 |
 |
Brdy jsou pohoří táhnoucí se více než sedmdesát km jihozápadním směrem od Prahy. V
celé své délce představují jednolitý lesnatý pás lesního porostu a skrývají
kouty dosud netušené krásy. I když leží
více méně v centru Čech, jsou místy až neuvěřitelně prázdnou krajinou.V kopcích
nenajdete turistická centra, hotely, chatové kolonie ani obydlené vesnice, žádný
průmysl. Nelze se divit. Donedávna tu bylo vojenské pásmo, střelnice,
vojenská raketová základna....
V současné době dochází o víkendech a svátcích k otevření některých
vojenských úseků oblasti a cest přes ně vedoucí pro veřejnost a tak můžeme jen
doufat, že si jednou budeme moci udělat nerušený výlet i na zříceninu hradu
Valdek, kam je zatím vstup zakázán. A otázka umístění amerického radaru v Brdech
- to je přímo hamletovské: Být či nebýt? - ikdyž je to nejaktuálnější věc s
tímto krásným krajem spojovaná.
|
|
V dobách nejstarších rozkládaly se lesy jistě celou kotlinu rožmitálskou, jehličiny zaměnily zde v bažinách a třasoviskách stromy listnaté; mokřiny bývaly místo dnešních rybníků Podzámeckého, Kuchyňky, Jezu a obou Sadonických. Brdy se proháněla obávaná divoká zvířata, v roztodivných skalních skupenstvích se skrývali skřítci, draci, zlatí hadi a jiné divé bytosti. Poslední divoký brdský medvěd byl zastřelen na Třemšíně někdy v polovině 18. století, bájná stvoření zde mají svůj domov dosud.
Město Rožmitál pod Třemšínem, které letos slaví 777 let od svého založení,
nevzniklo pod
bájnou horou Třemšínem hned, ale postupně se rozrostlo z osady (10.
století) v městečko s hradem (založeno v polovině 13. století). Původní
Třemšínský hrad stával na vrcholu hory
Třemšína. Vystavěl jej zde starobylý rod Buziců na
přelomu 12. a 13 století, avšak dějiny tohoto rodu v tomto období nám nejsou
dostatečně známy. Jako první začal užívat přídomku
"z Rožmitálu" až Oldřich,
syn Budislava, rady krále Václava I. Po Oldřichovi se stal pánem Rožmitálu jeho
syn Protiva z Rožmitálu,
po něm jeho syn Zdeněk z Rožmitálu
a po něm Sezima z Rožmitálu.
Roku
1347 věnoval Sezima (mimo jiné) polovici panství pražskému arcibiskupství. Sám
hrad přestal být obýván a zpustnul kolem roku 1420, kdy jej dobyli husité.
Buzicové pak přesídlili níže do údolí, do nového hradu, který vystavěli na
bezlesém pahorku v bažinaté a močálovité krajině. Tento blatný hrad se jmenoval
Rosenthal - Růžové údolí
a byl opatřen mohutnými zdmi, baštami, branami a ze severozápadu jej
chránil velký rybník. Původní osada byla vystavěna v
polokruhu nedaleko hradu a byla obehnána příkopem a valy, ze západu ji chránil
Podzámecký rybník. Na Příbramské cestě stála až do roku 1855 brána s věží,
později doplněná hodinami. Do roku 1436 polovinu
panství drželo pražské arcibiskupství, pak král Zikmund zastavil
jejich polovinu bratřím Janovi a Václavovi Zmrzlíkům ze Svojšína,
zatímco na druhé polovině panství dál panovali nepřetržitě páni z Rožmitálu.
Nevíme jakým
způsobem získali jednu polovinu panství od Zmrzlíků ze Svojšína zpět, ale v roce 1545
již je panství spojeno v jedno a jediným vlastníkem jsou páni z Rožmitálu.
Rod pánů z Rožmitálu dal již historickým Čechách řadu významných osobností. Prvním z rodu Lvů z Rožmitálu, který je ve starých písemnostech vzpomínán, je
Vilém z
Rožmitálu, kanovník na
Vyšehradě, který byl v roce 1407 farářem v nedalekých Bubovicích u Březnice.
