O Vaňovském vodopádu

Když si řeknete České středohoří, tak se vám možná vybaví majestátní homole sopečného původu, která jakoby snad ještě ani nestačily od svého zrození vychladnout - Milešovka, Lovoš, Radobýl ... z těch jmen čiší oheň a žhavá láva. Ale - ruku na srdce - dokážeme si v tomto kraji představit vodopády? No vidíte, a přece tu jsou a dokonce jich není málo. Na stránkách Vodopády ČR je v Českém středohoří podchyceno celých dvacet vodopádů! Podívejme se na jeden z nich, který je poměrně snadno dostupný a přitom se o něm říká, že je v Českém středohoří i největší.

Jmenuje se Vaňovský vodopád - podle obce Vaňov kousek proti proudu nad Ústím nad Labem nebo také vodopád vrkoč, podle skalního útvaru, ze kterého padá, případně i Podlešínský vodopád, podle potoka, na kterém leží. Můžete si vybrat hned ze tří jmen; v literatuře se o něm nejčastěji hovoří jako o Vaňovském vodopádu, turistické značky však vedou k vodopádu Vrkoč.

Labe se kousek za Velkými Žernoseky, za tak zvanou Branou Čech - Porta Bohemica - na celou řadu kilometrů ponoří do hlubokého kaňonu, ze kterého se opět vynoří až za hradem Střekov. Kdysi se tu do řeky pokojně vléval potok, kterému dnes lidé říkají Podlešínský potok. Něco jiného je ale malý potůček a něco jiného dravé vody veletoku. A tak Labe své koryto prohlubovalo a prohlubovalo, zatímco potůček klidně tekl svým korytem. Hory a řeky mají čas a trpělivost, takže za pár desítek tisíc let tok Labe poklesl o několik desítek metrů a Podlešínský potok se do něj již nevléval v nějaké poklidné zátoce, ale jeho ústí se postupně proměnilo v dnešní vodopád.

To bylo povídání o vzniku vodopádu v laické verzi pro základní školy; ale člověk si tak představí, jak vodopád vznikal, snad přece jen trochu lépe, než když si přečtete, že ...  vodopád je primárně subsekventní vodopád lávových proudů.

Podívejme se mapku. Vodopád na ní najdete v místě červené šipky, v prostředí národní přírodní památky Vrkoč nad obcí Vaňov zhruba 4 km jižně od centra Ústí nad Labem. Podlešínský potok zde dopadá z výšky 12 metrů na dno skalního kotle, tvořeného čedičové sloupy uzavírajícími údolí. Čedič je zde, jako i jinde v Českém středohoří, výsledkem sopečné aktivity v mladších třetihorách. Podlešínský potok pod vodopádem již klidněji protéká kamenitou sutí a po několika stovkách metrů stále dosti strmého koryta mísí svou vodu s vodami Labe.

Vodopád je součástí Národní přírodní památky Vrkoč, vyhlášené v roce 1966. Ta  je tvořena obnaženým skaliskem, které je jedinečnou ukázkou sloupcovitého vějířovitého rozpadu čediče. Můžete zde pozorovat mohutné čedičové sloupy, které mohou připomenout vrkoč vlasů; odsud to jméno. Je zajímavé, že tento skalní útvar byl náhodně objeven až v polovině 19. století při stavbě železniční trati Praha – Ústí nad Labem. Tehdy se zde těžil kámen pro vybudování železničního svršku a když bylo odtěženo čelo žíly, odkryla se krásná a dnes nejznámější ukázka vějířového uspořádání sloupců; tu se naštěstí podařilo zachovat dodnes.

Jak obrázky napovídají (a turističtí rádcové tak i radí) - k návštěvě vodopádu je zřejmě nejvhodnější období předjaří, kdy vegetace ještě příliš nestíní a nezakrývá pohled na vodopád. Pokus sem navíc ještě přijdete v období, kdy mrzne, bude váš dojem umocněn ledovými konturami padající vody.

Nebudu vám do prohlížení mluvit ... pokochejte se krásou míst, kde se mísí dílo živlů vody, ohně a země. Snad jen poznámka - kdybyste sem přišli v létě a za sucha, možná by vás vodopád mohl zklamat, neb v takové době zde příliš vody neuvidíte.

Já jsem při pohledu zdola měl pořád pocit, jako kdyby nad vodopádem měl být kousek klidnějšího toku a nad ním ještě cosi - nějaká peřej nebo další vodopád. A opravdu, je tomu tak. Nad místem, kam dosáhlo všetečné oko objektivu, je asi 25 metrů dlouhá plošina s mírnějším sklonem a zhruba dvoumetrovou kaskádou. Nad plošinou je pak jako další stupeň, druhý asi osm metrů vysoký vodopád. Oba stupně nejsou příliš daleko od sebe, takže jsou považovány za dva stupně téhož vodopádu. Obrázky druhého stupně vám bohužel nenabídnu, protože nahoru by se muselo vyšplhat, a to po zledovatělé skále dost dobře nešlo.

