Pole upálených

V jižní Francii leží kraj Languedoc-Roussillon, jehož minulost je protkána záhadami a tajemstvími. Prochází jím středohoří zvané Massif Central, kde se na strmých kopcích (ne nepodobných naším vrchům v Českém středohoří) tyčí torza starých hradů nebo se na omezeném prostoru vrcholků těsnají malá městečka. V údolích zde najdeme jezero Druidů, posvátné viklany, jeskyně sloužící v dávných dobách k tajemným obřadům. Dávné legendy vypráví o templářích, o úkrytech Svatého grálu a o společenství věřících zvaných Les Cathares (kataři) a zvláštní sekty, jejíž členové se označovali Parfaits (čistí). Kataři byli krátce před svým zánikem označováni také jako albigenští, podle města Albi. Dá se říci, že právě ze slova kataři vznikl u nás název pro odpadlíky kacíři.
Lanquedoc byl ve 12. a 13. století významným kulturním centrem Evropy a jedním z nejbohatších a nejlidnatějších krajů Francie. V tomto krásném kraji, jehož hlavním městem je známý Perpignan, došlo ve třináctém století k náboženské revoluci, která byla reakcí katarů na bohatství a rozmařilý život katolické církve.

Kdo to byli ti kataři (z řeckého katharis - očista)? Jednalo se o společenství věřících, které vzniklo v druhé polovině 8. století v Mezopotámii. Z Východu se rozšířilo na Balkán a odtud do západní a z části i do střední Evropy. Kataři měli svou vlastní organizaci nezávislou na strukturách římské církve, své vlastní obřady, učení i cíle. Jejich víra byla prostá a snažila se náboženství přiblížit chudým tak, jak to podle nich katolická církev nedělala. Odmítali svátosti římské církve, kostelní zpěv, uctívání relikvií a kříže. Katarské učení, jež většinou vycházelo z evangelia svatého Jana, nabízelo alternativu ke stávající církevní hierarchii.
Základem katarské víry byla existence dvou protipólů, viděna jako bitva mezi duchovním a materiálním světem - mezi Dobrem a Zlem, kde Dobro představuje Bůh a Zlo ztělesňuje Ďábel. Katarské učení hlásá i existenci dvou bohů: Čistého Ducha - Boha Lásky, který nebyl poskvrněn hmotou, a jeho protipól, který nazývali Rex Mundi - Král světa stvořeného ve hmotě, o němž věřili, že vládne svou mocí nad fyzickým světem. Dle jejich filosofie byl Vesmír stvořen právě oním Králem světa. Pro katary se každý člověk skládal ze tří součástí - z těla, duše a božského ducha. Čistý život osvobozuje ducha, aby mohl žít ve Světle, a tak se kataři modlili v lesích a na horách, sloužili bohoslužby v jeskyních a vzdávali se světských statků, zakládali živé a dobře organizované komunity.
Věřili, že Ježíš je Duch svatý v duchovní formě, který se pohybuje mezi lidmi; nevěřili, že měl někdy hmotnou formu, a proto zavrhovali mnoho obřadů spojených s jeho pozemským tělem, jako je třeba přijímání pod obojí.
V čele jednotlivých katarských komunit byl biskup, jehož podřízenými byli jáhnové. Těm pomáhal starší syn (filius maior) a mladší syn (filius minor). Starší syn se po biskupově smrti stával jeho nástupcem, mladší syn zaujal místo staršího syna a shromáždění členů katarské církve vybralo nového mladšího syna. Papeže nebo jinou autoritu s centrální mocí kataři nikdy neměli. Muži a ženy si vydělávali na živobytí sami jako tkalci, košíkáři, ševci, někdy i jako lékaři. Všichni se scházeli především v domech Dobrých mužů a domech Dobrých žen, kteří zde měli svá kázání.

