 |
 |
Ne náhodou považoval velký cestovatel a přírodovědec Alexander von Humboldt pohled na Neapolský záliv s Vesuvem za jedno z nejkrásnějších panoramat na světě. Samotný Vesuv, tyčící se nad zálivem, upoutával odedávna pozornost lidí. Je považován za jedinou činnou sopku na evropském kontinentu, ale západně od Neapole se nacházejí Flegrejská pole se Solfatarou, z níž vyvěrají horké sirné prameny. Flegrejská pole byla aktivní ještě v období středověku a v roce 1538 tu vznikla jednorázovou erupcí malá sopka Monte Nuovo, která na rozdíl od Solfatary nejeví známky aktivity.
Sopečné pásmo Apeninského poloostrova se táhne od Říma k Neapoli (Colli Albani, kráterové jezero Lago Albano) a dále pokračuje Tyrhénským mořem (ostrov Ischia, Liparské ostrovy) na jih až na Sicílii (Etna). V těchto místech probíhá rozhraní dvou kontinentálních desek - africké a euroasijské. Africká deska se podsouvá pod euroasijskou, což je příčinou občasných zemětřesení i sopečné činnosti. Podsouvání desky způsobuje i celkový pohyb Apeninského poloostrova, jehož západní pobřeží se zvolna zvedá , zatímco východní pobřeží pomalu klesá.
|
|
Večerní pohled na Vesuv od Neapole a Vesuv pozorovaný ze Sorrento Parco Nazionale del Vesuvio
Vesuv vznikl asi před 400 000 lety (některé prameny udávají jen 12 000 let) podmořskou erupcí jako samostatný ostrov, který se dalšími erupcemi rozrůstal, až se spojil s pevninou a vytvořil se tak Neapolský záliv.
Před několika lety došlo k objevu vesnice z doby bronzové, která byla
zasypána popelem při velké erupcí, nyní nazvané Avelino, k níž došlo přibližně
před třemi tisíci lety. Pak nastalo pravděpodobně delší období klidu.
Pompeje byly založeny asi před 700 lety př. n. l. a nikdo ze zakladatelů ani
pozdějších obyvatel nepamatoval žádný výbuch. Vesuv byl považován za vyhaslý.
Hora byla tehdy mnohem vyšší, asi 2300 m nad mořem, a měla tvar strmého kužele.
Začátkem 1. století n. l. vystoupil řecký zeměpisec Strabon na vrchol Vesuvu a
popsal jej ve svém "Zeměpise" takto:
"Nad města Pompeje, Herkuláneum a Stabie ční hora Vesuv. Krásná pole a sady
pokrývají horu až k vrcholu. Ale tam nahoře tvoří neúrodnou rovinu. Její barva
podobá se popelu a její roztrhané skaliny z očazené horniny vypadají, jako by
ohněm byly rozežrány. Z toho souditi možné, že hora měla kdysi ohnivé jícny,
které uhasly, když látka byla z nich vyšla."
(Přeložil J. Matzner.)
 |
 |
Vesuv od Pompejí a nepokojný Vesuv v roce 1747 - inspirováno obrazem J.Verneta
V roce 2 n. l. bylo zaznamenáno v Pompejích zemětřesení. K dalšímu, ještě silnějšímu došlo v únoru 62, kdy bylo pobořeno několik domů. Pompejané netušili, že se jedná o varovný signál probouzejícího vulkánu a zemětřesení přičítali hněvu bohů.
Osudný výbuch, k němuž došlo 24, srpna 79 byl mohutný a trval pravděpodobně
tři dny. Bylo vyvrženo obrovské množství plynů, popela a pemzy, několikrát se
přehnala i žhavá lavina (pyroklastický mrak), obsahující směs žhavých plynů a
popelu, která doslova klouže po po povrchu a řítí se ze svahu rychlostí až 200
km/hod. Pompeje zmizely pod sedmimetrovou vrstvou popela, proloženou vrstvami
horniny z pyroklastických mračen, ignimbritu. Podobný osud potkal město
Herkulaneum (dnešní Ercolano) a osadu Stabii. Erupcí se postupně vyprázdnil
magmatický krb a stěny kráteru se zřítily dovnitř. Vytvořila se tak obrovská
kaldera, z níž se pozdějšími erupcemi, postupným vršením popelu a lávy, rodil
nový kužel Vesuvu, který má v současné době 1281 m nad mořem. Z původního
vulkánu, zůstala jen troska - val na severní straně ve tvaru srpu, nynější Monte
Somma s nadmořskou výškou 1132 m.