K vodopádu vás přímo z centra Ústí nad Labem přivede zelená turistická značka, která traverzuje levý svah labského údolí. Ovšem - je zde ještě jedna lákavá a atraktivní varianta. K zahájení cesty využít novou kabinkovou lanovku,která vede z Ústí od obchodního střediska Forum k restauraci s rozhlednou na vrchu Větruše. Lanovka má dvě kabinky pro 15 lidí a jezdí každou čtvrthodinu od 8 do 22 hodin. Jízdné je 15 Kč a za stejnou cenu se přepravují i psi (pokud mají košík). Dolní konečná stanice je ve třetím patře obchodního areálu a je blízko, asi 10 minut, od nádraží Ústí nad Labem - Západ a rovněž je blízko ústeckého hlavního nádraží.

V restauraci na Větruši se můžete opravdu dobře najíst a za 10 Kč si navíc vylézt na vyhlídkovou věž, odkud je opravdu pěkný rozhled. Já jsem se musel tiše smát, když jsem na cestu po schodech obdržel škrabku na skla a láhev Ironu k tomu, neb skla prý jsou zamrzlá. Vyslovil jsem údiv nad tím, že hojný počet návštěvníků rozhlednu ještě "nezadýchal" - leč bylo mi řečeno, že jsem toho dne teprve třetí ... "To víte pane, lidi jsou dneska líný ...". A opravdu, každý pohled do údolí jsem si musel poctivě odmrazit ...

Od Větruše vede zelená značka k vodopádům. Nepříliš široká pěšinka je zaříznuta do svahu poměrně vysoko nad labskou hladinou a zatímco vzadu pomalu mizí město Ústí nad Labem, vpředu se pomalu objevuje reliéf Středohoří a údolí, v němž se klikatí tok Labe a nad ním se rýsuje temná, jakoby zlověstná silueta hradu Střekov.

Cesta je pojata jako naučná stezka s několika informačními tabulemi a s lavičkami v místech pěkného rozhledu. Impozantní pohled je i na Masarykova zdymadla přímo pod Střekovem.

Cesta je úzká a lidem trpícím závratí by tu mohlo býtí úzko. V tom případě se dá odpoutat pozornost pěknými pohledy na kamenná moře a další geologické útvary, jimiž tu příroda opravdu nešetřila.

Asi po hodině cesty - možná i trochu déle, podle míry kochání se krajinou - se cesta prudce zlomí a dvojitou serpentinou prudce klesne do kotle s vodopádem.

Cíle bylo dosaženo, takže co dál. Já jsem původně chtěl udělat čelem vzad a vrátit se na Větruši k lanovce a pak na nádraží Ústí nad Labem- Západ, odkud nám jede přímý vlak na Starou Boleslav. Nevšiml jsem si totiž, že Labe lze překonat suchou nohou i pod Vaňovem - žlutá značka vede přes zdymadla, ale z mapy to nebylo příliš zřejmé. A protože ten náš vlak staví i ve stanici Ústí nad Labem - Střekov, zvolili jsme tuto možnost.

Tato poměrně strmě klesající zhruba dvoukilometrová cesta má výhodu, že po celou dobu až ke zdymadlům se můžete kochat hradem. Jak mi prozradila Jana Vesuvanka, na Střekově pobýval nějakou dobu Richard Wagner a napsal zde svoji slavnou operu Tannhauser. Krásný pohled tu může být začátkem května, kdy střekovská znělcová skála zezlátne kvetoucí tařicí, které tam roste evidentně spousta.

Masarykova zdymadla patří mezi největší vodní díla na Labi. Vybudována byla v letech 1923 – 1936 s cílem zajistit splavnost řeky a výroby elektřiny, byl vybudován objekt, který tvořily dvě plavební komory, čtyři jezová pole a vodní elektrárna. Značná část původního vybavení je dodnes plně funkční. Celková délka zdymadel je 280 m a vede přes ně žlutě značená turistická trasa na hrad Střekov. Labe tu mohou pohodlně překonat i cyklisté. Hrad Střekov pro tentokrát ale vynecháme. Za chvíli nám pojede vlak a na nádraží jsou to od zdymadel ještě asi dva kilometry.

Vodopád a skalní útvar Vrkoč očima a perem Jany Vesuvanky

Nestává se často,  abych mohl spojit do jednoho povídání dojmy dvou lidí, kteří někdy navštívili totéž místo. Tentokrát taková situace ale nastala a já vám opravdu moc rád předkládám verše a obrázky naší milé přispěvatelky Jany Vesuvanky.

Vrkoč

Vodou, větrem
a člověkem odhalený
vějíř obrácený
z utuhlé krve Země
poskládaný

Čas přidal kameni
barvy lišejníků
a kámen začal
vyprávět
svůj příběh pohádkový
zapsaný do knih vědy

Na jaře do vějíře
vplétá slunce
zlaté květy tařice
Padá voda
z kolmé stěny
a hučí přes kameny
do Labe....

Vlk Samotář (JL)

Zpět na Tajemná místa plná síly