Katolickou církev začala znepokojovat popularita této středověké lidové náboženské sekty, která konkurovala jejímu nadřazenému postavení. V roce 1208 byl zavražděn papežský legát Pierre de Castelnau a viníkem byl shledán příznivec katarů hrabě Raymond VI. de Toulouse. Událost se stala záminkou, aby papež Innocenc III. vyhlásil proti katarům křižácké tažení, které vešlo ve známost jako albigenské. Jeho účastníci nosili jako znak kříž, stejně jako křižáci v Palestině. Kataři byli pronásledováni po celé Francii, mučeni a vražděni, aby jejich sekta byla navždy zničena. Válka trvající skoro čtyřicet let devastovala kraj, kde dvě třetiny obyvatelstva byly vyvražděny. Jen ve městě Beziers bylo pobito na dvacet tisíc obyvatel a to včetně dětí. Katarské hrady jako byly Quéribus, Lastours či Montségur, tyčící se na vrcholech skalnatých kopců  byly obléhány a dobývány celé roky.
Když začalo být jasné, že se mají stát obětí pronásledování v míře téměř nevídané, vytvořili kataři jakási ústředí a základnu na hradě Montségur, jež se stal na konci války jejich posledním útočištěm. Byly to trosky a kataři je původně používali k meditacím; nyní se z něj stala horská pevnost. Stál vysoko na těžko přístupném kopci, skoro na špičatém skalnatém vrcholu, a tak podle nich mělo být snadné se ubránit. Dodnes se udržela pověst o tom, že na Montséguru byly uloženy i nejposvátnější poklady katarů - snad dokonce i Svatý grál.

Hrad byl vystavěn na hoře vysoké 1207 metrů n. m. jež je spojena s nižším sousedním kopcem úzkou šíjí, takže tvoří dvojhoru - podobně jako náš český Bezděz.

Zprávy o první pevnosti na vrchu zvaném Pog (pravděpodobně z latinského poddium) pochází z roku 1204, kdy ruiny nechal Raimund de Péreille přestavit na opevněný hrad - castrum. Roku 1213 jej zabral katarský biskup Guilhabert de Castres z Toulouse a prohlásil ho metropolí katarské církve. Stavitel hradu si s jeho opevněním hlavu nedělal, jelikož si byl jist strmostí skalních stěn; a proto ani při pozdějším obléhání nedal jako velitel hradní vojenské posádky hradby řádně střežit.

Útoky proti katarům po celé jižní Francii vedl krutý Simon de Montfort, z jehož rozkazu byly těmi nejhrůznějšími metodami vyhlazovány celé vesnice a města. Pokusy Montforta o dobytí Montséguru armádou o třiceti tisících křižácích v roce 1209 však byly neúspěšné. Pevnost se stala symbolem katarské naděje. K náboženskému tlaku přispělo i založení inkvizice. Na počátku čtyřicátých let třináctého století byli katarské komunity s výjimkou několika posledních bašt většinou již zlikvidovány. Jednou z nich byl i Montségur, který se stále neochvějně držel.

V roce 1212 jej neúspěšně obléhal Guy de Montford (syn Simona), další rok opět Simon de Montford. Pak nastalo klidné období, a to vydrželo až do roku 1241, kdy hra oblehl na příkaz francouzského krále Ludvíka IX. Raymond VII. de Toulouse.
Kataři díky své víře v ducha se nebáli smrti - jak měl později ukázat neblahý 16. březen 1244.
V květnu 1243 obklíčila 230 katarů a 300 vojáků na Montséguru armáda čítající deset tisíc křižáků, kterou vedl Hugues des Arcis z Carcassonu a Pierre Amiel biskup z Narbonne. V armádě byli i žoldnéři z Baskicka, zruční horolezci, kteří nejen že vyšplhali na vrcholek, ale donesli tam i prak, kterým pak hrad snadno nepřetržitě ostřelovali.
Po deseti měsících obléhání, 1. března 1244, opustil hrad jeho guvernér Pierre-Roger II. de Mirepoix s vlajkou vyjednavače, aby dojednal kapitulaci. Bylo mu řečeno, že vojáci budou propuštěni na svobodu, ale kataři se budou muset zříci své víry, vrátit se ke katolické církvi a prosit za odpuštění papeže i krále. Pokud to neudělají, zemřou na hranici. Na úpatí hory byly zapáleny obrovské hranice jako neklamné znamení jejich osudu v případě, že se nevzdají.
Vojenská posádka odešla z hradu ráno 16. března; a dvě stě třicet katarů, kteří se nepodrobili králi ani katolické církvi odpochodovalo za společného zpěvu po svahu hory rovnou do plamenů.

