Když putujete od zříceniny Vítkova Kamene - rodového hradu Vítkovců, kde začíná děj Stifterova Hvozdu - krajinou plnou rašelinných slatí od Dolní Vltavice až ke Smrčině, poznenáhlu vás obklopí pravé stifterovské lesy, které pokrývají podél rakouské hranice hřebeny Plechého a Třístoličníku a v okolí Strážného, Kvildy a Modravy přecházejí do Železnorudska, za jehož perlu lze označit málo známou, líbeznou, v nádherných hvozdech skrytou osadu Hůrka.
(Bohemia, 14.6. 1936)
Když pojedete po silnici od Železné Rudy směrem na Hartmanice, Prášily a Srní, vydáte se od křižovatky u Gerlovy Huti asi čtyři kilometry hustým smrkovým lesem. Pak se les na chvíli otevře v pláň s krásnými výhledy; na jejím konci je řídká zástavba, ubytovací hostinec a parkoviště. Jste v Nové Hůrce, v místech, které ještě nedávno důvěrně znaly tisíce vojáků základní služby při cvičeních ve VVP Dobrá Voda. Vychází odsud modrá značka, která vás po úzké asfaltce vedoucí údolím Drozdího potoka na úbočí Hůreckého vrchu do míst, která stojí za to navštívit. Pokud jedete z okolí Železné Rudy na kole, můžete využít značenou cyklotrasu.
Vystoupáte necelé tři kilometry a otevře se před vámi pláň porostlá skupinami stromů, které naznačují, že tudy kdysi vedly cesty či silnice. V hustším porostu poněkud vlevo prosvítá (více či méně, podle ročního období) osamělá stavba. To je bývalá hřbitovní kaple sv. Kříže, jediná stavba, která se zachovala z někdejší obce Hůrka, proslavené kdysi v celosvětovém měřítku výrobou skla, zejména benátských zrcadel.
Hůrka (nazývaná také Česká Huť, případně německy Hurkenthal) byla založena kolem roku 1732 při sklářské huti Hafenbrädlů. Sklárna sama byla postavena zhruba o kilometr dále a byly při ní i zrcadlárny, hladírny a brusírny - stroje poháněla voda přiváděná z části umělým kanálem z blízkého jezera Laka. Hůrecká sklárna proslula v celém světě díky benátským zrcadlům, která se tu vyráběla až do počátku 20. století).
V obci původně stával (zhruba v místech, kde je dnes přístřešek pro turisty) pozdně barokní kostel sv. Vincence a kousek od něj byl hřbitov s již zmíněnou kaplí. Kapli dal zřídit roku 1820 majitel hutí Jiří Kryštof Abele jako rodinnou hrobku sklářských rodů Abelů a Hafenbrädlů. Do padesátých let dvacátého století tu spočívalo třiadvacet rakví příslušníků obou rodů a dokonce tu odpočíval i otec známého spisovatele Šumavy - Karla Klostermanna - jehož manželka Charlotta Hauerová také patřila do rodu Abelů.
Karel Klostermann popisuje šumavské osudy rodu Abelů v knize Skláři. Abelové tu jsou ovšem "maskováni" jménem Chablé; to proto, že příslušníci rodu v době vzniku knihy ještě žili a Klostermann je chtěl ušetřit případné nežádoucí publicity.
Konec 2. světové války se stal i koncem Hůrky. Po válce byli vysídleni němečtí obyvatelé a později zde vznikl vojenský prostor se střelnicí. Všechny budovy byly zlikvidovány, včetně kostela. Jako zázrak se může zdát, že stejný osud nepotkal i kapli, v té době již vydrancovanou a poničenou. Pravda je však prozaická - její budova se prý hodila jako dělostřelecká pozorovatelna. Kaple tedy přežila, a v současnosti se zvolna začíná opravovat. Když jsem tato místa v roce 1992 navštívil poprvé (a ještě několik let poté), byla kaple otevřená a sloužila jako útulek pocestným. V současnosti je její zdivo zabezpečeno včetně krypty a osazeny uzamykatelné dveře; příležitostně na opravě pracuje skupina zedníků. V létě 2003 byl v kapli osazen "zvon smíření". Jeho provaz je skrz dveře vyveden k madlu a každý si může zvonem zacinkat na znamení smíření - lidí s lidmi, bez rozdílu národnosti.
