč ... říkají to přece ... a kdo jste, že mi můžete číst myšlenky?" ... to jsem snad řekl a snad si to jen pomyslel.
Každopádně se mi dostalo hned odpovědi. Ani nevím, zda hlasem či jen v myšlenkách.
"Žádné nebe neexistuje. Nebo alespoň pro vás a teď. Sami jste se ho vzdali a my toho již jen využíváme."
"Kdo je to ... my?" zeptal jsem se, předem se obávajíc odpovědi.
"Máš štěstí, že jsem si na tebe udělal chvíli času - a mám zrovna náladu si s někým pohovořit", odvětil vyhýbavě.
"Vy, lidé, si pohráváte s myšlenkami o jiných civilizacích na různých planetách a také o tom, že jste byli vlastně stvořeni nějakou vyspělejší kulturou. Či spíše, že váš přerod v civilizované tvory byl kýmsi řádově urychlen. Ano, snad tomu tak je, ale koho by to teď už vlastně zajímalo. Také si někteří z vás myslí, že jste potomci biologických robotů vytvořených pro pohodlí svých tvůrců, po jejichž odchodu jste tu zůstali sami sobě na pospas. To je pravdě blíže", vysvětloval poměrně ochotně.
"Takže ... přece jen planeta Nibiru a její obyvatelé, co jim říkáme Annunaki?", trhl jsem sebou.
"Nejmenovat prosím ... vesmír je složitější, než si vůbec dovedete představit. A vy jste začali tahat za ocas ďábla. Tak si vás ďábel povšiml a usoudil, že se mu můžete hodit", řekl ten tvor lehce výsměšně.
"Vy jste ...?", otázal jsem se s hrůzou v hlase.
"Snad jsem, snad nejsem ... říkám přece, že vše je mnohem komplikovanější než si myslíte. To, co vy nazýváte jedním slovem je ve skutečnosti natolik nepopsatelné, že by ani všechny vaše slovníky nestačily. Řekněme, a to ti musí k pochopení stačit, že to, čemu říkáte Vesmír, je plné sil dobra a sil zla. A vy, co si říkáte lidé, jste pro nás velice cenní, alespoň prozatím. Jste schopni vytvářet zlo v takovém množství, že nám pomáháte náš ... řekněme boj ... vést k vítěznému konci. Vy se učíte o různých energiích - jak se potenciální energie mění v kinetickou a naopak. Ale je tu ještě jedna energie, kterou jste se zatím nenaučili vnímat, ač jste jí obklopeni a vytváříte ji sami tolik, až byste se divili. Je to energie vytvářená vašimi emocemi", řekl a odmlčel se.
"Emoční...?", opáčil jsem nechápavě ...
"Ano, právě ta. Vy dokážete kolem sebe vytvářet tolik zla, že to až nejde pochopit. Už tušíte, že vaše existence jako bytostí je trochu složitější než ta krátká doba od narození do smrti. To umírá jen to vaše nedokonalé hmotné tělo, ale zůstává tu to, čemu říkáte duše. A ta se může dostat do toho vašeho nebe, jak říkáte a odtud zase časem zpátky do nějakého těla. Ale ...", a zachechtal se opravdu ďábelsky, "je v tom jeden háček.
"Háček? Ale jaký?"
"Nechápeš? Když taková dušička je nasáklá příliš velkým množství zloby, záporných emocí, prostě se do toho nebíčka nedostane. Nechtěj vědět proč, nepochopil bys to. No a taková duše obtížená zlem se stane naší kořistí. Je to pro nás vlastně taková živá konzerva té krásné negativní energie. Stačí ji vhodně uskladnit a až přijde její čas, tu energii využít pro naše účely, chápeš to?" - podíval se na mě zkoumavě.
"Takže peklo...".
"No výborně, jsi chytřejší než se zdáš. Ano, to čemu říkáte peklo je vlastně naše energetická zásobárna. A sem se dostal ten váš vrták a zde jste pořídili ty své nahrávky."
"Ale proč ten křik a ty zoufalé a nervy drásající zvuky?"