V letech 1425 až 1480 byl pánem rožmitálského panství Jaroslav Lev z
Rožmitálu (1425 - 1482), který se proslavil zejména v rytířských soubojích a
svou snahou seznámit okolní panovnické dvory se situací v českém království, tak
těžce poškozeném husitskými válkami. Díky své sestře Johaně, kdy od roku 1450
byl švagrem krále Jiřího z Poděbrad, udělal závratnou kariéru. Už ve svých
devětatřiceti
letech se stal nejvyšším zemským sudím. Ve službách krále podnikl v letech 1465 až 1467 diplomatickou výpravu po
staré Evropě, známou jako cestu z Čech až na kraj světa
(popsanou rytířem Václavem Šaškem z Bířkova). Po návratu, když mu bylo čtyřicet
dva let,
byl jmenován nejvyšším hofmistrem království českého a v letech 1467 až 1469 i
hejtmanem Prácheňského kraje.
Jeho sestra Johana z Rožmitálu se provdala za Jiřího z Poděbrad a byla v
letech 1458 až 1471 českou královnou, lidem milovanou, pověstná svou moudrostí a
vlastenectvím. Když 12. listopadu 1475 na svém vdovském hradu Mělníce
zemřela, byla pochována v kostele sv. Petra a Pavla. Na její počest a památku
byla v Rožmitálu pojmenována alej táhnoucí se od zámku po břehu Podzámeckého
rybníka až do Starého Rožmitálu. I dnes se touto krásnou "Alejí Johanky z
Rožmitálu" můžete projít...
V období českého humanismu nastalo nejslavnější období rožmitálského rodu a tím nejslavnějším pánem z Rožmitálu
byl Jaroslavův syn, ctižádostivý a pánovitý
Zdeněk Lev (cca 1460 až 1535), nejvyšší sudí a od roku 1507
nejvyšší pražský purkrabí. Kromě toho, že byl výborným státníkem si dovedl i
náležitě užívat života, což však vedlo k tomu, že zadlužil rožmitálské i blatenské
panství tak, že jeho synové Adam a Zdeněk je museli přepustit věřitelům. Od nich
pak roku 1550 panství vykoupil Florian Gryspek z Gryspachu a stal se zde pánem.
Slavný rod pánů Lvů z Rožmitálu přenesl své sídlo na Moravu.
Rod Gryspeků pocházel z Bavorska, kde se v 16. století rozdělil na větev
bavorskou, tyrolskou a českou, jejímž zakladatelem byl právě Florian Gryspek
(+1588). Městu Rožmitálu vymohl roku 1567 nová privilegia, mohly se konat trhy, podporoval
vědy a umění. V držení tohoto rodu došlo i k významným úpravám hradu na zámek,
kdy byl přistavěn renesanční palác.
Z původního hradu zůstala v dnešní podobě zámku věž se třemi arkýři, zdobená
renesančními psaníčkovými sgrafity. Hlavní zámecká budova je ze 16. století
a vstupní brána byla do dnešní podoby upravena v roce 1625.
 |
Po bělohorské bitvě požádal v roce 1623 arcibiskup Arnošt Vojtěch hrabě z
Harrachu císaře Ferdinanda II, aby arcibiskupské statky byly církvi navráceny,
což se stalo a tak zkonfiskované rožmitálské panství bylo až do roku 1948 v
držení Pražského arcibiskupství. Po znárodnění zde byly byty a kanceláře
zaměstnanců Státních lesů. Od 70 letech minulého století areál zámku velmi
chátral. V současné době by měl být objekt opět majetkem Pražského
arcibiskupství a postupně se opravuje.
Slavnou rožmitálskou osobností byl arcibiskup Vilém Florentin Josef
kníže Salm-Salm (14.9.1810), který si tento kraj velice oblíbil a do Rožmitálu často
přijížděl. Zdejšími lidmi velice milovaný arcibiskup se zasloužil o zvelebení
vrcholku bájného Třemšína, kam velice rád a často chodíval a kraj si oblíbil
natolik, že si zde přál
být pochován. Toto přání se mu mále vyplnilo. Když po jeho úmrtí zabránili
rožmitálští občané odvozu jeho ostatků do Prahy, muselo sem být posláno vojsko,
které rožmitálskou rebelii potlačilo. Viníci byli zajati a vyplaceni ranami holí
a někteří šli do vězením.
 |
Z Rožmitálu lze dojít procházkou do původní nejstarší (10.
