Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší ...

Když živly běsní

Hory dokážou být nevyzpytatelné. Jednu chvíli se hřejete na Sluníčku ... a vzápětí jste promoklí  pro mlhu nevidíte na cestu. Šumava není samozřejmě výjimkou, spíše naopak. Následující snímky jsou toho důkazem. Stál jsem na Bohem zapomenutém místě, daleko od civilizace - říká se tam Suché studánky a pohled objektivu je zaměřen na začátek přírodní rezervace zvané Městišťská rokle. Najednou ... kde se vzal, tu se vzal ... doslova se přiřítil ze svahů Můstku temně šedý mrak dosahující až k zemi. Během okamžiku nebylo vidět skoro na krok, lilo, skučel vichr a padala omrzlice či snad dokonce sníh (bylo to uprostřed července).

Zní to možná neuvěřitelně, ale podle údajů na snímcích bylo prvních pět záběrů pořízeno v rozmezí pouhých 41 sekund. Šestý snímek následoval za osm a půl minuty. Pokud mě budete snad litovat, nemusíte. Kraj totiž Bohem zapomenutý jen vypadá ... ve skutečnosti mi poskytl chvilkový azyl ve formě malé kamenné kapličky, do které jsem se stačil rychle schovat i s kolem. Dvířka jsou zavřená jen na petlici a kaplička tak poskytne ochranu, pokud je to zapotřebí, každému poutníkovi.

Místo k odpočinku i zamyšlení

Nedávno jsem se do těch míst vydal za lepšího počasí, abych kapličku vyfotografoval hezky za slunečního svitu. Při té příležitosti jsem opsal různé materiály, které jsou uvnitř k dispozici. Na většině z nich není uveden autor, ale věřím tomu, že ten, kdo tam informace zanechal, by neměl nic proti tomu, abych s nimi seznámil i vás.

Místo je to skutečně krásné. Na druhé straně cesty bylo postaveno takové to sezení se stříškou, které najdete na dost často na různých hezkých místech. Můžete si tu sednout a jen tak relaxovat. Je tu opravdu nádherný klid, kolem vás je nádherné ticho. Ne snad ticho úplné; lesy a tráva šumí, ptáci zpívají ... ale není tu slyšet žádná auta a motorky, prostě žádné ta kulisa civilizačních zvuků, co člověka obklopuje dnes již na každém kroku.

Co všechno kaplička viděla a slyšela

Mariánská kaplička na suchostudánecké planině pod Můstkem, v nadmořské výšce 1 050 m, je dnes nejvýše uchovanou kapličkou na české straně Šumavy. Mírně zvlněná planina asi 1,5 km dlouhá leží na modře značené trase Čachrov - Chřepice - Můstek. Planina vznikla na počátku minulého století, kdy byl změněn původní smíšený jedlobukový porost na pole a pastviny.

Do roku 1945 zajišťovaly zde čilý život horské usedlosti. Ve východním cípu Kaplův dvůr (Kaplbauer), další uprostřed planiny s kapličkou  a v západním cípu třetí statek Eisenreichův, z něhož se zachoval jen podzemní sklep. V dobách mezi první a druhou světovou válkou vypásal na planině svůj plemenný skot hlavňovický statkář Schreiner a zřídil k salaši přístupovou cestu z Onoho Světa do sedla Pasek. Ta byla v roce 1982 rekonstruována, tak se stala planina na Suchých studánkách přístupnější.

Kaplička stojí asi 100 m před rozcestníkem na Můstek, z původního statku zůstalo jen několik málo ruin. Kdysi se z její vížky rozléhal třikrát denně hlas zvonku po celé planině. Znalec a milovník staré Šumavy nad ní zajásá, neboť je přesnou kopií staré Hauswaldské kaple, o níž se rád a často zmiňuje Karel Klostermann a jíž věnoval svou povídku Červené srdce.

Mariánská kaplička dominuje krajině a je výmluvným dokladem zdejšího života i spolehlivým časovým mezníkem. Nad oltáříkem se dochoval na plátně malovaný obraz Madony s děťátkem, originální lidová malba z okruhu pasovských madon. Maloval ji nýrský malíř Wieder, který ji opatřil nejen signaturou, ale i letopočtem 1868. Když plátno zchátralo, byla podle originálu pořízena hodnotná kopie. Na nízkých kamenných zdech pod nízkým stropem byla umístěna celá řada obrázků na skle, malovaných týmž autorem. Vynikalo 14 obrazů Křížové cesty, na nichž utrpení Kristovo bylo zasazeno do zdejší šumavské krajiny. Dlouho však nezůstaly ušetřeny před rukou vandalů.Přiléhavě líčí devastaci interiéru spisovatel Ladislav Stehlík ve třetím díle své Země zamyšlené:

"Uprostřed planiny stála tak malá kaple, že se do ní vešly jen čtyři lavice s klekátky. Na oltáři stály krásné lidové dřevěné svícny, na zdech visely krásné obrázky malované na skle a byly tak kouzelné, že mě sváděly ke svatokrádežným myšlenkám. Přemohl jsem svět ďábla a neoloupil jsem tuto svatyni o její umělecké cennosti. Za nějaký čas jsem nalezl všechnu tuto krásu roztříštěnou ve střepy. Otvory vytlučených oken proletovaly vlaštovky a dovnitř se vtahovaly vůně pokosených trav."

