 |
Sobota, 23. listopadu 2002, se probouzí do deštivého rána. Vlak míří na sever. Nad krajinou se válejí cáry šedivých mraků, z nichž má Říp právě v této chvíli pěknou čepici. A již se z mlhy nesměle vynořuje Hazmburk a po dalších pěti minutách se vynoří šedá silueta tajemného vulkanického pohoří...
|
Naše cesta vede z Milešova zprvu po červené značce k úpatí Milešovky a pak
pokračuje lesem již neznačená. Pozdní podzim se vepsal do tváře středohorského
lesa, tvořeného převážně listnatými stromy a jen malými ostrůvky uměle
vysazených smrků. Letošní časté deště zapříčiňují, že se voda již nestačí
vsakovat a místy vytváří jezírka, v nichž se zrcadlí obnažené koruny stromů. I
po cestě se žene voda zkalená jílem dolů a vytváří koryto. Obdivujeme království
okrových, oranžových, červenavých a hnědých barev a grafiku větví. Barevnou
paletu doplňují odstíny zelených mechů. Poezii podzimního lesa pak dotvářejí
kapky vody, které se jako drobné perličky drží na zaschlých okoličnatých
rostlinách. Les vstupuje do šedi nekonečné mlhy, v níž královna Středohoří
skrývá svůj vrchol. Prší.
Stromy hrdě vypínají své koruny k nebi, ale ne všechny se mohou radovat ze
života. Po nedávné těžbě tu zbyly po mnohých pařezy, které vypovídají o bohatém
životě stromů. Zastavujeme se u pařezu asi osmdesáti až stoletého dubu.
Letokruhy připomínající vrstevnice na mapě jsou svědectvím let suchých i
vlhkých, teplých i studených. Kmeny stromů zpracované pilou teď slouží člověku.
A jsou tu i malé stromečky... koloběh života.
 |
Kráčíme a místy se boříme do bahna. Vzpomeneme si na motýly. Kde asi teď
přezimují? Vždyť všechno je mokré - země, listí, kořeny i kůra stromů. Příroda
je ale mocná a vynalézavá. Jistě zanechá těmto barevným létajícím skvostům
místečka, kde přečkají zimu nejen dospělí motýli, ale i jejich kukly.
Ozývá se vzdálené zakokrhání kohouta, které je neklamným znamením, že se alespoň
trochu vyjasní.
Pomalu přestává pršet. Cestou potkáváme srnky, které zmizí v křoví, jakmile nás
zpozorují. Tu a tam přelétne sýkorka a usedne na větev.
 Sýkora koňadra |
 Kukla otakárka fenyklového |
Tak jako na jiných poutích, i zde nás doprovází kamení, znělcové desky malé i
větší, ale i velké balvany. Svahy Milešovky jsou tvořené většinou kamennými
sutěmi. Naše cesta se stáčí doleva a přicházíme k asi 30 m vysokým Výřím skalám
(na jižním svahu Milešovky), spadajícím kolmo dolů. Temně šedivé hnízdiště výra
velkého (Bubo bubo). V duchu si představuji houkání tohoto ptačího krále noci.
 Kamenná suť na svahu Milešovky |
 Výří skály |
Sestupujeme lesem k silnici, vedoucí zpět do Milešova. Z lesa je pěkný pohled na
Lhotu (571 m) a Ostrý (532 m). Mraky se trochu protrhávají, objevuje se ostrůvek
modré oblohy a na jihozápadě vykoukne sluníčko. Barevnost krajiny ožívá...
Vycházíme z lesa a po pravé straně silnice nás zaujme osamělá pískovcová socha
svaté (ale které, se na kameni nedočteme). Není tak opuštěná, jak by se zdálo,
kdosi jí dal k nohám vázu s květinami, které jsou ještě čerstvé.
Naše putování toho dne končí. Sluníčko zapadá a toskánské barvy se zvolna rozlévají v kopcích milovaného Středohoří.
Obrázky - archív autorky
Zpět na Tajemná místa plná síly
Jana Vesuvanka