Výbuch v roce 79 velmi podrobně popsal Plinius mladší ve dvou dopisech svému
příteli Tacitovi. Tyto dopisy se dochovaly a staly se později cenným dokumentem
pro vulkanology.
 |
 |
Erupce Vesuvu v roce 1906
K dalšímu výbuchu Vesuvu došlo v roce 203 a pak následovaly erupce po delších přestávkách. V roce 1631 se Vesuv znovu probudil a vychrlil obrovské množství lávy a od té doby nastalo období jeho větší aktivity, zejména v 18. a 19. století. Ve 20. století došlo k erupci v letech 1906, 1929, 1933 a naposledy na jaře 1944. Při posledním výbuchu vyvrhl Vesuv větší množství popelu a proud čedičové lávy, která stekla do údolí Atrio del Cavallo mezi Vesuvem a Monte Sommou, kde je kamenná řeka pěkně vidět. Od té doby je Vesuv v klidu a dává o sobě vědět mírnou fumarolovou činností (výrony horkých plynů, obsahujících oxid uhličitý, malé množství oxidu siřičitého a sirovodíku) a občasnými drobnými záchvěvy (vulkanické zemětřesení).
 |
 |
Probouzející se Vesuv v roce 1943 a erupce v roce 1944
Erupce Vesuvu vzbuzovaly velkou pozornost přírodovědců i umělců. V letech 1841-1845 byla v západním svahu Vesuvu vybudována první vulkanologická observatoř na světě. Byly zde umístěny seismografy a později i další přístroje. Od roku 1913 je Vesuv soustavně sledován i v období klidu. Kromě toho jsou měřeny teploty fumarol a odebírány jejich vzorky k chemickým rozborům. Je sledována radioaktivita, ale i další jevy, které mohou signalizovat blížící se erupci - například celkový tvar vulkánu a sklony jeho svahů - ke změnám dochází při hromadění plynů pod povrchem.
 |
 |
Lávový proud z roku 1944 dnes a pohled na Vesuv od severozápadu
Magmatický krb Vesuvu leží v hloubce 4 - 6 km. Vědci dokážou spolehlivě
předpovědět erupci pět dní dopředu, když magma začíná vystupovat k povrchu. Ale
nedá se předpovědět, kdy k tomu dojde. Někdy se stane, že začínající proces se
sám od sebe zastaví a vulkán uklidní.
Příští erupce i její průběh je předmětem dohadů vědců. Může k ní dojít za
několik měsíců nebo let, ale je docela možné, že nastalo delší období klidu a
Vesuv se probudí až za několik stovek let. Po delší přestávce bývají erupce
mohutnější, ale jejich charakter ovlivňuje především chemické složení magmatu
nahromaděného v krbu. Čedičové magma je řídké, snadno propouští plyny, takže
erupce tohoto typu bývají mírnější, spíše výlevné, zatímco magma andezitové,
ryolitové nebo dacitové je husté a plyny nepropouští. Ty se hromadí a vyrážejí
na povrch pod obrovským tlakem, současně s velkým množstvím popelu a kamení.
Vesuv se v minulosti projevoval prudkými i mírnějšími erupcemi. Jaká bude ta
příští, se nedá předpovědět. Vzhledem k delší přestávce se počítá s horší
variantou. Pro případ hrozícího nebezpečí byl vypracován evakuační plán.
 |
 |
Dnešní podoba kráteru
Při pohledu do kráteru, který je obrovský - široký přes 500 m a hluboký téměř 200 m, si člověk uvědomí, jaká je energie uvnitř naší planety. Kráter sopky je jen malým okénkem do velkých laboratoří Země, kde se taví to, co se při erupci dostává na povrch v podobě životadárné lávy. Ve stěnách kráteru mohou geologové číst jako v knize z uložených vrstev lávy a tufu (popelu), jak a kdy která erupce probíhala, v jaké síle a které druhy lávy byly vyvrženy. Velmi zajímavá je láva v různých červenavých až nafialovělých odstínech (italsky lava rossa) na vrcholu Vesuvu, jejíž zbarvení je způsobeno sloučeninami železa a manganu. Láva je bohatá i na mnohé další prvky, zejména draslík (obsahuje minerál leucit).
O mimořádné úrodnosti lávy svědčí nejen pole, sady a vinice, ale také lesy,
květena, zejména pak krásné a zajímavé rostliny, které se uchycují na lávě staré
jen několik desítek let.
Za bohatým a pestrým životem na Vesuvu se vypravíme příště.
Obrázky - archív autorky
Zpět na Tajemná místa plná síly
Jana Vesuvanka