- 11. století) části města, do Starého Rožmitálu (zvaného Staré město - Antiqua
civitas). Nejvýznamnější zdejší památkou je farní kostel Povýšení svatého kříže.
Při posledních opravách tu byly nalezeny gotické portály, které je možno datovat
do let 1230 až 1240. V kostele působil v letech 1520 až 1527 jako kněz český kronikář
Václav Hájek z Libočan. Krátce zde působil také nynější kardinál
Miloslav Vlk.
Osobou provždy spojenou s kostelem zůstává hudební skladatel, třemšínský kantor
a regentschori
Jakub Jan Ryba, neboť právě zde,
na zdejších varhanách poprvé hrál svoji Českou vánoční mši a kromě ní
i celou řadu svých dalších, dnes bohužel
zapomenutých skladeb.
Avšak blýská se na lepší časy - Společnost Jakuba Jana Ryby se zasloužila
o vydání jedinečného CD s poprvé nahranými Rybovými čtyřmi kvartety, které se z
uváděných sedmdesáti dvou jako jediné zachovaly do dneška. CD je k dispozici za
příznivou cenu v rožmitálském Informačním centru nebo na v Základní
umělecké škole.
Dalším skvělým počinem Společnosti J. J. Ryby ve spolupráci s
Královskou kanonií premonstrátů v Praze na Strahově je vydání knihy "Můj
život a hudba", s podtitulem "Hudební životopis Jakuba Jana Ryby až do
jeho třicátého čtvrtého roku, vylíčený jím samým", obsahující text, který
vychází z Rybova německy psaného rukopisu "Mein musikalischer Lebenslauf",
uloženého v Knihovně kanonie premonstrátů. Rukopis je datován 1799 a 1801. Knihu
je možno osobně zakoupit v Základní umělecké škole nebo v Kulturním
klubu, obojí na adrese: Náměstí 23, 262 42 Rožmitál pod Třemšínem nebo
písemně objednat u Společnosti J. J. Ryby na téže adrese.
Doklad o Rybově učitelování si můžeme prohlédnout v rožmitálském muzeu "Brdský památník" v Pamětní síni Jakuba Jana Ryby, kde jsou vystaveny originály dvou dílů jeho Školního deníku, Kniha cti (Zlatá) a Kniha hanby (Černá), které si vedl na zdejší škole.
 |
Jakub
Jan Ryba (1765 - 1815) nastoupil do Rožmitálu pod Třemšínem na počátku
roku 1788 jako třiadvacetiletý mladý učitel. Ale jeho cíle byly velké. "Zde
je tedy místo mého poslání," zapsal si tehdy do deníku. "Přemýšlel jsem o
svých sklonech a možnostech. Abych se uklidnil, pomyslel jsem si, že i v malém
městě lze dokázat něco prospěšného."
A Rožmitál malý byl. Město mělo v osmdesátých letech 18. století přes tisíc sto
obyvatel, šedesát čtyři domů ve vnitřním městě, sto třicet osm chalup a chatrčí na předměstí. Dalších
čtyřicet osm popisných čísel náleželo Starému Rožmitálu, který byl vzdálen asi kilometr
cesty.
Ale hlavní bylo, že v kostele Povýšení svatého Kříže byly zachovalé a
dobře znějící varhany! První Rybova léta v rožmitálské škole byla plná starostí, nejen
o školu, ale i o rodinu. To všechno nebylo vůbec jednoduché. Největší Rybovou
útěchou byla v těch časech hudba. Již v roce 1794 napsal a v Rožmitále provedl
jakousi 0operetu Veselé živobytí aneb Vandrovní muzikanti. Je v ní mnoho
autobiografického, ovšem se zjevným satirickým podtextem. To již bylo v době,
kdy se pro své hudební a pedagogické působení dostával do střetu se svým okolím,
které jeho snahy nechápalo.
Vyostřovaly se zejména vztahy s místním farářem.
A právě v této kritické době (1796), v
čase samých zklamání, napsal své nejznámější dílo - Českou vánoční mši (Hej, mistře). Toto velice originální dílo je ve své podstatě vánoční hrou.
Text nemá, stejně tak jako hudba, s latinským liturgickým textem mnoho
společného. Graduale je česká polka, Offertorium je zastaveníčkem
českých venkovských muzikantů u Ježíškových jesliček, ale poslední tři části překračují
pastorální rámec a dosahují vroucí prosbou za mír hluboké, a v české hudbě té
doby nebývalé, oduševnělosti. Je to muzika, která dodnes přináší radost a mír
všem lidem dobré vůle.