Stavení v Nové Hůrce se zachovaly dodnes, sloužily ale po desetiletí vojenským potřebám - například jako PZH. |
Cesta k Hůrce od Vlčích jam; vlevo je Hůrecký vrch. |
Zapomenutá cesta v lesích nad Hůrkou; zřejmě kdysi upravená silnice pro příjezd k hutím. |
Tudy vedl kanál pro přívod vody od jezera Laka k pohonu strojů ve sklárně. |
Kanál je ještě dobře patrný, ale pomalu ho ukusuje zub času. |
Jsme v Hůrce. Obrysy rozvalin domů jsou dodnes patrné, zpevnily je kořeny stromů. |
Tyhle stromy to vše pamatují. Snad proto mají nezvykle bizarní a pokroucené tvary? |
Křížek u odpočívadla pro turisty. Někde tady býval kostel. |
Jen nápis na kameni, mimochodem pár let starém říká, že tu stála obec Hůrka. |
Ze hřbitova zbylo pár náhrobních kamenů, dnes prorostlých stromy a křovisky. |
Tu a tam se udržela i nějaká ta květina, kterou zde kdysi zasadily lidské ruce. |
Příchod ke kapli sv. Kříže. Je květen 2003. |
Kaple v létě 2002. Je tu míchačka poháněná malou elektrocenrálou a uvnitř se zpevňuje zdivo. |
Střecha je opravená, snad se dočkají nové omítky i stěny. |
Pohled do krypty, ve které nenašli mrtví zaslouženého odpočinku. |
(podle stránky Zmizelé kostely - Hůrka)
Kostel sv.
Vincence Ferrerského stával v samém středu osady. Nechal ho vystavět Ignác Hafenbrädl
se svými syny v roce 1789. Tehdy se dělníci podle zápisů z farních kronik
museli bránit nejen vlkům, ale i medvědům. Když Ignác Hafenbrädl v roce
1792 zesnul, byl pochován v hůreckém kostele.
Náhrobek sklářův nesl německý nápis, jehož český překlad uvádí kniha Umění šumavských sklářů (1986) takto:
Zde odpočívá vzácně vznešený a vysoce
ctěný pan
Ignaz Hafenbrädl,
umělecký skelmistr, první majitel hutě na
Hůrkách, které z pusté divočiny proměnil
v úrodnou zem. Poctivý a věrný občan.
Pravý křesťan, který v prostotě srdce kráčí
před Bohem. Dobrodějný otec chudých
a zakladatel tohoto ctihodného Božího
domu, každým vysoce vážený a milo-
vaný odešel do domu Věčnosti 18. června
1792 v 75. roce svého věku.
Čtenáři.
Dnes bylo na mně. Zítra na Tobě.
Další z majitelů hůrckých skelných hutí Jiří Kryštof
Abele pak nechal v roce 1819 přistavět štíhlou, šindelem pobytou věž,
která byla zakončena vkusnou cibulovitou bání.
Interiér kostela byl skromný: na stropě presbytáře byla namalována freska s motivy znázorňující oběti Kaina, Abela a Izaka. Na stropě lodi pak svatý Ignác, snad na památku zakladatele kostela. Svítilny a dva umělecké lustry ze zdejších hutí byly důkazem dovednosti místních sklářů. Nejcennější byl oltář z bývalého dominikánského kláštera v Klatovech.
Jen malý kousek za kostelem stála hřbitovní
kaple sv. Kříže z roku 1820, kterou nechal postavit taktéž Jiří Kryštof
Abele. V její kryptě byli pohřbeni členové zámožných sklářských rodin
Abelů a Hafenbrädlů. Zmumifikovaná těla byla uložena v rakvích se skleněnými
víky a na mramorových deskách byly nápisy se jmény a nacionálemi zemřelých.
