Domnívám se, že nastal čas opravit současný názor na technickou úroveň prehistorických civilizací. Statisíce akumulátorů kosmické energie (menhirů, dolmenů, viklanů... Viklany jsou kameny o velké hmotnosti rozmístěné po celém světě stejně jako menhiry, dolmeny a další megalitické stavby. Jejich zvláštností je, že na podloží nejsou umístěny celou plochou, ale pouze bodově. Některé z nich jsou vyváženy tak, aby byly větrem uváděny v kyvadlový pohyb. V jiných případech jsou horniny umístěny na několika malých kamenech. Podobné uložení lze nalézt i mezi dolmeny, kdy vrchní deska je umístěna na hrotech postavených kamenů. Uložení hornin na malých plochách není náhodné, ale má své opodstatnění.
V předchozích článcích na http://www.miroslavprovod.com, kde se zabývám vlastnostmi kosmické energie uvádím podmínky za jakých přesuny energie probíhají. Hmota energii může získávat, být ve vyváženém stavu, nebo ji může také ztrácet. Budování viklanů nebylo náhodné, v daném místě energetické ztráty převyšovaly zisk, proto bylo nutné je omezit tak, aby kontaktní plocha horniny s podložím byla zmenšena na minimum. Shodnou technologii používali budovatelé mo unds i jiných hliněných valů, kteří oddělovali hmotu valu od podloží organickou hmotou. U viklanů je hmota horniny od podloží v převážné části oddělena vzduchovou mezerou.
To lze snadno pochopit, ale mnohem obtížnější je to u viklanů, které vítr uvádí v kyvadlový pohyb. Vyvážit tak dokonale mnohatunovou horninu bylo velice pracné a muselo to mít podstatný důvod. Vysvětlení jsem hledal experimentováním. Kouli z červeného granitu o hmotnosti 6 kilogramů jsem přivázal dvoumetrovým provazem na větev stromu a čtvrt hodiny jsem ji uváděl v kyvadlový pohyb. Překvapilo mne, když jsem následovně identifikoval energetický zisk granitové koule – zaznamenal jsem dvoumetrový poloměr aury. Se stejným výsledkem jsem pokus na jiných místech několikrát opakoval. To prokazuje, že kyvadlovým pohybem získávají viklany další energii. Z toho i z předchozích pokusů vyplývá, že pohyb hmoty může být i v jiných případech zdrojem kosmické energie. Bude zajímavé ověřovat tento jev na dalších případech.
Domnívám se, že nastal čas opravit současný názor na technickou úroveň prehistorických civilizací. Statisíce akumulátorů kosmické energie (menhirů, dolmenů, viklanů, hliněných valů i dalších megalitických konstrukcí) rozmístěných po celém světě napovídají, že je nemohli vybudovat primitivní lidé. Právě naopak, když nejsme schopni pochopit smysl megalitických konstrukcí, zvýrazňuje to vyspělost dávných kultur. Budeme-li uvažovat tak, že směr jejich technického vývoje mohl být od našeho směru odlišný, vyvolá to zvýšený zájem o další výzkum v této oblasti.
Viklany jsou horniny o velké hmotnosti a stejně jako menhiry jsou umístěny v místech koncentrace kosmické energie. Od menhirů se liší oblejším tvarem a uložením na malé ploše. Jejich přesné vyvážení jim umožňuje kyvadlový pohyb, do kterého jsou uváděny větrem. V minulém článku popisuji experiment, který prokazuje, že hmota kyvadlovým pohybem získává energii.
Dále se budu zabývat závažnou informaci o viklanech, kterou lze dedukcí získat na vyhledávači GOOGLE – obrázky, po zadání hesla „balanced rocks“. „Viklany jsou rozmístěny ve velkém množství na pěti kontinentech“. Tato skutečnost vylučuje jakékoliv diskuse o tom, zda dávné civilizace přes velké vzdálenosti, mohly mezi sebou komunikovat. Na otázku, jakým způsobem si předávali informace, neznáme odpověď. Máme ale dostatek organizačních zkušeností, abychom mohli konstatovat, že bez komunikace a koordinace není možné stavět tisíce viklanů po celé Zemi. Transport sta tunových hornin po neupraveném terénu, mnohdy na vrcholky hor, jejich náročné vyvážení umožňující kyvadlový pohyb, je pro naši technicky vyspělou civilizaci neřešitelný úkol. Pokud dávné kultury tento úkol zvládly, nelze pochybovat o tom, že k tomu používaly pro nás neznámé technologické postupy.
