Velikonoce roku 1999 jsem strávil spolu se skupinou přátel na Bezdězu. Počasí bylo pěkné, takže jsme podnikali celodenní cyklistické výpravy do okolí. V sobotu jsme se vypravili na sever, přes bývalý vojenský prostor pokrývající území od Bělé pod Bezdězem po Ralsko. Před Bělou jsme se zastavili na okraji bývalého tankodromu. Velký komplex budov, komunikací a technologického zázemí je vojskem opuštěn jen pár let. Za tu dobu ho šikovné české ruce změnily k nepoznání. Co šlo urvat, odšroubovat, odsekat či urazit a odnést, to bylo odneseno. Z poměrně fortelně postavených budov zbývají jen torza, nad kterými se výsměšně tyčí Bezděz, který po několika stech letech své existence vypadá dnes lépe než pár let stará pýcha supermanů XX. století.
Vylezli jsme na jednu z řídících věží. Několik metrů nad terénem si člověk mohl udělat lepší obrázek o stavu okolí. A kupodivu jsem měl pocit, že tato část krajiny ze všeho nejvíc připomíná jizvu hojící se rány. Mladé stromky nastavovaly své čerstvě vyrašené lístky jarnímu slunci a bylo jim jedno, že rostou na drahách, kudy nedávno hřmotily tanky, na terasách, odkud důstojníci sledovali průběh cvičení, v puklinách v asfaltu i přímo na střechách budov. Vytvářely tak milosrdně se zvětšující příkrov nad rumištěm civilizace. Také tráva si nedělá nejmenší výčitky a její drny se z obou stran svírají nad asfaltovými komunikacemi a cestičkami. Za pár let má tato rána šanci, že se zacelí a jedna kapitola o pokořeném velikášství se uzavře.
Velikonoce skončily. Hned v úterý mi v časopise Magazín 2000 (č.7) padl do oka článek nazvaný Gaia - jsme neurony vyššího organizmu? Článek se zabývá tématikou, která je dnes poměrně často rozebíraná – tématikou naší Země jako živého organismu. Zaujaly mne dvě myšlenky, které si dovolím ocitovat.
"Civilizace se podobá zhoubnému nádoru, který rychle ničí svého hostitele egoistickým konzumenstvím".
A dále:
"…lidstvo a mysl jsou považovány za nervový
systém, jakousi planetární mozkovou kůru, v níž je
jednotlivec neuronem. Tuto svou roli by však lidé neměli
přeceňovat. Země žila čtyři miliardy bez nich a docela
dobře by se bez člověka obešla i nadále".
Uvědomil jsem si, jak názorně mi byla tato fakta demonstrována. Řekněme, že Země nějakým způsobem lidi, své parazity setřese. Nedá jí to ani moc práce, protože lidstvo jako takové dělá všechno pro to, aby se co nejrychleji a nejúčinněji vyhladilo samo. Nějaký čas ještě budou existovat relikty z cihel, betonu, asfaltu a oceli. Pak se cihly rozpadnou, beton zvětrá, asfalt rozpraská a rozpráší se po okolí a železo se rozpadne na šupiny rzi. Nad truchlivým pomníkem jedné civilizace se zavřou koruny stromů a pokryje je tráva. Jen monumenty z dob, kdy člověk ještě s přírodou dokázal žít, za jaké snad lze považovat středověké hrady, budou pár set let mlčky sloužit jako útulek pro ptáky a zvířata.
Snad by stálo přivést všechny ty
politiky, vojevůdce a novodobé zbohatlíky domnívající
se, že jejich peníze jim zaručují nesmrtelnost, na takové
místo. Ukázat jim, že to docela dobře může jít i bez
nich. Ukázat, jak může být hmota pomíjivá. Jak všechny
ty podle nich zdánlivě bezduché stromy, byliny, ale třeba
i kameny mají ve skutečnosti obrovskou moc a sílu, vůli
žít ve vzájemném souladu, proti které jsou všechny ty
barevné papírky, kterým se říká peníze, bezmocné.
Vlk Samotář (JL)
Zpět na Tajemná místa plná síly