V padesátých letech byly do kapličky umístěny dvě cenné barokní skulptury z lipového dřeva s dobře zachovanou polychromií, asi 120 cm vysoké. Jedna z nich představovala sv. Kateřinu s jejími atributy. Dříve stávala nad hlavní oltářem kostela sv. Kateřiny v hraniční obci nad Nýrskem. Tehdy sloužil kostel za stáj hovězího dobytka. Na Nový rok 1951 jsem byl volán k nemocnému do této ještě cekem výstavné obce a vstoupil jsem také do chrámu. V prázdné jeho lodi znečištěné hnojem pobíhalo několik krav, jedna jalovice stála u oltáře a bušila do něho svými rohy. Zničený svatostánek a rozšlapané obrazy v presbytáři mi vyrazily dech, neboť to byla první devastace a znesvěcení kostela, které jsem viděl. Nad hlavním oltářem stála dosud v celé své líbeznosti svatá Kateřina. S pomocí řidiče sanitky jsme sochu sňali a odvezli. Druhá socha - barokní světice v rozevlátém rouchu - byla zachráněna ze zdevastovaného kostela ve Středních Hamrech a k mé velké radosti putovaly obě do kapličky, kterou jsem si zamiloval jako stovky těch, kteří sem přicházeli v době nesvobody z našeho Polesí či z bavorské strany Šumavy. Přinesené sochy, které téměř dvacet let zdobily chudičký oltářík této lidové svatyňky, nám symbolizovaly církev trpící. Zmizely jednoho jarního rána v období tetřevího tokání. Letos nějaký poberta ukradl poslední cenné hodnoty v kapličce, kopii Madony i masivní cínové svícny.

Kaplička byla a je stále poutním místem. Své dojmy zapisují poutníci do návštěvních knih, téměř každá však mizí ještě během roku. Po mnoho let zde byly psány procítěné zápisy Výstižně líčící dojmy v průběhu roků a dní, rámované přírodní scenérií, půvabnou a neotřelou.

Pro dokreslení uvádím několik zápisů z let 1969 - 1972:

Sancta Maria, ora pro nobis!   (P. Prokeš, Železná Ruda)
Sancta Dei genetrix, ora pro nobis!   (P. Uhlíř, Nepomuk)
Dorazili jsme sem neprošlapaným sněhem, abychom se podívali na místa, kde uprostřed přírody dříve žili a pracovali lidé.    (Jirka, Radek, Helena z Plzně)

Následující zápis dokládá, s jakými pocity se sem vraceli původní obyvatelé:

Byl to veliký zážitek, když jsme viděli tuto kapličku. Naši rodiče zde bydleli a ji postavili NAŠE PANÍ nás chránila v daleké cizině, která se nám stala novým domovem.    (Petr a Karolína Hildegartlovi, Suché Studánky).

Kaplička tonula v záplavě květů. Ve tváři celebrujícího P. Malečka z Čachrova, ministrantů, lektorů i poutníků se odrážela radost a pohoda. Zpěv dvou stovek poutníků za doprovodu harmonia a houslí zněl rozjásaně a vroucně, vždyť tu v horách je k Matce Boží a jejímu Synu blíž než v Podlesí. Pak jednotlivé hloučky sestupovaly příkrým svahem k domovům a v mělkém sedle pod Dolními Suchými Studánkami se loučili a tiskli si ruce poutníci s přáním: za rok zase na shledanou.

Obě poutě, které se konaly v letech 1971 a 1973 měly přirozeně "požehnání" církevního tajemníka i nenápadnou asistenci bezpečnosti. Když pak Pater požádal o opakování poutě, byla mu žádost písemně zamítnuta. I když zdravá zvídavost vede dnes turisty po neprošlapaných cestách směrem do Bavor, cesty k můstecké planině nezarostou, jen se ztiší. Vždyť květiny v kapličce během letošního léta dokazují, že lidé z okolí ji mají stále rádi.

Závěrem záznam řádového kněze premonstráta a jeho dvou fraterů (laických řádových bratrů)z Olomouce z 8.9. 1997:

Zde jsme sami sloužili mši svatou za všechny lidi dobré vůle, kteří sem rádi přicházejí.