Zajímavé je, že to nebyla jeho jediná mše. Ryba jich jenom v rozmezí let 1788 až
95 napsal přes třicet! Známé jsou jen dvě... - a tak je to i s celým rozsáhlým Rybovým
dílem. Ve stínu vánoční mše leží jeho Hudební slovník a řada dalších
teoretických prací, v nichž položil základy k české hudební terminologii, díla
chrámové hudby, množství hudby komorní a písně. Ostatně Ryba byl bezpochyby
první, který zhudebnil verše českých básníků. Také jeho literární talent se
projevil v celé řadě jím zhudebněných vlastních libret, vánoční mši nevyjímaje.
Bývalý student filozofie, znalec antických a osvícenských mistrů, který ovládal
několik jazyků, tedy nebyl obyčejným venkovským kantorem...
Ke konci života se Ryba intenzivně věnoval vskutku monumentálnímu dílu. Jeho
Curcus sacro-harmonicus měl být rozsáhlým cyklem skladeb, určených k
provozování po celý čas církevního roku. Jen první svazek měl sedm set stran
rukopisu, což byla pouhá desetina zamýšleného díla. To již psal v depresi
plynoucí z přemíry starostí, uprostřed vyčerpávající tvůrčí práce, uštván svým
příliš konvenčním prostředím a marným bojem s nepochopením - a také velice
nemocen!
Současná diagnóza by zněla: endogenní deprese, což je onemocnění zasahující
hluboko pod povrch osobnosti a z něho vyplývající činy jsou záhadou nejen pro
laiky. A Ryba zůstal se svou nemocí zcela sám, nikdo netušil, ani jeho
nejbližší, že potřebuje pomoc...
Ve svých výpiscích ze Senekovy knihy O útěše si zatrhl větu:"
Jediným bezpečným přístavem je smrt." Autor líbezných pastorel, jimiž dodnes
dojímá o Vánocích, prožil svůj poslední čas v temnotách, z nichž neviděl
východiska. A žádní andělé se z nebes nesnesli a nezvěstovali radostnou novinu,
že zase bude líp...
 |
 |
Sobota 8. dubna 1815 byla jeho osudným dnem. Poté co navštívil
kostel se vydal do vsi Voltuše a odtud lesem nahoru k vrchu Štěrbina.
Zde, v tmavém a ponurém lese, na místě zvaném Bílá skála (odkud byl krásný
výhled na Rožmitál a hluboké brdské lesy), si odřezal tepny na krku a na obou
zápěstích - zvolil stejnou smrt, jako jím tolik
milovaný Seneca...
O tom, co se vlastně v lese událo panuje řada nejasností. Tradované verze Rybova
skonu byly založeny na vzpomínkách pamětníků. Jistý Anton Reisse měl mít
kritického 8. dubna s Rybou v lese nad Voltuší schůzku. Nalezl ho tam
- podle jedné verze po vykonaném činu žijícího, podle druhé již mrtvého. Každopádně
bylo tělo objeveno až 10.dubna. Copak Anton Reisse celou věc nikomu neohlásil?
Dokonce se pochybovalo o tom, zda se vůbec jednalo o sebevraždu...
Ryba byl pohřben - tak jak sebevrazi tehdy bývali - na starém krchově, někdejším morovém hřbitově severozápadně od Starého Rožmitálu. Místo v lese bylo vyznačeno kameny poskládaných ve tvaru jeho zde ležící postavy. Nízký kamenný kříž sem v roce 1854 pak umístili lesníci. Až v roce 1933 prostý kříž nahradila kamenná mohyla s nápisem "Modlete se za mne". Roku 1855 dal Rybův syn Josef Arnošt otcovo tělo exhumovat a pietně přenést na nový hřbitov při kostele Povýšení svatého Kříže.
 |
 |
Skromný génius však neupadl v zapomnění, jeho osoba jako by v Rožmitále stále žila, jako by chodil jeho ulicemi, všude se tam s ním setkáte - Rybova ulice, Rybova škola, Rybova pamětní síň, Rybovy varhany, ...
 |
 |
A především jeho dnes tak slavná Česká mše Vánoční, tento
symbol našich Vánoc - kdo by ji neznal, kde všude ve světě o svátcích vánočních
zazní!