Místu, asi 200 metrů pod hradem, kde kataři našli smrt, se říká Pole upálených (Prat dels Cremats) a označuje je prostá kamenná stéla.

Mnoho lidí tvrdí, že zde cítí podivnou intenzivní energii a také prý z Pole upálených vzlíná až nahoru k troskám hradu strašidelná bílá mlha. Na čnících baštách hradu lze údajně spatřit duchy těch nejoddanějších tomuto řádu, takzvaných Perfecti, kteří se dodnes snaží chránit zde ukrytý poklad.

A poklad? Někdo tvrdí, že šlo o poklad duchovní, nikoli hmotný. Jiní zase vyprávějí, že hrstce katarů se podařilo před masakrem uniknout po nejsráznější skalní stěně; poklad prý vzali s sebou, ať již to bylo cokoli. Řada lidí věří, že jej odvezli do nedalekého Rennes-le-Chateau a tam ukryli. Dva z uprchlíků prý byli později spatřeni v Itálii. Poklad však nebyl nikdy objeven. Ačkoli, jisté pověsti říkají, že farář Francois Bérenger Sauniere v kostelíku (z roku 1059) zasvěceném svaté Máří Magdaleně učinil v roce 1896 jakýsi objev, a záhy potom se stal velice bohatým člověkem...

Podle legendy v pevnosti Montségur ukryli kataři svůj pohádkový poklad, jehož součástí byl i Svatý grál. Když byl hrad dobyt a věděli, že se musí vzdát, vyžádali si čtrnáct dní příměří. V té době se měl v pevnosti odehrát  velmi důležitý rituál, po jehož skončení byl poklad z pevnosti čtyřmi katary tajně přenesen do bezpečí. Termínem se prý tento rituál shodoval s dobou ukřižování Krista (tedy se svátky Velikonočními). Když příměří vypršelo, bylo přes dvě stě katarů vehnáno do ohrady z kůlů a hromadně upáleno.
Po této porážce se již katarské náboženské společenství nevzpamatovalo. Pouze v prvních letech 14. století došlo k renesanci languedockého katarství díky novým kazatelům, jimiž byli bratři Pierre (se synem Jacquesem) a Guilhem Authié, notáři z města Ax. Ti tři se na sklonku 13. století vydali do Itálie, aby tam kontaktovali tamější katary a získali náboženskou průpravu.
Pierre se synem se roku 1299 vrátili do Languedocu, aby tam kázali. Podařilo se jim okolo sebe shromáždit několik dalších Dobrých mužů, ale inkvizice jim byla v patách - byli odhaleni a skončili na hranici nebo zmizeli beze stopy. Pierre a jeho syn Jacques byli upáleni roku 1309. Poslední katarský kazatel, o kterém se dochovali záznamy Guilhem Bélibaste byl upálen roku 1321. Tím katarská církev de facto zanikla.
Z katarské literatury se dodneška dochovaly jen zlomky: apokryf  Interrogatio Iohannis, teologicko-filosofická Kniha o dvou principech, tzv. Anonymní pojednání a konečně tři texty určené ke katechezi.

V katarských dobách 13. století hrad vypadal zcela jinak než jej můžeme spatřit dnes. Po porážce katarů jej dostal do vlastnictví Guy II. de Lévis-Mirepoix. Konečnou podobu, z níž se do dnešních časů zachovaly už jen ruiny, získal až ve 14. století, kdy byly přistavěny věže s okénky a opevněna i část stavby na sousedním nižším kopci.
Hrad s pestrou minulostí a opředený legendami se stal inspirací pro spisovatele, básníky a hudebníky. Montségur dnes patří ke skvostům francouzské hradní architektury vrcholného středověku.

Zpět na Tajemná místa plná síly

VEZA