VYŠEHRAD - tajemné místo spjaté s pověstmi, jedno z nejpamátnějších míst českého národa, oáza klidu a krásy uprostřed velkoměsta.
VYŠEHRAD - svědek staré slávy, kde v dobách, zahalených šerem dávné minulosti snad již v 7. století žil kupec Samo…
Málokdo z Pražanů i z návštěvníků Prahy alespoň jednou nenavštívil bájný Vyšehrad. Pohled odsud na panorama Hradčan, kroutící se tok Vltavy s historickou kulisou pražských domů má v sobě jisté magično, které pociťují lidé, přicházející se sem duševně posílit či jen prostě odpočinout od vřavy pražských ulic či milenci se skrýt do různých zákoutí. Ale ikdyž vás sem nohy přinesou jen tak nazdařbůh, tak vás po pár krocích pohltí zvláštní atmosféra tohoto místa.
Zde, dovolte, budu citovat, neb to zcela vystihuje moji myšlenku:
„O tom, že existují zázračná a přitom záhadná místa, nebude člověk s přirozeně náboženským citem pochybovat. Nepominutelnost prostoru je určena tím, co se označovalo jako genius loci a co dodnes dává vzniknout ozvláštněnému pocitu topofilie, lásky k určitému místu, jež se projevuje navíc dechem a duchem posvátného. Řada takových míst se již pradávno vyznačovala konáním zázraků a stala se výrazně poutnickým punktem v krajině lidského bytí. Ekologická psychologie zdůraznila, že taková místa mají silný potenciál vyvolávat ambienci, pocit všezahrnující vůkolnosti. Lokality prostupují to, co je viditelné, a promlouvají podstatou, jež je navíc umocněna nezapomenutelnou a ojedinělou vizualitou.“
I v současné době, kdy mnozí propadli stylu konzumního způsobu života, se považuje Vyšehrad za jedno z mála dosud posvátných míst našeho národa a není náhodou, že někdo hledá pocit sounáležitosti a jistoty právě zde na Vyšehradě - v jeho geniu loci.
Každý člověk je jinak vnímavější na tu kterou lokalitu, to je čistě individuelní. Já si dobíjím baterky na výhledové plošině u zábradlí nad Vltavou - na někoho toto místo nepůsobí a má své dobíjecí místo mezi stromy v parku. Opravdu záleží na vnímavosti jedince, kde vycítí „své“ místo.
Pominu Aloise Jiráska s jeho českými starými pověstmi a bájemi a podívám se na Vyšehrad dneška. Třeba vás to bude inspirovat k příjemné procházce či výletu. Dostupnost pro každého je snadná - trasa C pražského metro zde má stanici několik desítek metrů od vstupní Táborské brány.
"Nehledej začátky, stejně nenalezneš. "
Strategicky výhodná poloha Vyšehradu na ostrohu nad soutokem Vltavy a Botiče přilákala k osídlení již v 3. tisíciletí před naším letopočtem – to byla doba kamenná. Původní osídlení tvořilo vyšehradské hradiště. Přemyslovský hrad zde vznikl až v první polovině 10. století, nedlouho po založení Pražského hradu. Původně se jmenoval Chrasten, ale již od 11. stol. nese dnešní jméno Vyšehrad.
Ve druhé polovině 11. a v první polovině 12. století byl Vyšehrad hlavním sídlem přemyslovských knížat, v té době se zde rozvinula velkorysá stavební činnost. Kníže Vratislav I. roku 1085 zvolen králem českým a polským, si za svou rezidenci určil právě Vyšehrad. Vybudoval zde zděný palác hodný českých panovníků a zesílil opevnění celé lokality.
Kníže založil nový chrám, baziliku sv. Vavřince, snad nejstarší pražskou románskou rotundu sv. Martina a kolem roku 1070 i Vyšehradskou kolegiální kapitulu podřízenou přímo papeži. V jejím čele stál probošt, jenž býval ve středověku kancléřem českého panovníka a vedl dokonce i zahraniční politiku českého státu.
Jeho nástupci včetně Soběslava II. (1125 - 1140) také pečovali o společenskou prestiž Vyšehradu. Avšak po korunovaci krále Vladislava ztratil Vyšehrad společenský i politický význam neboť po roce 1140 čeští králové trvale přesídlili na Pražský hrad.