Jásavé tóny Rybova nesmrtelného díla sugestivně vyvolávají obraz českého
tradičního Betlému, jako je tomu třeba na Ladových půvabných kresbách. Tak i v
Rybově mši ožívají zástupy prostých vesnických lidí, radostně a s nadějí
putujících do biblického Betléma k jesličkám Spasitele. Touha po lepším životě,
klidu a míru byla stejně aktuální v Rybově nepokojné době jako dnes.
 |
KYRIE
Hej, mistře,
vstaň bystře,
vzhlédni na jasnost,
nebes na švarnost,
krásu uhlídáš,
v tento noční čas.
Hvězdy jsou dnes krásnější, obloha je jasnější, měsíc krásně plápolá,
světlý je sad obora,
denice již vychází, z hájů volá zvěř,
cvrlikáním přelibým ptáčků zvučí keř,
rozléhá se les.
Slyším za horou tam zvuk,
moldánkový jemný hluk.
Ejhle! Slyšíš, mistře,
slyšíš, dudlování, libé hraní,
jak to zvučí, krásně hučí: honem vstaň, mistře,
prohlédni bystře!Nu, nu proč mi nedáš v spaní pokoje?
Proč mne nyní lekáš?
Řekni, copak je?
Celý den jsem v práci byl,
v potu tváře lopotil,
a tu když mám odpočinout ty mně nedáš spáti;
řekni, řekni, copak přece má to znamenati?Co jest to, co jest za libé hraní?
Nebeský toť jest zpěv a plesání.Toto já slyším dnes celou noc.
To musí znamenat velmi moc.
Proto jsem tě probudil, abys slyšel hraní.
Jsem rád, žes mne probudil k tomu podívání.
Bez všeho honem prodlení běžme tam, kde to libě zní.
Této noci přepodivné všecko všudy jest jak ve dne.
Jak vše padá libě v uši, jak vše proniká mou duši!
Zas to hučí, mile zvučí, pojďme se tam podívat,
nechtějme dél prodlévat.GLORIA
Sláva budiž Bohu velikému,
pokoj lidu všemu pokornému,
neb se narodil Spasitel,
všeho světa Vykupitel.
Vstaňte rychle, pastýřové srdce věrného,
zanechte stád, pastuškové, srdce dobrého,
pojďte k Betlému,
městu svatému,
uvidíte tam světlo nebeské,
Syna Božího, v podobě lidské.
To vám zde zvěstujem, nad tím se radujem.
Vstaňte rychle běžte k Betlému,
k Ježíškovy dnes narozenému!Co je to? Kde je to?
Co to slyším za hlas, jenž to volá na nás?
A hle! Všecko všudy jasno, vše se krásně třpytí,
neobyčejným způsobem obloha se svítí.
To musí něco znamenat,
musím hned stádo domů hnát.
Vzbudím svou chasu,
aby tu krásu
pozorovala a pak se mnou šla k Betlému jak jsem slyšel,
z oblohy když hlas vyšel.To jest jasnost skvostná, to jest noc milostná.
Hvězdičky krásně plápolají,
krásní tónové se všech stran se rozléhají.
Ó vy krásná nebesa, proč se dnes šlechtíte?
Proč se dnes tak překrásně nad námi třpytíte?
Betlém stojí jak v ohni, co to má znamenat?
Jenom, bratře, tam vzhlédni, pojď se tam podívat!Bratři moji!
Copak chceš?
Vám zvěstuji,
Jen pověz!
Že jsem slyšel z nebe hlas,
a to v tento noční čas,
že se narodil světa Mesiáš.Aleluja, aleluja, chvalme Boha mocného!
Aleluja, aleluja, ctěme Boha mocného, ctěme Boha dobrého, ctěme Boha dobrého!
Pojďme tam, pojďme tam Dítě vítati,
písněmi, hubami vychvalovati,
Bohu prostým srdcem díky vzdávati, slavně, hlučně zpívat, Dítě vítati.
Pojďme tam, pojďme tam Dítě vítati,
jemu díky vzdávati.
Aleluja, aleluja, chvalme Boha dobrého!
Aleluja, aleluja, chvalme Boha mocného, Boha mocného!
Ctěme boha mocného!GRADUALE
Vzhůru bratři, jenom čerstvě vstávejte!
