 |
Je letní sobota. Od rána svítití sluníčko, které slibuje, že nezmokneme. Při pohledu z vlaku na Říp jsem si ale povšimla nenápadného oblaku připomínajícího cimbuří, meteorology odborně nazývaného "Altocumulus castelanus", který bývá předzvěstí bouřky. Ta zpravidla přichází do 24 hodin právě z té strany, kde se tento mrak objeví. Necháme se překvapit.
Vystupuji v Lovosicích, kde už čeká kamarád s autem. Ještě chvilku počkáme na příjezd vlaku od Ústí nad Labem, z něhož vystupuje další středohorský poutník, a pak pokračujeme autem na Bukovou horu, která se nachází na pravém břehu Labe, severovýchodně od Ústí nad Labem. Z parkoviště od televizního vysílače, který je na vrcholu Bukové hory (683 m n. m.), se vydáváme po červené značce, směřující do údolí Labe. Jdeme po vozové cestě, zpevněné pouze kamením. Slunce nám praží do zad.
Pozorujeme květenu podél cesty, kde rostou: zvonek broskvolistý a kopřivolistý, vrbka úzkolistá, divizna knotovkovitá i velkokvětá, jestřábník, třezalka, černohlávek obecný, jitrocel, výrazně fialový chrastavec a další. Přes cestu se čile zavlní zmije a nenápadně zmizí v trávě.
Název Buková hora není náhodný. Zdravé buky se stříbřitými kmeny tu stojí vznešeně ve svazích hory, rostou i v kamenných sutích podobně jako na Kletečné, snad jen s tím rozdílem, že Kletečná je tvořena znělcem a Buková hora čedičovou horninou - tefritem. Potěší nás první fialové květy dobromysli obecné.
Doprovází nás ptačí orchestr, v němž vyniká vysoký hlas velmi plachého sólisty, který mistrně prchá před našimi zraky ve větvích keřů. Blíží se poledne a všude kolem nás poletují motýli - bělásci, žluťásek, dva druhy modrásků, okáč bojínkový a okáč luční, babočky admirál a paví oko, menší babočka síťkovaná, dva druhy perleťovců, blíže neurčený bělopásek a objeví se dokonce i batolec duhový s modrofialovým leskem na křídlech, který usedá na cestu. Chybí už snad jen otakárek fenyklový, ten však vyhledává teplejší místa.
Naše červeně značená cesta zahýbá náhle v ostrém úhlu vlevo, je užší, hrbolatá a strmě klesá. Průhled mezi stromy do údolí je překrásný, ale my se rozhodneme pokračovat rovně širokou Rytířovskou cestou a nelitujeme.
Po chvíli chůze k nám promlouvá kamení o zrození Středohoří - utuhlé lávové proudy proměněné ve sloupky ve svahu a podél cesty další skalní útvary. Zaujmou nás šikmo postavené kamenné varhany - Ptačí kameny. Je to asi 15 m vysoký skalní útvar. Zde odpočíváme, poobědváme a radujeme se z krásného dne a romantiky krajiny.
Pomalu se blíží čas návratu, takže sejdeme od Ptačích kamenů přibližně 200 metrů dolů a pak se vracíme. Slunce je za kopcem a v lese je temněji. Barevní motýli už někde odpočívají a tu a tam se objevují tmavší drobnější motýlci se světlejšími skvrnami, snad soumračníci. Zato čmeláci mají ještě i teď napilno. Přežene se první mrak, zavane chladnější vítr, ale za chvilku znovu vysvitne sluníčko. Na obloze pozorujeme roztrhané řasy.
A již jedeme autem k Litoměřicím. Krajina je otevřená, skvělý výhled na Ralskou pahorkatinu i na Středohoří. Na obloze se rozehrává drama oblačnosti co do barev i tvarů. Načechrané vrcholy velkých kumulů jen svítí, mraky se před očima rychle mění. Pohled na Středohoří, vytvářející tmavou siluetu na světlejším pozadí, Milešovka jako by měla svatozář - je tam ještě jasno. Zato Hazmburk je sotva vidět v hrozivě temné šedi, která se rozprostírá po celém jihozápadu.
Je 19 hodin a jsme v Lovosicích na nádraží. Od jihozápadu se zvedá vítr a už je tu první blesk a kapky deště. Přijíždí vlak, do něhož nastupuji a ujíždím před bouří. Cestou si vzpomenu si na mrak ve tvaru cimbuří, který bouřku předpověděl a v myšlenkách se vracím i na Bukovou horu, kde nám Středohoří odhalilo další své krásy a zajímavosti.
|
Obrázek autorky
Zpět na Tajemná místa plná síly
Jana Vesuvanka