Za posledními stopami Hefaista v Čechách

I na našem území měl kdysi Hefaistos napilno a já jsem se vydala 27. srpna 1997 do míst, kde měl jednu ze svých posledních dílen ještě na začátku čtvrtohor - na Komorní hůrku.

Komorní hůrka - akvarel autorky ...

Vlak mě dovezl z Plzně do Františkových Lázní, kde vystupuji a vydávám se z proslulého lázeňského města po červené značce. Krajina je krásná, mírně zvlněná a já se dívám po kopcích a říkám si, který asi je ten pravý, ale nenacházím žádný , který by svým tvarem připomínal sopku, a tak se nechám překvapit, kam mě značka dovede.

Asi po třičtvrtěhodinové chůzi jsem na místě, kde ze silnice odbočuje cesta vpravo a stoupá. Rozhlížím se znovu po krajině a nechce se mi věřit, že ten nenápadný plochý kopeček přede mnou , k němuž směřuje značená cesta, je naše slavná sopka, která zaujala i básníka Johana Wolfganga Goetha. Komorní hůrka s nadmořskou výškou 503 m je porostlá smíšeným lesem a zvedá se skutečně jen nenápadně v této krajině.

Fotografie nezalesněné Komorní hůrky z roku 1880

Stoupám pomalu lesem do kopce, Je sucho a cesta prašná. Zatím nic nenasvědčuje vulkanickému původu kopce. Přicházím k vrcholu a pak se cesta stáčí vlevo a začíná klesat. A právě na tomto místě mě zaujme pohled vpravo, kde se terén svažuje prudce dolů a já pak uvidím to, o čem jsem dosud jen četla v geologické literatuře. Zajímavý skalní masív, působící velmi nezvykle, jako by sem ani nepatřil. Skládá se z čedičových nepravidelných, nestejně velkých kvádrů, různě poskládaných, které tu nápadně trčí, jinde jsou zaoblené. Jsou tmavě šedé, místy nazelenalé - porostlé lišejníky a místy i mechem a ve spárách mezi kameny se objevují i jiné rostliny.

Cesta po červené značce se svažuje mírněji a dovede mě ke skalnímu masívu.

Ještě než k němu dojdu, upoutávají moji pozornost malé světlejší kamínky, které na první pohled vypadají jako slepence. Když si je prohlížím podrobněji, zjišťuji, že jsou jako by natavené a tu a tam je v nich dírka. Není to vlastní láva, ale hornina, kterou žhavé magma vyvrhlo, když si razilo cestu k povrchu a ty dírky v ní zůstaly po sopečných plynech. Zmocňuje se mě euforie a probouzí se se ve mně vulkanolog - sopky přitahovaly moji pozornost již od dětství a najednou stojím na sopce a vůbec mi nevadí, že je vyhaslá. Mám jedinečnou možnost ji prozkoumat.

Ještě než dojdu ke skále, vítá mě příjemné občerstvení v podobě lesních jahůdek a malin. A již stojím před tím nádherným čedičovým útvarem, na němž je vytesána pamětní deska Johanna Wolfganga Goetha, který nebyl jen básníkem, ale zabýval se i mineralogií a geologií a účastnil se aktivně výzkumu Komorní hůrky.

Pamětní deska J.W.Goetha

Hadinec obecný

V té době vedli geologové vášnivé spory o původ Komorní hůrky. Rozdělili se na dva tábory - na neptunisty, kteří se domnívali, že Komorní hůrka pochází z usazenin z moře a plutonisty, přisuzující Komorní hůrce sopečný původ. Johann Wolfgang Goethe byl na straně Plutonistů a dal podnět k tomu, aby byla vyvrtána štola a zjistilo se tak, jaký druh horniny je uvnitř Komorní hůrky a tím se vyřešil spor neptunistů a plutonistů.. Štola vedla k sopečnému jícnu, vyplněnému čedičem. Plutonisté tedy zvítězili. V současné době není štola přístupná, lze do ní jen nahlédnout uzamčenými zamřížovanými vraty. Komorní hůrka byla činná ještě začátkem čtvrtohor.

Vchod do štoly

Štola

Vchod do štoly v současnosti a pohled na skalní útvar

Sedím u cesty a naskicuji si skálu. Když jsem hotova, pokračuji dál po červené značce, která mě vyvádí z lesa a přivede k dolíku, na jehož dně je louka, porostlá mimořádně pestrou květenou, V současné době kvete fialová chrpa luční, hvozdík kropenatý, mateřídouška, modrý hadinec, sírově žlutá mochna plazivá, svízel syřišťový s drobnými žlutymi kvítky, rmen a další. Květy tu vytvářejí místy nádherné koberce, hýřící barvami, z nichž se obzvláště vyjímá kombinace žluté a fialové a modré a žluté ve svěží zeleni.

Koncem devatenáctého století Komorní Hůrka málem zmizela ze světa ...

Dolík s bohatou květenou svádí k domněnce, že je to snad další kráter Komorní hůrky, ale není. Je to místo, kde po erupci vlivem západního větru napadalo velké množství strusky. Ta zde byla v minulosti těžena a těžbou vzniknul dolík. Těžba byla nakonec zakázána a Komorní hůrka vyhlášena v roce 1951 chráněnou přírodní památkou. Ve svahu zůstal na dvou místech odkryv, kde pod svrchní vrstvou hlíny nacházíme kamínky - strusku, různě zbarvenou (černou, nahnědlou, červenavou). Je to stejná struska, jakou můžeme najít na Vesuvu, Etně, Stromboli...

Louka na místě těžby strusky

Struska z Komorní hůrky

Sedím na louce a maluji pohled na Komorní hůrku. Sluníčko příjemně hřeje. Raduji se z tohoto místa, které mi učarovalo svojí krásou a množstvím květin - jsou to proměněné jiskřičky Hefaistova ohně.

Hvozdík kropenatý

Chrpa luční

Sluníčko se pomalu kloní k západu a já se jen nerada loučím s Komorní hůrkou. musím stihnout poslední vlak do Plzně. Cestou na nádraží se mi v hlavě rodí nápady. Bylo by zajímavé sledovat systematicky od jara do podzimu květenu, zapisovat data, co a kdy začíná kvést, pozorovat faunu, zapisovat údaje o počasí.... udělat takovou malou přírodovědeckou studii.

Svízel syřišťový

Mochna plazivá

Obrázky - archív autorky

Zpět na Tajemná místa plná síly

Jana Vesuvanka