K Betlému se se mnou honem vydejte!
Pospíchám teď zvěstovat velikou radost,
nelenujte jen vstávat,
spatříte jasnost, která Betlém osvěcuje,
celé nebe okrášluje,
vstaňte s rychlostí, pojďte k Betlému,
k Neviňátkovi dnes zrozenému.Kdopak se narodil? Pověz nám!
Mesiáš dnes přišel k nám.
Mesiáš dnes přišel k nám.Kdepak je?
V Betlémě.
Kdopak je?
Pán země.
Vstaňte, pojďte se mnou tam,
kde se zjevil nám světa všeho Mesiáš,
Vykupitel náš.Vstaňme, běžme tam,
kde se zjevil nám světa Mesiáš,
Vykupitel náš.Jste všichni připraveni?
Jsme, jsme!
Na cestu přistrojeni?
Jděme! Jděme stáda spraviti,
potom půjdem k Betlému,
s přivítáním poběhnem k Ježíškovi milému.Jeden svolá všechnu chasu a jí vyřídí,
aby vzala housle, basu,
to jí nařídí.
Ty pak, Ferdo, běž hned za háj,
vzbudiž celý Záleský kraj,
a ty, Jožko, jdi za horu,
Janku svolej lidi v boru.
Pozvi všecky dobré hudce,
zpěváky a hodné trubce,
a tak půjdem k Betlému s hlučnou muzikou,
k místu právě šťastnému s chutí velikou,
s chutí velikou.Budem Boha ctít srdcem pobožným,
jeho velebit duchem pokorným.
Všecko všudy svoláme,
na cestu se vydáme, na cestu se vydáme.
K Betlému teď půjdeme,
Boha slavit budeme,
Boha slavit budeme,
Boha slavit budeme, slavit budeme.CREDO
Pospíchejme k Betlému,
místu svatému,
k Dítěti nebeskému Pánu věčnému!
Budem se mu klaněti,
zpěvy slavně chváliti nejradostněj vítati Pána věčného,
Syna Božího.Již se jen připravte,
hudby si upravte!
Budem Boha prostě chválit, ale upřímně,
budem Dítě božské slavit zpěvy úplně.
Jenom všichni za mnou pojďte,
píšťaly a trouby strojte!Copak s sebou máme do Betléma vzít?
Copak přece všecko máme s sebou mít?
Copak máme s sebou vzíti aneb načpak máme hráti?
Jenom nám řekni!Janku, Jožko, Kubo, Ferdo, ostatní všichni.
V pravé pobožnosti,
svaté nábožnosti vyhrávati budeme.
Bohu poděkujeme,
za nám dané spasení skrz Ježíše zrození.Pojďte, pojďte k Betlému,
k místu přeblaženému, chvalozpěvy začneme,
jak jen Betlém uzříme.Kdopak dary ponese?
Ty nám Tomek poveze.
Kdopak dary ponese?
Ty nám Tomek poveze.
Tak již raděj půjdeme, Pána chválit budeme,
budem vroucně zpívati,
Mesiáše, k nám vítati,
budeme vroucně zpívati,
Mesiáše, Mesiáše k nám vítati.
Tak již pojďme v rychlosti,
dojdem velké milosti:
Mesiáše spatříme, božské dítě uzříme,
budem líbat Ježíška dobrého, laskavého, milostného.„Aleluja“ Bohu pějme,
nebes Otci chválu vzdejme,
radujme se srdečně u jesliček společně!Sláva buď tobě, Bože věčný,
Bože velký, nekonečný,
ve své moci jsi jediný.Budiž na věky od nás všech chválen,
vděčně oslaven, nejvýš veleben,
to až na věky, amen,
amen, amen, amen.OFFERTORIUM
V pokoře poklekněme,
Dítě Boží uctěme!
Dary mu obětujme a je srdcem celujme!To je Dítě vznešené,
slávou nebes oděné.
Jak vztahuje k nám ručičky,
jak milostné jsou očičky.Jak nás rádo všecky vidí,
jak milostně na nás hledí.Ó, Děťátko milostivé,
budiž nám vždy dobrotivé.