Jako první sem byla pochována Marie Zuzana Hafenbrädlová, vdova po majiteli
sklárny. Později pak dalších 22 členů významných sklářských rodů,
jedním z nich byl i doktor Josef Klostermann, otec spisovatelův.
Jedním z posledních farářů, kteří
na Hůrce působili, byl i legendární dr. Březina, mimo jiné přítel Karla
Klostermanna. Na faře tehdy nacházeli nocleh poutníci i studenti, kteří
podnikali túry k jezeru Laka, jehož byl velkým propagátorem.
S Hůreckou kaplí je spojen příběh, který i dnes, po více než padesáti letech, nažene člověku husí kůži. V roce 1949 ke kapli, stojící nyní již v čerstvě vytvořeném vojenském prostoru, přijela skupina vojáků s velitelem. Jejich úkol byl jednoduchý, byť nepochopitelný - zlikvidovat kapitalistické "vydřiduchy" v místě jejich odpočinku - i po smrti.
Posilněni vydatně rumem dali se vojáci do díla zkázy. V kryptě kaple bylo uloženo třiadvacet kovových rakví. Sedm z nich, ve kterých byly pohřbené ženy, měly skleněná víka a užaslí vojáci v nich spatřili mrtvá těla oblečená do krásných šatů a ozdobená šperky. Stalo se to, co se stát nemělo. Opilí vojáci rozbili rakve, vyvlékli mrtvoly a postavili je k náhrobkům do řady. Pak se dopustili něčeho, nad čím zůstává rozum stát v děsu. Ženy obrali o šperky a nakonec si s jejich mrtvolami zatančili. Svůj čin dovršili potom tak, že všechna těla rozstříleli ze samopalů - doslova na kusy. A mlýny se daly do neúprosného pohybu.
Uplynulo půl roku a ze sedmi vojáků, kteří se masakru zúčastnili umíral poslední. Kůži mu pokryla vyrážka, jakou nikdo neznal a nedovedl vyléčit a jeho tvář se zkroutila do hrůzné grimasy. Když nakonec v mukách zemřel, jeho rodina dostala ostatky v zaletované zinkové rakvi - tak děsivý prý byl na něho pohled. Ostatní zemřeli podobným způsobem, jen jejich velitele prý pohřbily trosky domu, který vyhazoval do povětří.
Hovořit o božích mlýnech se někomu může zdát nadnesené a přitažené za vlasy. Oficiální verze příčin smrti se kloní k názoru, že smrtí vojáků byl vinen "mrtvolný jed", se kterým přišli do styku při přímém kontaktu s mrtvými těly. Ale copak i to není důkazem, že za zlý čin každého čeká patřičná odplata?
Rozstřílené ostatky sklářů a jejich žen zřejmě nikdo nepohřbil a jejich kosti se asi časem rozpadly všude kolem. Je to opravdu divný pocit, jaký má člověk když prochází těmi místy. Mimoděk se snaží našlapovat opatrně, aby pokud možno již ani hlučným či těžkým krokem nenarušil klid tohoto místa.
Pokračujete-li z Hůrky dále stejným směrem, ocitnete se zhruba po dalších třech kilometrech na břehu sice nejmenšího, zato ale nejvýše položeného jezera na Šumavě. Já osobně ho považuji za nejhezčí jezero na Šumavě.
 |
 |
 |
Jezero leží v nadmořské výšce 1096 m a má rozlohu 2,78 ha při obvodu 870 m. Odhaduje se, že zadržuje 40 000 krychlových metrů vody. Největší naměřená hloubka jezera je 3,9 m. Na rozdíl od ostatních jezer, například nedalekého Prášilského, spadá jezerní stěna, typická pro jezera ledovcového původu, k hladině jen velmi pozvolně.