V souvislosti s viklany neobstojí obvyklé zdůvodnění megalitů, že byly budovány pro účely rituální, zemědělské a astronomické. K podstatě viklanů se můžeme přiblížit pouze za předpokladu, že odložíme učebnicovou představu o lidech s kamennou sekerou a budeme uvažovat tak, že máme co činit s technicky vyspělou kulturou, která v neznámém směru vývoje naši civilizaci předstihla. V tomto smyslu budu rozvíjet úvahy o megalitech v souvislosti s poznatky empirického výzkumu o nových vlastnostech hmoty. Pokusím se vysvětlit, jakým způsobem lidé v pravěku si mohli předávat informace přes velké vzdálenosti prostřednictvím viklanů
Menhir je hornina umístěná v místě zdroje energie, ze kterého samovolně přejímá energii. V době budování menhirů byly na Zemi pouze přírodní zdroje kosmické energie - podzemní prameny, potoky, řeky, veletoky, mořské proudy, bouřkové mraky a další. Energetické hodnoty uvedených zdrojů nebyly stálé, byly ovlivněny měnícími se průtoky vodních toků i změnami dalších zdrojů. Menhiry to ovlivnilo tak, že jejich energetické složky byly v neustálém pohybu, při kterém zóny i interzóny měnily své rozestupy. V dobách sucha nelze zóny identifikovat. Pro přenos energie je zapotřebí, aby se zóny jednotlivých zdrojů stále protínaly, to ale zóny menhirů svou nestabilitou nemohly zajistit. Menhiry pro labilitu energetických složek nebylo možné využít pro přenos energie.
Způsob, jakým lidé v pravěku vyřešili tento problém, zaslouží obdiv. Kyvadlovým pohybem zabudovali do horniny vlastní zdroj, který kompenzoval změny a výpadky vnějších zdrojů - fungoval jako stabilizační prvek. Energické složky viklanu se tak staly nepohyblivé a mohly být využity pro plynulý přenos energie. Na http://www.miroslavprovod.com/, Chapters / 2003, NO, 6, jsou graficky znázorněny energetické složky dvou stromů, které se vzájemně protínají. Jak mezi oběma zdroji dochází k přenosu energie prostřednictvím protínajících se zón, popisuji v přiloženém textu. Viklany tedy mohly fungovat pro přenos energie podobně, jako retranslační stanice naší doby. Viklany mohly transportovat energii dvojím způsobem. Mohly mít vlastní přenosovou síť, nebo jen propojovaly zóny mořských proudů, veletoků a jiných velkých zdrojů do společné sítě, jak se to jeví na planině Nazca.
Všechny megalitické stavby na celé Zemi mají stejnou podstatu, ve své hmotě akumulují kosmickou energii, kterou lidé využívali k ozdravným, ale také k jiným účelům. Stavby musely splňovat základní podmínku - být situovány do energetické složky kosmické energie. Regionální odlišnost tvarů megalitických staveb byla obvykle přizpůsobena místním materiálovým zdrojům a dalším podmínkám. Na americkém kontinentě byly budovány převážně hliněné valy (mounds), u kterých nebyla zapotřebí řemeslnická zručnost. Vyspělejší kultury budovaly pyramidy, zikkuraty nebo jiné náročnější stavby. Byly také budovány velké stavby s energetickou regulací jako např. Teotihucán, San Lorenzo, Planina Nazca, Laos - kamenné džbány, Pyramida Akapana nebo Osireion,
Další kategorií megalitických staveb jsou Velikonoční ostrov, Nan Madol, Zimbwabve a další. Tyto pravděpodobně zajišťovaly propojení a snad i zesílení zón při velkých vzdálenostech. Stavby jako Teotihucán, San Lorenzo nebo pyramidy, vyvolávají otázku, zda kosmické energie nemohlo být využíváno k náročnějším energetickým úkolům.
Prostřednictvím viklanu jsme získali z historie nápovědu, že také pohybem hmoty lze získat energii. V souvislosti s předchozími poznatky, lze od dalšího výzkumu očekávat zajímavé výsledky.
Miroslav Provod
Zpět na Tajemná místa plná síly