"Uskladněnou energii je třeba nejen zakonzervovat, ale také ji udržet aktivní. Proto ty plameny a žár, proto ta muka a ten křik. Duše musí prociťovat bolest, zoufalství a utrpení, jinak se jejich energie po čase ztratí. A ony, ač nehmotné a bez smyslů, velice dobře cítí a vnímají bolest a žal - stejně jako když měly těla. No a potom stačí jen z nich načerpat tolik energie, kolik potřebujeme ...".
"To ... to je ale příšerné".
"Z tvého pohledu snad. Ale je to vaše volba ... věc každého z vás. A divil by ses, jak umíme pružně přizpůsobit váš svět našim potřebám. Jak snadné je využít ty vaše primitivní touhy po bohatství a moci, v jejichž jménu se nestydíte ani těch nejhorších a nejpodlejších činů. A pokud ani to nestačí ... proč myslíš, že jsou u vás věčně války? Stačí málo - trocha lží, trocha slibů, nějaký obratně narafičený podraz ... a energie milionů duší je nám plně k dispozici." pravil můj protějšek.
"Skoro máme někdy dojem, že by se nám to mohlo vymknout z ruky ... jen se podívej na ta vaše auta a ty nálože emocí, co s vámi cloumají den co den, když jimi jezdíte. To jsme původně ani sami nechtěli ... ale zatím se nám to hodí."
Pak beze slova pokynul hlavou k jedné stěně. Ta trochu zprůhledněla a rozsvítila se ohnivým žárem. V obrovské sluji, velké nade všechnu představivost, šlehala ohnivá klubka a i přes stěnu se nesl zoufalý křik a sténání. Mezi plameny a rozžhavenými balvany se proplétaly tisíce a tisíce mlhavých přízraků připomínajících lidské postavy, zkroucené v nezměrných a nesnesitelných bolestech. Bezmocně jsem se díval a odevzdaně čekal na pokyn, který mě přenese mezi ně ...
"Takže i já si zasloužím, abych skončil tam?", zeptal jsem se odevzdaně. Trochu se uchechtnul.
"Ale ne, alespoň prozatím. Máš sice duši také obtěžkanou hříchy, ale ne zas tolik, a takové duše nám to tu kazí. Ochlazují nám peklo ...", skřípavě se zasmál svému žertu.
"Díval jsem se, jak čteš o tom vrtu, tak jsem si z tebe udělal trošku legraci, snad mi to nemáš za zlé ... nebo ano?", zdvihl hlavu a ve žhnoucích očích se mu zlověstně zablesklo.
"Mám snad na vybranou?", povzdechl jsem si tiše.
"Budeš se divit, ale máte na vybranou všichni, co ještě nejste tady", pravil najednou vážným hlasem.
"My, co stojíme na straně zla i ti naši protějškové sil dobra sami mnoho nezmůžeme a náš odvěký boj je vyrovnaný. Teď díky té vaší civilizaci zmítající se zlobou a nenávistí začínáme být silnější. Ale stačí málo - nějaký takový mučedník, jako byl váš Ježíš - a poměrem sil se dá hezky zahoupat. Kdybyste se na té vaší planetě najednou umoudřili a přestali ty své emoce vytvářet, můžeme to klidně zabalit", řekl s nádechem upřímnosti.
"A teď se vrať, už mě nebavíš", křikl pojednou zas tím zlým hlasem.
"Jen jednu otázku ještě ... prosím ... Proč mi tohle všechno říkáte? Nemáte strach, že to teď všem řeknu, lidé se nad sebou zamyslí ... změní se ... přestanou šířit zlo ...", nechápal jsem.
"Prosím tě, copak ti to někdo bude věřit? Klidně o tom mluv, třeba to i napiš, když myslíš, ale nic se nestane. Nic, slyšíš? Nebojím se toho ... ", řekl klidným hlasem.
Pak máchl svým rudým pláštěm a vše se zahalilo temnotou. Nic ... nikde ... nikdo ... Tma. Pak zazvonil budík.
Nechápavě jsem si protíral oči a v duchu si říkal, jak živý a prapodivný sen jsem právě prožil.
Jen jsem se trochu podivil lehkému zápachu síry v ložnici, ale i ten se brzy rozplynul ...............
Vlk Samotář (JL)
zpět na stránky Poezie