Charakteristickým a zajímavým rysem jezera Laka jsou plovoucí ostrůvky. Jejich vinou dochází k pozvolnému zarůstání jezera. Ostrůvky mají na svědomí dva potůčky vtékající do jižní části jezera. V jejich ústí, zvláště při jarním tání nebo přívalových lijácích, vznikají souvislé náplav z kmenů, listí, větví a dalších naplavenin. Ty se pak odtrhávají a plují po hladině jako svérázné ostrůvky. .
Na severní straně - což je jediná strana, kam turisté mají povolen přístup - vytéká z Laky Jezerní potok, který později ústí do Křemelné. Vody jezera sloužily i jako zdroj napájející přívodní kanál pro pohon vodních kol skláren v Hůrce. Co se týče zalesnění, tak dnešní smrky, jak bývá již zvykem, nejsou původní. V okolí jezera rostly především kyselé buničiny a podél břehů podmáčené smrčiny. Jezero v minulosti silně ztrácelo vodu a měnilo se v zarůstající močál. Stejný osud postihl u Prášilského jezera druhé jezírko, ležící kdysi pod hrází (vede přes něj pěšina, po které přicházíte). Aby se zabránilo úniku vody, byla u Laky v devatenáctém století upravena severní (výtoková) strana umělou hrází.
Když k jezeru přijdete, vidíte před sebou na břehu vyhlídkovou plošinu. Jinam se tu nesmí a člověk, největší škůdce přírody, je držen v patřičných mezích dřevěnými zábranami. Není to ale všechno, co je zde k vidění. Po místy dřevěném chodníčku se pod hrází dostanete ke druhému místu s vyhlídkou; ta je tu ještě hezčí než prve. Na cestě je zábrana s cílem znemožnit průjezd cyklistům. Když jsme se (byť sami na kole) rozhořčovali na lidi vlekoucí tudy přes zákaz své oře, slyšel nás ochranář. A podal nám vysvětlení, které by se mohlo hodit třeba i vám. Jsou totiž dvě značky. Na jedné je přeškrtnuté kolo s jedoucím cyklistou, na druhé samotné kolo, opět přeškrtnuté. Kolem první značky můžete dál kolo vést, jen jet na něm nesmíte. Ta druhá znamená kompletní zákaz vjezdu - i když kolo ponesete třeba na zádech.
Jo, mimochodem - ochranářům se nelíbí, když tu krmíte kačeny ...
Abyste neabsolvovali doporučenou cyklotrasu na Hůrku po silnici, kde jezdí někdy až nepříjemně mnoho aut, můžete si ji zpestřit cestou na Vlčí jámy. Od křižovatky poblíž Gerlovy Hutě jsou tři táhlé terénní vlny. Na vrcholu prostřední z nich je místo pojmenované po zaniklé popelářské osadě - Ašerlak. Dáte se vpravo a začnete stoupat. Stoupáte dlouho a vydatně, ale jakmile se cesta zlomí ostře vpravo, čeká vás docela dlouhý a velmi rychlý sjezd (pozor - na cestě jsou výmoly !!!) až na Hůrku. Cestou minete rozcestí u Vlčích jam, nejezděte tu moc rychle. Vpravo totiž odbočuje cesta, kde je značka s přeškrtnutým cyklistou. Vybaveni vědomostmi z předchozí kapitoly slezte z kola a veďte ho pár set metrů zhruba po vrstevnici. Vlevo pak narazíte na zbytky kanálu, který vedl vodu k pohonu sklářských strojů v Hůrce. Pak se vrátíte na původní cestu a sjedete po ní přímo ke kapli. Stejná cesta je vhodná i v zimě pro běžkaře.
Pokud někoho zarazilo slovní spojení popelářská osada - tak tady se nejednalo o osadu lidí zabývající se svážením odpadků, ale o osadu výrobců potaše, důležité suroviny pro výrobu skla. Vyráběla se, z dnešního pohledu marnotratně, pálením dřeva a vodním vyluhováním této látky z popela.