Ó, Děťátko milostivé,
budiž nám vždy dobrotivé!Tobě se zde klaníme,
oběť svou zde činíme,
obejmi nás láskou svou,
potěš tváří milostnou,
obdař všecky milostí,
zblaž nás věčnou radostí,
uděl nám požehnání, pokojné obcování!Nuže, bratři, zahrajeme,
potom zase zazpíváme,
ke cti toho Děťátka,
útlého neviňátka.
Naštymujte huby jasné,
ať nám to jde všecko krásně,
jenom řádně do toho,
hrajme, co je slušného!S radostí a plesáním, bratři, pějme chvály zde!
Všeobecným hlásáním ať náš hlahol k nebi jde!Trouby, zněte hlučně dnes,
vděčný zpěv se k Bohu nes,
neb jest den dnes spasení,
lidu vysvobození.Ježíš Vykupitel náš vytrh´ služebnosti nás,
za čež jemu děkujeme,
v plesání dnes hudujme!Bože, budiž veleben,
na věky věkův, amen,
až na věky, amen.SANCTUS
Nebe hlásej: "Svatý"
obloha zněj: "Svatý"
"Svatý, svatý" země pěj,
chválu Bohu v síle dej!Nejvyšším onť Pánem jest,
nejvyššímu budiž čest!
Chvála věčná budiž Tobě,
Bože věčný, v každé době!Nebe, země, hlásejte,
chvály, slávy zpívejte!
Všichni andělé nebeští,
všichni tvorové pozemští,
prozpěvujte neskončeně čest,
Bohu, který všemu tvůrcem jest,
prozpěvujte neskončeně čest,
Bohu, který všemu tvůrcem jest!BENEDICTUS
Pane země i nebe,
Pane země i nebe
my zde chválíme Tebe.Klaníme se Synu Tvému,
oznamujem světu všemu,
že již přišlo spasení
skrz Kristovo zrození
již přišlo spasení
skrz Kristovo narozeníCo se zdávna zvěstovalo,
to se nyní vykonalo,
neb leží v jesličkách již zrozen Pán Ježíš.Tu se jemu obětujem,
pravou lásku přislibujem,
tobě chceme sloužit vždy,
tím pak dojdem věčné mzdy.Rozpal hojně srdce
láskou víc a více!Nedej padnout v nepravosti,
přikloň všecky k pravé ctnosti.
A tak štěstí dojdeme,
nebe jistě najdeme.
Ó Dítě, dopřej milosti,
ať s Tebou vejdem v radosti blažené věčnosti.AGNUS
Nyní se do Tvé ochrany poroučíme,
s Tebou se Dítě, nebeské, zde loučíme.
Zítra zas přijdem,
chválit Tě budem,
chválit Tě budem.Srdečnou vděčností
za dané milosti
budem slavně zpívat,
zde Tě vychvalovat.Tebe nyní žádáme,
o pokoj Tě prosíme.
Uděl nám všem pokoj svatý,
uděl nám všem pokoj svatý ,
po němž všichni dychtíme
po němž všichni dychtíme.Uděl pokoj,
uděl pokoj,
po němž všichni dychtíme,
po němž všichni dychtíme.ZÁVĚR
S radostí, s plesáním, s veselostí,
srdcem spokojeným,
srdcem spokojeným od Betléma kráčíme,
radost velkou cítíme.
Radujme se, veselme se,
že jsme viděli Ježíše,
který se dnes narodil,
celý svět vysvobodil.Tobě, Bože, nebe, moře, lesy, hory,
s všemi tvory ať se klaní vše stvoření,
že nám nastalo spasení skrze Ježíše Krista,
zaplesej duše čistá!Radujte se všecka stvoření z Syna Božího narození.
Slavme Boha nejvyššího, Syna jeho jediného
hudbami, citerami, varhanami, též cimbály, píšťalami,
též jak bubny, tak troubami
ctěme Pána mocného, jenž nám dal syna svého!Uděl nám všem spokojenost,
vlej do našich srdcí svornost,
abychom se milovali,
tím jen tebe vyznávali,
Bože náš dobrotivý,
Otče vždy milostivý!Budem tebe vděčně chváliti,
tebe, Pána, vždy velebiti.
Budem chválit svého otce,
z upřímného, ctného srdce
písněmi, modlitbami milováním tě vzýváním,
Otce Boha, jeho Syna, též i Ducha budem vždy velebiti,
tě na věky chváliti.
Budiž veleben,
až na věky, amen, amen!
 |
Zpět na Tajemná místa plná síly
VEZA