 |
Slatí je na Šumavě velká spousta. Některé mají jména, jiné jsou bezejmenné. Společné pro ně je, že se rozkládají obvykle tam, kam noha prostého smrtelníka nemá přístup - někdy proto, že by tam prostě neprošel, ale především z toho důvodu, že leží v místech přísně chráněných, kam je prostě vstup zapovězen.
Slať je ryze šumavský název pro rašeliniště. Základem pro tvorbu slatí byla mělká jezera, rozlévající se v mělkých pánvích náhorní části Šumavy nebo v širokých mělkých údolích při horním toku Vltavy a jejích přítocích. Slatě se začaly vytvářet koncem poslední doby ledové a v dalším období, přibližně před 10 000 lety. Tehdy se oteplilo a v dosud vlhkém podnebí začala mělká pánevní jezera zarůstat rákosem a různými travinami. Odumřelé zbytky této vegetace lze prokázat v nálezech ze dna rašelinišť. Později začala jezera zarůstat rašeliníkem. Tento mechorost přirůstal rychleji na volné hladině, proto se střed budoucího rašeliniště zvedal rychleji nad okolí než jeho okraje a díky tomu jsou rašeliniště uprostřed vyšší než na okrajích - říká se jim vrchoviště.
Zarůstáním původního jezera vznikala rašeliniště o rozloze stovek hektarů a z původní vodní plochy v něm zbyla jen malá jezírka uprostřed. Rašeliník ve spodních vrstvách odumírá a sesedá se, ale neustále přirůstá směrem nahoru. Vznikají tak postupně vrstvy o mocnosti několika metrů - mnohde sedmi i více. Odumřelé části rostlin za nepřístupu vzduchu a v kyselém prostředí zuhelnaťují a vytváří se to, čemu říkáme rašelina. Rašelina sloužila dříve jako palivo, proto byla značná část rašelinišť zdevastována její těžbou a stopy po této činnosti jsou mnohde dodnes patrné.
Rašeliniště ve svém nitru konzervují pylová zrnka. Tak lze podle umístění ve vrstvách rašeliny rekonstruovat stav porostů na Šumavě v různých časových horizontech. Vedle této funkce živé knihy mají rašeliniště významnou funkci aktivní - jsou velikou zásobárnou vody, kterou je rašeliník schopen nasávat obrovské množství. plní tedy důležitou hydrologickou funkci a zároveň příznivě ovlivňuje klima blízkého okolí.
Ale dosti již teoretizování, něco si nechme na příště. Podívejme se teď spolu na snad nejznámější a nejlépe dostupné rašeliniště - Jezerní slať.
|
Jak vidíte z mapky, leží tato slať zhruba uprostřed silnice spojující Kvildu s Horskou Kvildou. Směrem od Kvildy je kousek za odbočkou na Vimperk po levé straně malé parkoviště, od kterého vede cesta přímo ke slati. Z parkoviště vede pohodlná cesta, asi tři sta metrů dlouhá, k začátku povalového chodníku. Tak jako auta musí zůstat na parkovišti, je zde pamatováno i na jízdní kola - i pro ně je zde zřízeno malé parkoviště.
 |
 |
Poblíž cesty stojí dřevěná budova terénní stanice, kde se měří a shromažďují data o počasí, množství srážek, sněhové pokrývce a různé jiné. Jezerní slať má i svou zvláštnost, kterou u jiných slatí nenajdete - dvoupatrovou dřevěnou vyhlídkovou věž. Na tu se ale podíváme až na konec.
 |
 |
Před začátkem povalového chodníku je malé prostranství, kde se na dřevěných tabulích můžete dozvědět leccos o rašelině, slatích, jejich obyvatelích i o rostlinách a stromech zde rostoucích. Povalový chodník není dlouhý - jen pár desítek metrů.
 |
 |
V roce 2007 byl celý chodník rekonstruován a jeho dřevo i dřevo vyhlídkové plošinky září novotou. Dále by moc dobře nešlo. Začíná tu nebezpečné území o rozloze více než sto hektarů (103,5 ha), kam není radno vstupovat lidem ani psům. Však navzdory těžbě se tu najdou místa, kde mocnost rašeliny dosahuje až 7,6 m.
 |
 |
Tady jsou dobře vidět stopu po těžbě rašeliny. Těžba byla sice ukončena vyhlášením rezervace v roce 1933, ale ty podélné reliéfní pásy jsou stále viditelnými zbytky příkopů po vytěžené rašelině. Výrazná hora na snímku vpravo se jmenuje Sokol nebo také Antýgl (1 253 m) - ano, pod ní leží ten známý královácký dvorec s kempem.
 |
 |
A ještě panoramatický záběr z vyhlídkové plošiny s dramatickým nádechem letících mračen. Byl jsem tu několikrát - ty snímky zde uváděné jsou z různých let - a skoro pokaždé jsme měl smůlu na počasí.
 |
Teď se ale otočme a vydejme se stejnou cestou zpět - jiná možnost, kromě utonutí v bažinách, stejně není. Nepospíchejme a seznamme se s rostlinstvem rašeliniště - všechny významné druhy jsou zde popsány na pěkných vypalovaných dřevěných tabulkách. Kosodřevinu jistě poznáte ...
 |
 |
Kde je kousek pevnější půdy, uchytí se i smrčky, stromky borovice blatky nebo dojmem bonsaje působící břízky zakrslé s nezvykle malými lesklými lístky. A vpravo je brusnice vlochyně - ta má plody podobné borůvkám, nebarví však fialově a lístky místo čistě zelené mají stříbřitě modrý nádech.
 |
 |
Koloryt slatě dokresluje malý potůček a již je před námi vyhlídková věž.
 |
 |
Po dvou dvojicích žebříkových schodišť můžete vystoupat nejprve do prvního a potom i do druhého patra. Rozhled je odsud opravdu pěkný. A když se otočíte, dozvíte s z vyvěšených informací opravdu zajímavé věci.
 |
 |
Tak třeba - že průměrná roční teplota jsou tu pouhé +2 °C (však tu mrzne průměrně 252 dnů v roce; no není divu - jsme v nadmořské výšce přes 1 050 m)). Nejnižší teplotu tu naměřili 30.1. 1987, a to -41,6 °C a nejvyšší teplotu 9.8. 1992, kdy teploměr vyšplhal na +30,8 °C. Průměrně tu za rok naprší 1 082 mm vodu; tedy něco málo přes metr! Rekordní z hlediska srážkové činnosti byl rok 1995, kdy napršelo 1 538 mm vody.
Tak ještě jeden pohled do nitra slatě ... a na shledanou zase někdy příště !
Ale proč že se ta slať jmenuje vlastně Jezerní? Přišli jsme trochu pozdě - název slať dostala od dnes již rašeliníky zarostlého jezírka. Na mapě jeho zbytek ukazuje šipka.
 |
O dalších šumavských slatích čtěte také:
JL
Zpět na Tajemná místa plná síly