Při pobytu na Šumavě v létě 2006 jsem si samozřejmě nemohl odpustit návštěvu Hůrky; dorazil jsem tam až večer, takže byl všude klid - davy turistů proudících k jezeru zmizely a krajina omytá deštěm si oddechla.
Kaple,
jediná stavba, která tu zůstala po řádění rudých šílenců, doznala proti loňsku
další vylepšení - nová omítka svítí již na dálku, ale je tu ještě na jedné
straně kaple lešení, takže zřejmě není vše tak úplně hotovo. Ale okolí kaple je
dost upraveno; zmizely hromady sutí a odpadu ze stavebních úprav a nikdo by
neřekl, že tu ještě před pár lety stála ruina odsouzená k nevyhnutelnému zániku.
Kousek nad kaplí bývala nevzhledná ruina - hromada sutin zarostlých křovím. Nyní se z té hrůzy vyloupla čisťounká zídka a začínají se tu rýsovat základy jakési budovy. Podle zaobleného obrysu to evidentně nebyl statek, ale cosi jiného. Ano, při pohledu na fotografii na začátku článku nemůže být pochyb - z hlubin zapomnění tu začíná vystupovat zbytek kostela sv, Vincence.
Přečtěme si, co píše kniha Co zmizelo z Královského hvozdu
od Viléma Kudrličky:
Kostel byl po roce 1950 vyrabován, z oltáře zůstal jen nápis Altare
privilegiatum a sloužil jako stodola. Po zřízení vojenského újezdu se stal jeho
součástí a pod velením sovětských poradců byl s celou vesnicí zbořen. Zůstala
pouze nízká zídka polokruhové apsidy z kamenných kvádrů za dvojitým drátěným
plotem v hraničním pásmu ...
Polokruhová apsida ... takže máme před sebou opravdu zadní část bývalého kostela, který byl smeten zvěří, jíž nebylo nic dost svaté.
 |
 |
 |
Kaple sv. Kříže je kaple hřbitovní - z bývalého hřbitova ovšem nezbylo také skoro nic. Jen náznaky zničených hrobů a tu a tam občas pár květin, které by na louce neměly být - na jaře pár narcisů, v létě tu bylo několik čínských karafiátů ...
Ale i v tomto ohledu se to tu mění k lepšímu. Dobrovolníci tomuto místu se věnující se snaží shromáždit části rozmetaných hrobů a vytvořit pro ně důstojnější rámec ...
 |
 |
Hovoříme-li o mrtvých, neměli bychom zapomenout ani na ty, kteří zaplatili v oblasti šumavských hranic s Německem komunistům daň nejvyšší ... Roku 2004 byla jejich památce vytvořena pamětní deska a ta je nyní osazena vpravo od vchodu do kaple. Je tu sedmadvacet jmen ... ale nejsou to všichni - jak naznačuje poslední řádka, kde se píše .... A DALŠÍCH NEZNÁMÝCH ... Poslední jméno je tu z roku 1969 - bylo mu teprve šestnáct let.
 |
Vedle dveří do kaple je kovové táhlo s rukojetí. Když za něj zatáhnete, zazvoní ve vežičce kaple zvon. Je tu napsáno - ZVON POROZUMĚNÍ - DIE GLOCKE DER VERSTANDIGUNG. Těm mrtvým to nepomůže a ruiny zbytečně zničených staveb se znovu nezdvihnou - ale jde teď o to, aby to bylo naposledy. Aby již nikdy žádná totalita neničila z pouhého rozmaru životy a majetek - ať již ve znamení hákových křížů, srpů a kladiv nebo jiných symbolů a barev.
 |
Ze stránek Římskokatolické farnosti Sušice:
HŮRKA - Expozitura r.1785, lokálie r.1798, farnost r.1857. Kostel sv.Vincence Ferrerského postaven r.1782 na místě bývalé kaple. R.1820 postavil Jiří Krištof Abele kapli sv.Kříže s hrobkou rodin Abelů a Hafenbrädlů(byl zde též pochován MUDr.Josef Klostermann, otec spisovatele Karla Klostermanna), upravena r.1920. V letech 1940 - 45 byla farnost spravována z Pasova. Po roce 1950 se octla ve vojenském újezdu, postupně jak kostel i obec srovnána se zemí, zůstala pouze kaple sv.Kříže, ale vypleněná a zneuctěná, od r.1997 se postupně opravuje.