O místě zvaném U obrázku

V lese, nedaleko Starého Brunstu, je křižovatka cest, kde se říká U obrázku. Jedna z těch cest směřuje k Suchým Studánkám, tam bývala vesnička, ale dodnes tam zůstala jen malá kaplička, schoulená pod strání. Kaplička je otevřená a je důkazem, že po horách chodí jen dobří a hodní lidé. Doufám, že to tak zůstane a dál bude tohle místo sloužit k zamyšlením nad během života.

V dávných dobách tu žil dřevař, který byl tak chudý, že ho žádná dívka z okolí nechtěla za muže. Vydal se hledat nevěstu do daleké země a po čase se vrátil s velice hezkou ženou. Netrvalo to dlouho a začalo se jim dařit lépe. Ač měli hubenou, ubohou kravičku, nosila žena mužovi do lesa chutný a hodně omaštěný šterc se smetanou. Začaly se o té cizí ženě trousit všelijaké zlé řeči, že prý je čarodějnice. Někdo jí viděl, jak zavěsila plenu na větev a z cípů dojila mléko. Jiný zase vyprávěl, že utrhla z pole pár klasů obilí, doma je vymlátila a tím si přičarovala všechno zrno z jeho pole. Také uměla zahnat horkou nemoc nebo hromy a kroupy. Z lesa si nosila kouzelný kořínek, kterým měnila mléko ve smetanu. Na Velký pátek zase prý sebrala všechno smetí, které vymetly sousedky z domů, spálila ho a všechen hmyz pak táhl k nim a její domek byl uchráněn. Takové a ještě mnoho dalších řečí se povídalo po okolí.

Když se jim vedlo nejlépe, padl na jejího muže při práci v lese strom a zabil ho. Někteří říkali, že je to boží trest. Po pohřbu žena s dětmi odešla, ale jednou se vrátila a na místo, kde její muž zahynul, pověsila svatý obrázek.

Dlouhý čas uplynul od příhody, která se tam udála a ten čas změnil celou smutnou událost v pověst o cizí čarodějnici a trestu božím. Hodně se časem změnilo, jen lidé jsou stále stejně nedůvěřiví a každý, kdo se trochu liší, je podezřelý.

Dost často tou křižovatkou projíždíme a míříme k Novému Brunstu nebo na Šmauzy nebo k Suchým Studánkám a nahoru na hřeben Můstku a Pancíře. Vždycky se U obrázku zastavíme a na dávnou pověst vzpomeneme.

Jak se dělá šterc:
Do mísy nastrouháme 3 vařené a 3 syrové brambory. Přidáme 2 hrnky hrubé mouky, hrnek mléka, kvasnice a sůl. Všechno propracujeme a necháme vykynout. Ochutíme trochou pepře, majoránky, kmínu, česneku, případně přidáme škvarky, houby, uzené maso a podobné dobroty. Těsto dáme do silně vymazaného pekáče a upečeme.

Z druhé strany papíru je tužkou dopsáno:
Pokud se vám moje pohádka líbila a máte zájem si přečíst i jiné, napište mi na adresu hory.mb@seznam.cz. Tuhle tady nechte i pro jiné turisty.
Důchodkyně Eva z Hor.

Báseň o šumavské kapličce

Za dveřmi kapičky je na stěně připevněna báseň ....

Šumavská kaplička

Tak opuštěna a přeci tolik ctěná
při cestě k Můstku stojíš
tak prostinká, však mocí obdařená
i velké rány hojíš

Kdo v srdci s důvěrou
v svatý Tvůj stánek zajde
před oltáříkem prostým
útěchu v bolu najde

V té dojemné a opojné
šumavských lesů kráse
zdáš se být zbožným poutníkům
stupínkem k věčné spáse

V hlubokém i radostném
přírody opojení
v tvých stěnách prosí matku
o její pohlazení

Aby svou rukou mateřskou
žehnala jejich kraje
aby jim domov chránila
královna věčného ráje

Zůstaň kapličko i dále
strážkyní Svého lidu
rozdávej zbožným poutníkům
hojnost milosti a klidu

Na další pouti žehnej jim
dodej jim k cestě síly
by cestou dobra kráčeli
a došli k věčnému jejich cíli

A ještě jedna kaplička ...

O téhle kapličce nevím vůbec nic. Potkal jsem ji čistě náhodou, při cestě po cyklotrase č. 2093 vedoucí z Javorné na Keply. Napřed jsem myslel, že je v ní studánka - uvnitř však je složená jen hromádka dříví. Takže zatím nevím o téhle kapličce nic dalšího, než že to je takové další milé místo, kde se člověk může na chvíli zastavit, odpočinout si a nad lecčíms zamyslet. Pokud byste něco věděli víc, napište ...

JL

Zpět na Tajemná místa plná síly