 |
Nastal den velkého setkání s tebou,
královno Středohoří
Z daleka jsem za tebou přijela
ne, abych tě pokořila,
ale, abych tobě a zdejšímu kraji
svoji lásku vyjádřila
a před tímto klenotem naší země
se pokorně sklonila....
(8.8.1998)
|
Tehdy to byl pro mě opravdu slavnostní den, prozářený žhavým sluncem, kdy se mi vyplnilo dávné přání. Dosud jsem znala České středohoří jen z učebnic geologie a z vlaku, kdy již při prvním pohledu mě tato krajina zaujala svým zvláštním kouzlem. Kopce vymodelované do úhledných homolí, porostlých většinou listnatými stromy, nezapřou dávná dramata ohně jejich zrození, i když už to nejsou ty původní sopky, které byly kdysi mnohem vyšší. Za miliony let po ukončení sopečné činnosti byla krajina erozí a odnosem horniny značně pozměněna a snížena, z původních vulkánů zbyly už jen jejich vnitřky (sopouchy, lávové příkrovy, přívodní kanály) a často byla obnažena i vulkanická tělesa, kdy se nahromadilo magma těsně pod povrchem, ale na povrch nevyvřelo - tzv. lakolity.
Tušila jsem v této krajině něco jedinečného, co bychom jinde v Čechách marně hledali.
 Milešovka pár dnů po začátku jara ... |
 ... a v zákrytu s Lovošem v plném jarním kvetení |
Když jsem poprvé dosáhla vrcholu Milešovky a rozhlédla se po okolí, promluvily ke mně ty kopce a kopečky, které jsem dosud neznala. A nejen ony, promluvily i pole a louky ohraničené remízky a alejemi stromů. Na dohled tu byla vzácná krajina, citlivě obhospodařovaná člověkem, která je rájem ptactva a zvěře. Zaujaly mě nejen středohorské homole a homoličky, ale i osamělý Říp na obzoru, ztrácející se v namodralém oparu.
"To je ta země, oplývající mlékem a strdím!", zvolal praotec Čech na vrcholu Řípu, odkud měl pohled na zemi slibující bohatou úrodu, na jejímž obzoru se tyčilo malebné Středohoří. A mě při této představě napadla melodie a text písně "Čechy krásné, Čechy mé".
Toto mé první setkání bylo pro mě velmi hlubokým zážitkem, kdy jsem si poprvé uvědomila, že patřím k těmto čedičovým a znělcovým kopečkům, že je to moje země zaslíbená, i přesto, že jsem se tu nenarodila, neměla předky ani žádné příbuzné, ani chalupu.... ale po čase svého osamělého putování jsem tu potkala své přátele - Poutníky Českého středohoří.
 Cesta k vrcholu ... |
 ... kolem jedné ze znělcových skalek |
V srpnu 2002 jsem si výstup zopakovala již s Poutníky Českého středohoří. Vydali jsme se z Bílky po červené turistické značce, kde je výstup po severním svahu nejmírnější. Zdá se neuvěřitelné, že na tak strmou horu se dá vystoupit zcela pohodlně. Krajina po vydatných deštích svěže zelená, ale teď v mlžném oparu, dýchne na nás tak trochu podzimem. Sluneční paprsky si během dopoledne prorazí cestu ke středohorským kopcům.
Vystupujeme a sledujeme květenu - modrý kakost luční, růžově fialovou vrbku úzkolistou, jejíž období květu vrcholí. Středem naší pozornosti se stává po levé straně při úpatí hory vlhká, neobhospodařovaná louka s vysokým šťovíkem a kyprejí vrbicí, která má tmavě růžově fialové květy. Na dalším úseku cesty nás doprovází věsenka nachová s drobnými květy. Stoupáme po cestě, kde voda v posledních dnech vymlela koryto a navršila menší kameny v určitých místech. Les složený z bříz, lip, dubů, javorů a buků tu vyrůstá ve znělcové suti. Obdivujeme pokroucené kořeny stromů, zejména buků, jimiž se drží v kamenitém svahu. Mezi kameny vyrůstají trsy drobných modře kvetoucích zvonků. Občas proletí bělásek a celkem nenápadně zbarvený okáč pýrový, jehož krásou se můžeme pokochat, až když usedne na cestu a rozevře křídla.