Zatímco kaple sv. Kříže je dnes již plně zrestaurovaná a její Zvon poruzumění co chvíli nostalgicky cinkne nad ruinami obce, kostel zasvěcený sv. Vincenci Ferrerskému dosud takové štěstí neměl. Jen hromada sutin a polokruhovitý zbytek apsidy za oltářem dávaly tušit, kde pár kroků od hřbitovní kaple stával. To se ale v roce 2007 změnilo. Hromada zmizela a na světlo se po více naž padesáti letech vynořily zbytky obvodových zdí a podlahy bývalého kostela. Klobouk dolů před těmi, kdo z nakupených kamenů dávají dohromady tu obrovskou skládačku ...
Jak to tu kdysi vypadalo, přečtěte si v krásném textu nazvaném Oáza v poušti ...
Malá ukázka:
... Kostel sám pochází z roku 1760. Oltářní obraz je práce umbrijské školy, autor je ovšem neznámý a jen letopočet 1789 odkazuje k datu vzniku jeho díla. Máme před sebou původní práci velkého umělce a jen draperie v pozadí byla zle poškozena a dá se poznat přemalba. Pestrobarevná okenní skla propouštějí málo světla do chrámového prostoru a černý závěs jako opona za oltářem působí nezvykle. Markétka měla při pohledu na černou látku podezření na něco děsivého za ní. Když ji však zvědavě odhrnula, viděla, že se tam skrývá pouze scéna Ukřižování s postavami v nadživotní velikosti, zhotovenými ze dřeva, postříbřenými a pozlacenými. Spasitelova tvář, rozrytá bolestí, působí dojemně svým truchlivým vzezřením a dotýká se přímo srdce divákova. Dřevěné máry, smuteční věnce a stuhy zaplňují zbylé místo za oltářem. Markétka znovu zatáhla závěs a obrátila svou pozornost k interiéru kostela. Pod kruchtou objevila na dřevě malovaný obraz, jehož stáří alespoň podle průvodkyně nemá být menší než tři sta let a pochází prý od význačného mistra. Umělcovo jméno si stará žena ovšem vybavit nedokázala. Neobvykle vysoká divizna se královsky vypínala před vstupními dveřmi kostelíka, jako by k nim chtěla zahradit cestu. ...
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Také na bývalém hřbitově se začínají pomalu restaurovat některé hroby či spíše jejich torza. Ovšem ... ve výše zmíněné knize Co zmizelo z Královského hvozdu je plánek původního hřbitova - když se na něj podíváte a potom na to, co je v jeho místě dnes ... nebudu to raději komentovat. Co člověk ale mohl čekat od lidí, kteří nenašli v sobě dostatek úcty k mrtvým ...
 |
 |
 |
V roce 2008 byla dokončena restaurátorská práce na fragmentu obvodových zdí kostela sv. Vavřince. V místě, kde býval oltář, je nyní osazen litinový křížek se zlacenou Kristovou soškou. Podlaha bývalého kostela z velkých kamenných dlaždic se postupně poskládává do původní podoby. Zde i na přilehlém hřbitvě je vidět zase hezký kousek práce.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Tak to v těchto místech vypadalo v roce 1936
Zatímco poblíž kostela jsem tak zhruba mohl odhadnout, co se tu dá očekávat nového, tak kousek za křižovatkou cest k jezeru Laka a do Železné Rudy, jsem doslova strnul údivem. Na kraji cesty tu stojí a novotou svítí .... no neuhodli byste ..... záchodek. No fakt ... protřete si oči, ale nejste ve Zvonokosech, alébrž na Šumavě a záchodek tu stojí a nic s tím nenaděláte. Stylový dřevěný budníček skrývá dvě buňky standardních chemických záchodků.