Vyšehrad získal novou slávu až za panování Karla IV. Podle korunovačního řádu se zde začínal průvod nově zvoleného panovníka jako projev úcty k prapředkovi dynastie, z níž Karel IV. po matce pocházel. Dal přestavit Vyšehrad v kamennou pevnost, jež byla připojena hradbami k Novému Městu Pražskému. Byl zde vystavěn gotický královský palác, kapitulní chrám a mohutná brána zvaná Špička. Bohužel, později naši slavní husité vzali Vyšehrad útokem a celý královský areál zničili.
Dodnes se z jeho gotické podoby dochovala část hradního paláce a zdivo strážní bašty – což je takzvaná Libušina lázeň ve srázu nad řekou, část nejvýstavnější pražské gotické brány Špička při cestě z Pankráce a trojlodí chrámu sv. Petra a Pavla (jeho dnešní podoba je však dána novogotickou přestavbou z konce 19. stol.).
Dnešní vzhled dostal Vyšehrad během 17. století, kdy byl přestaven v barokní vojenskou citadelu. Byly zbořeny staré gotické hradby a postaveny nové bastionové. Z doby výstavby opevnění pochází i brány Táborská a Leopoldova na vstupu z Pankráce, Cihelná brána vedoucí na Nové Město byla upravena později. V rukou vojenské správy zůstal Vyšehrad až do roku 1911, kdy byl předán městu. V této nezměněné podobě (až na vyhořelou zbrojnici) se zachoval do dnešních dnů.
Další části barokního opevnění Prahy se dochovaly zejména na Strahově. Z gotických je dnes možno vidět zeď vedoucí přes nuselské údolí mezi Vyšehradem a Karlovem a Hladovou zeď na svahu Petřína.
Vyšehradské skále dominuje gotický kostel svatého Petra a Pavla, který byl 29. června 2003 povýšen na basiliku. Za účasti tisíce věřících byla po slavnostní odpolední mši církevními hodnostáři odhalena ve vyšehradském parku socha probošta Mikuláše Karlacha (1831 až 1911), který se zasloužil o přestavbu Vyšehradu. Založil kapitulní muzeum a nechal dokončit regotizaci kostela. Jeho zásluhou došlo k rozšíření a přeměně vyšehradského hřbitova na národní pohřebiště „Slavína“, inicioval vybudování monumentálního pantheonu, jež od roku 1869 slouží jako pohřebiště významných osobností národa českého, kde místo posledního odpočinku nalezlo téměř 600 osobností kultury a vzdělanosti.
Z církevních památek si můžete na Vyšehradě prohlédnout:
Památkou na vojenskou minulost Vyšehradu připomínají zdejší hradby a podzemní kasemata, v nichž jsou umístěny originály některých barokních soch z Karlova mostu.
Vchod je z Cihelné brány. Kasematy se nacházejí po obou stranách - pravá část chodeb ústí do podzemního sálu zvaného Gorlice, který měl sloužit jako shromaždiště vojáku, sklad potravin a munice. Délka obou křídel kasemat je cca 1 km. Chodby jsou nejméně 2 m vysoké a l,5 m široké.
Vyšehradské kasematy a vůbec celý Vyšehrad unikl totálnímu zničení na konci pruské války v listopadu 1744. tehdy Prusové tehdy vložili do kasemat 133 sudů se střelným prachem, které měl odpálit doutnáky poslední voják. Díky nevšední odvaze se třem Podskalákům podařilo včas doutnáky odstranit a zažehnat zkázu Vyšehradu.
Park s nejrůznější vegetací a sochařskými výtvory vám poskytne stín v letošním vedru a příjemnou podívanou. Nezapomeňte se zastavit u čertova sloupu v Karlachových sadech.…
Již několik let patří k místním zajímavostem známý „labyrint duše“ - kopie originálu z katedrály v Chartres. Zkuste si pomalu a bez řečí a emocí labyrint projít a přitom myslet jen na samé příjemnosti, nebo jen tak vnímat své kroky a pozorovat obrazec…
Obrazec je vykreslen na asfaltové ploše u baziliky Petra a Pavla, vedle malého hřbitůvku jeptišek a knězů.
Zajímavost: vedle svého bratra-kněze je zde pochována i osoba světská, známá a oblíbená herečka paní Marie Rosůlková.