 Do kraje pod Milešovkou přišlo léto ... |
 ... pohled ze zříceniny hradu Opárno |
Korunami stromů se na západní straně otevírá průhled do údolí a na protější kopce, které jsou zatím obestřeny mlhou. Cesta začíná být více kamenitá, sluníčko hřeje a my se pomalu blížíme k vrcholu.
Tuším setkání s mnoha druhy motýlů, tak jako při našich jiných poutích. Letošní rok by se dal nazvat "rokem motýlů". Máme z nich vždy velikou radost, jsou to barevné skvosty přírody, které byly ještě v nedávné minulosti vzácností. U cesty kvete rostlina s bílými, bohatě rozvětvenými okolíky a na nich sedí čtyři motýli - babočky paví oko, jejichž křídla na slunci září výraznými barvami. Nemůžeme se vynadívat na tu krásu.
 Přástevník kostivalový ... |
 ... a klenot naší přírody - otakárek fenyklový |
Ještě malý kousek cesty a vítá nás vrcholová kóta 837 m nad mořem (přesněji 836,6), odkud se pokloníme úchvatné= středohorské krajině. Před mnoha lety se tu rozhlížel slavný přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt, který považoval výhled z Milešovky za třetí nejkrásnější lna světě...
Dnes není příliš daleký rozhled, na obzoru se v mlze rýsují siluety Lovoše, Košťálova, Děkovky a Solanské lhory. Hazmburk je sotva znatelný, Radobýl není vidět a stejně ani lounské kopce.
 |
 |
Nevadí, zaměříme tedy pozornost na samotný vrchol Milešovky. Meteorologická observatoř je dnes pro veřejnost zavřená, takže ji částečně obejdeme a na místě kde odpočívá ve stínu stromů několik turistů na lavičkách, si prohlížíme velkou turistickou mapu Českého středohoří. Upoutala nás svým výtvarným zpracováním (kopce jsou tu výrazné a plastické) a velkým nápisem "Mileschauer Donnersberg", což v němčině znamená Milešovská hromová hora. Je to výstižný název - přes Milešovku se přežene nejvíc bouří v Čechách. Je to i naše největrnější hora, kde nejsou vzácností vichřice dosahující rychlosti i 140 km/hod a úplné bezvětří je průměrně pouze 8 dní v roce.
Další meteorologickou zajímavost vypozorovali naši předkové - vrchol Milešovky skrytý v mracích (zatímco ostatní kopce byly bez mraků) byl předzvěstí deště a naopak, když v mracích byly ostatní kopečky a na Milešovce jasno, déšť nehrozil.
 Takhle Milešovka předpovídá déšť ... |
Vrátili jsme se na jižní prosluněnou stranu a posadili se. Za námi je zeď poskládaná ze znělcových desek, mezi nimiž se tu a tam uchytily rostliny, za ní je areál observatoře. Na kamenech se vyhřívala slunéčka sedmitečná. Kdesi pod námi kroužila káňata, která na sebe upozornila naříkavým hlasem. Na blízkém keři, dokonale ve větvích schována, se ozývala červenka. Je to drobný a velice plachý ptáček. Kolem nás poletovali motýli, kterých přibývalo. Přilétávali z jižního svahu, usedali na bodláku i na cestu, někteří se vyhřívali na kamenech.... Tušení nezklamalo. Nastal divoký rej barev. Běláskové, několik druhů modrásků, okáči, babočka bodláková, několik baboček kopřivových. Na bodlák usedl i náš známý "létající plamínek" z Oblíku - přástevník kostivalový, jehož zadní křídla mají barvu ohně. Objevuje se další babočka paví oko a celé to barevné vystoupení vyvrcholí příletem otakárka fenyklového - naší "perly Českého středohoří".
Zdálo se, že motýli - naši barevní bratříčkové chtějí pozdravit královnu Středohoří stejně tak jako my. Cítíme, že jsme součástí této nádherné krajiny, která nás tak vlídně přijímá.
 První dáma Českého středohoří v podzimním hávu ... |
 ... a ještě v barvách zimy |
Obrázky - archív autorky a Vlk Samotář
Zpět na Tajemná místa plná síly
Jana Vesuvanka