 |
Vysvětlení jsem našel náhodou na Internetu hned po příjezdu ze Šumavy, na stránkách Ecomonitor.cz:
... Jednou z nových aktivit Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava je vytvoření sítě nouzových nocovišť podél tzv. páteřní, červeně značené turistické trasy napříč Šumavou. Délka této trasy mezi Železnou Rudou a Zadní Zvonkovou je 103 km.
Nocovišť je k provozu od 1. 8. 2008 připraveno celkem šest: Hůrka u Prášil, Poledník, Modrava, Bučina, Strážný a Nové Údolí. Nouzová nocoviště nabízejí pomoc pěším turistům s batohy, kteří procházejí napříč Šumavou po páteřní trase, vedené v blízkosti státní hranice. Vymezený ohraničený prostor je určen pro legální nouzové přespání na území Národního parku Šumava. Podmínky pro přespání jsou stanoveny provozním řádem. Ten stanoví, že místa k přespání je možno využít vždy jen pro jednu noc, kapacita nocoviště je omezena, nesmí se zde rozdělávat oheň, odpadky si turista musí odnést sebou a je třeba tu dodržovat klid. Provoz nouzových nocovišť je celoroční, vždy od 18,00 – 9,00.
Dobrý nápad ... teď jenom, aby ta užitečná stavbička odolala všudypřítomným vandalům; respektive aby sem tyto sorty tvorů vzdáleně člověku podobných vůbec nezabloudily ...
Když pojedete kolem záchodku pořád nahoru po cyklotrase 2119, minete odbočku žluté značky ke kanálu a budete stoupat stále dál, dostanete se asi po dvou kilomtrech do zlomového bodu, kde přejedete jeden z přítoků Drozdího potoka a potom budete zhruba po vrstevnici kopírovat svahy pod Vlčími jamami a Polomem. asi po kilometru je místo, kde mi jednou padlo do oka něco, čemu jsem na první pohled nevěřil - tam dole je snad zbytek železnice... Nenašel jsem v sobě ale dostatek morální síly zastavit a sešplhat po příkrém srázu dolů ... ani napřesrok, ani za dva roky. Až letos jsem si řekl - a dost. Žádný fňukání, že jsi utahanej, slezeš tam a vyfotíš to ... Takže, zde se tomu obdivujte se mnou.
 |
 |
 |
 |
No bez velké dávky fantazie si člověk dokáže představit, že by tu klidně mohla být nějaká lesní úzkokolejka. Násep z nasucho kladeného kamene je téměř dokonalý a poctivě postavený - asi tu takhle stojí hezkých pár desítek let. Snad to bývala cesta, kudy jezdily povozy se sklem z Hůrky - jiné vysvětlení pro tak dokonalou vozovku mě nenapadá. Zachovalý úsek je pár stovek metrů dlouhý - stálo by za toho blíže prozkoumat ... Bohužel díky orkánu Kyrill mohou být zbytky zle poničeny - na obrázku vpravo nahoře vidíte, že lesem prosvítá světlo - tam již les není, neb byl orkánem zcela zničen.
Před rokem jsem vyjádřil obavu, aby dvě chemické kadibudky nepodlehly "zlatým českým ručičkám" všudypřítomných vandalů. Ale nestalo se tak, přibyla tabulka k nouzovému nocovišti, kde je vyvěšen i jeho provozní řád. Nezdá se, že by zřízením takového nocoviště místo utrpělo - takže dobrý nápad.