Vyšehrad si nadále uchovává magickou atmosféru a svá tajemství. Návštěvníkům poskytuje jedno z nejkrásnějších panoramat staré Evropy, klidné zastavení i odpočinek. Prostředí podněcuje pozitivní naladění pro kulturní i duchovní záležitosti v každé denní i noční době.
Více informací viz:
O svatyních vyšehradských se vypráví, že Bořivoj I. založil tu kostel sv. Klimenta (západně od nynějšího kostela u kapličky sv. Ludmily). Svatyně ta byla prý první v Čechách a byla při ní prý i slovanská škola. Byla to skrovná stavba a zanikla asi r. 1420.
Jednou z mála zachovaných staveb z časně středověkého období na Vyšehradě je bazilika sv. Vavřince. Nachází se v základu barokní rezidence čp. 14 v Soběslavově ulici, v bezprostřední blízkosti knížecí a královské akropole středověkého hradiště.
Torzo gotické brány Špičky z doby Karla IV. se nachází se mezi branou Táborskou a Leopoldovou. Jsou zde umístěny Informace, Suvenýry, Občerstvení, WC.
Apoštol Petr a misionář Pavel, jimž je basilika zasvěcena, patří mezi nejznámější biblické postavy. Jsou spolutvůrci Nového zákona a přispěli ke vzniku a šíření křesťanské církve.
Kasematy jsou chodby v pevnostních valech, sloužící k soustředění vojska a jeho nepozorovatelnému přesunu. Roku 1654 rozhodl císař Ferdinand III. o výstavbě Vyšehradské pevnosti, což znamenalo definitivní zánik Vyšehradu jako města. Do roku 1678 získalo obvodové opevnění pevnosti zhruba dnešní vzhled. První zkouškou citadely byl příchod okupačních francouzských vojsk v roce 1742. Avšak stejně jako všechny ostatní nově budované barokní pevnosti v Čechách se vyšehradská citadela nikdy vojensky neuplatnila.
Gorlice byla postavena jako součást XXXIII. bastionu barokních hradeb a je největším sálovým prostorem vyšehradských kasemat o ploše cca 330 m2 o výšce 13 m.
Gorlice sloužila mnoho let jako případný protiletecký kryt a sklad brambor a zeleniny pro Prahu. Po vyklizení a rekonstrukci byl sál na začátku 90. let zpřístupněn veřejnosti. V podzemních prostorách je mimo jiné stálá expozice některých původních kamenných soch z Karlova mostu.
Chartres je malé město, cca 90 km jihozápadně od Paříže, kterým protéká říčka Eure a dodává kraji na úrodnosti a proto je tento kraj osídlen odedávna. Sakrální stavba tam doložitelně stojí už 1500 let.
Kostel, později katedrála stojí na dřívějším velmi významném kultovním místě, kde se shromažďovali keltští druidové, předkřesťanští zasvěcenci. Podle legend, dávno před příchodem Keltů a Galů, zde žili pradávní tvůrci megalitických staveb.( Jejich dílem je údajně také mysteriózní kruh Stonehenge.) Na návrší v Chartres původně vybudovali fascinující dolmen a vykopali studnu,s léčivou vodou…
Dolmen se skládal ze tří ohromných balvanů podpírajících vodorovně ploch ý kámen umístěný tak vysoko, že pod ním šlo projít a zastavit se. Byla to vzdušná kamenná komora, odkud se také vcházelo do mentálního bludiště, jinak řečeno do labyrintu vlastní duše. Dodnes je uvnitř katedrály vybudován labyrint a do podlahy vsazeny tajuplné dlaždice. Ale kdysi, v době dolmenu, se uprostřed nacházel bod, z něhož proudila životodárná telurická síla. Kolektivní víra je síla úžasná, a proto se věřilo, že bod dodával duševní jas a energii každému, kdo prošel a chvíli setrval.
Pak i sem dorazilo křesťanství a dnešní návštěvník vidí nádhernou stavbu. Katedrála v Chartres je hmatatelným symbolem teritoria zasvěceného pro vyšší - náboženské a meditativní - úkony.
Na posvátné půdě dolmenu, kde se vzdouvaly energetické potenciály, bylo postaveno celkem šest církevních staveb, ale pět z nich lehlo v raném středověku popelem. Dnes tu tedy stojí katedrála s úžasnými vitrážemi vytvářejícími "Růži Francie".
Legendy předávané z generace na generaci pulsují pověrečnou imaginací i v dnešním, elektronickém světě. A to je dobře!
Věra Zahálková