Na Hůrce samé se stále pracuje. Od loňska téměř zmizela obrovská hromada sutin po zbořené budově nad kostelem. Místo se tak stává přehledným a důstojným okolím bývalého kostela. Je patrné, že i dále jsou schraňovány různé části zdiva, z nichž se pracně skládá mozaika této památky. Co poutníka upoutá na první pohled, je malá kaplička vystavěná z kamenů vedle bývalého oltáře. Je v ní umístěna soška Madony a působí velmi pěkným a přirozeným dojmem.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Léto roku 2010 bylo v okolí Hůrky ve znamení intenzivní těžby dřeva. Všude se ozýval jekot benzínových pil a kravál náklaďáků svážejících kmeny z drancovaných lesů. Některé cesty byly formálně uzavřené - což se bohužel týkalo i oblasti Hůrky a jezera Laka. Nic ale nemohlo zabránit tomu, abych se na Hůrku nezašel podívat a podělil se s vámi o dojmy, co je tu nového.
A nového se tu najde každý rok něco. Tentokrát přibyl symbolický vchod do kostela tvořený mohutným žulovým překladem na dvou masivních kamenných pilířích. Do jednoho z pilířů je vsazena nádobka na svěcenou vodu - poutníkovi nemůže ovšem pranic vadit, že v reálu jde o vodu dešťovou. Oblast, kde stával oltář, je oddělena od okolní dlažby novými kamennými stupínky. A vyrostla tu také symbolická kamenná branka na hřbitov; zde je vidět, že práce na rekonstrukci hřbitova budou pokračovat.
Pokud se chcete podívat, jak to tu kdysi vypadalo, když ještě stával kostel, hotel Laka i ostatní budovy obce Hurkental. podívejte se na stránky Zaniklé obce po roce 1945. Stále se zde scházejí nové a nové dobové fotografie a pohlednice, rovněž tak autentické informace od lidí, kteří ke zdejší problematice mají co napsat.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
V roce 2012 jsem Hůrku navštívil koncem července. Jak ukazuje obrázek, bylo dokončeno oplocení bývalého hřbitova. Hřbitov jako takový je upraven, tráva posekaná a jsou tu i lavičky, kam se může poutník posadit a přemítat o nesmyslném jednání lidí, ničících svůj vlastní svět.
 |
 |
Po dlouhé době byla kaple otevřena, tak vám mohu nabídnout ničím nerušenou fotografii jejího interiéru. Nemohu si nevzpomenout, jaká ruina tu byla před 20 lety, kdy jsem měl toto místo možnost navštívit poprvé. Na památku těch dob byl vedle okna zachován kousek původní omítky "vyzdobené" nápisy tehdejších vojáků v obvyklém smyslu "za pár".
 |
 |
Ovšem to nejlepší se skrývá na oltáři. Panuje tu sice přítmí, ale nelze si nevšimnout, že velký dřevěný kříž, dříve prázdný, je nyní ozdoben nádherně provedenou postavou Krista z povědomého nazelenalého skla. To sklo mi připomíná oltář a křížovou cestu v kostele sv. Vintíře na Dobré Vodě... Ptám se lidí, co zde pracují, zda to náhodou není také dílo paní Vladěny Tesařové - a dozvídám se, že ano.
Na stránkách Zpravodajství ze Sušice se 31. srpna 2011 v článku Obnova staré Hůrky píše:
Zářijová pouť vyvrcholí skvostným darem známé sklářky paní Vladěny Tesařové, skleněným Kristem, který bude umístěn na dosud prázdném kříži v kapli. Trnová koruna na hlavě Krista bude symbolicky vytvořena z ostnatého drátu oddělujícího nás před léty od svobodného světa.
 |
V kapli je vystaveno i několik panelů z historickými fotografiemi. Nabízím vám dvě z nich. Na první je dosti netradiční záběr, který jsem dosud nikde neviděl - pohled z věže kostela sv. Vavřince na Hůrku z ptačí perspektivy. Na druhém je vzadu vidět kostelní věž a v popředí pak stojí hostinec Leopolda Wenzla.
 |
 |
Vlk Samotář (JL)
Zpět na Tajemná místa plná síly
