 |
Jak se tak dívám, tak přesně před rokem jsem zveřejnil povídání pod názvem Šumavské putování do Bavor. Rok minul, přechod na Modrém sloupu zůstal naštěstí otevřen a navíc přibyly dva další - Hirschbachschwelle – Poledník/Javoří Pila a Siebesteinkopf – Pramen Vltavy. Protože prázdniny ještě zdaleka nekončí, podívejme se spolu na ten přechod pod Poledníkem - třeba vám moje povídání pomůže rozhodnout, jak a kam směrovat jeden z vašich šumavských výletů.
Východiskem by se mohlo stát rozcestí Tmavý potok, na cestě tím krásným údolím z Modravy přes Javoří pilu, značené modrou značkou. Z Modravy je to sem asi tak 6 km a z Prášil trochu dál. Já jsem přijel na kole, protože jít sem pěšky z Gerlovy Huti nad Železnou Rudou, to by byl výlet na dva dny. Dále se musí po sezónní červené značce přes závoru, kde je zakázán vjezd cyklistům a v zimě i běžkařům. Asfaltka vede až na vrchol Poledníku a sloužila kdysi vojenské technice v dobách, kdy na Poledníku byla vojenská základna. Stále mi nedochází, proč sem nemohu jet na kole a proč jsou cyklisté nuceni se plahočit oklikou a pod vrcholem Poledníku dokonce přes kořeny uprostřed davu pěších turistů, kde stále hrozí kolize. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale beru to prostě jako prachsprostou buzeraci. No nic, nebudu ale sobě ani vám tímhle kazit náladu. Kolo jsem zahrabal v lese do křoví, doufajíc, že ho ještě někdy najdu ...
|
Podlezme závoru a pokračujme po asfaltce. Cesta tu vede jen mírně do kopce, takže lze nasadit svižné tempo. A při tom je stále se na co dívat - příroda je tu neporušená a všude plno kvítí, motýlů, malebných mokřin a do toho si zpívá svou písničku Javoří potok.
 |
 |
Po dvou kilometrech pohodlné chůze se ocitnete v nadmořské výšce 1076 m u Javoří slatě. K odbočce k hraničnímu přechodu je to ještě 1,5 km - a začíná stoupání. Ale i tak se jde dobře a za chvíli už je tu rozcestník s nápisem Poledník (odb k CZ/D) 1178 m s informací o tom, že vstup na cestu je povolen od 15.7. do 15.11. Nemohu, než se zase chytit za hlavu - proč až od půlky července? Prázdniny začínají o čtrnáct dnů dříve a určitě se tím nic nezachrání ... takže komu padne dovolená do první půlky července, má smůlu. Nechápu to ...
Z rozcestníku odbočuje žlutá značka k tomu novému hraničnímu přechodu - vydejme se po ní. Podle šipky to má být jen půl kilometru
 |
Zpočátku cesta klesá a vede po jakési bývalé štěrkem zpevněné vozové cestě. Stojí za to se ale bedlivě dívat po značkách, protože po nějaké chvíli značka zákeřně uskočí vpravo mezi stromy ...
 |
 |
... a uzoučká cestička kličkuje travou a mezi kameny tak, že by jí to mohl závidět kdejaký had. Zajímavé je, že značky jsou na kůlech a ne na stromech, jak je všude jinde zvykem. Stromy přece vydrží déle než ty dřevěné kůly - nebo že by se s nimi už jaksi nepočítalo? Brrr ... a tento pocit bohužel utvrzuje vytí benzínových pil odkudsi zblízka. Chudák tetřev hlušec, kterým se tu ohánějí při zdůvodňování všech těch zákazů ... zatím byl hluchý jen při toku, ale teď už ohluchne úplně.
 |
 |
Netrvá dlouho a objevuje se velká paseka, potok a krásný můstek přes něj. Jsme ve výšce 1 140 m a ten potok tvoří státní hranici s Bavorskem. Jak jednoduché - přejdete přes můstek, jste v Bavorsku. A nikde nikdo nečíhá, aby vás zastřelil pro ilegální přechod hranic. To je opravdu moc dobře, že doba je taková, jaká je - alespoň v tomhle.
 |
 |
A co dál ... ? To už nechám na vás. Já vás dneska jen chtěl dovést sem, na ten přechod. Hrozně rád bych se podíval na Roklan. Jenže, jak je vidno, je to ještě 13,5 km. A to je opravdu moc. Počítejme spolu - z Modravy k té závoře je to 6 km, pak sem k můstku 4 km a ještě 13,5 km cesty Bavorskem - to je dohromady 23,5 km ... jedna cesta. Tam a zpátky skoro 50 km. To se nedá bohužel za den pěšky zvládnout ani s vrtulí u zadku. Ano, jsou sice cesty k Roklanu mnohem bližší, ale tam našinec nesmí. Všude ječí motorové pily, kamiony s kládami páchnoucí naftou jezdí sem a tam ... ale tichý pěší turista by zřejmě vadil. A tak nezbývá, než se na Roklan vypravit přes Německo "ekologicky" autem, dojet někam poblíž, a pak teprve pěšky nahoru. Když se člověk podívá na turistické cesty na druhé straně hranice, tak může jen tiše závidět.
 |
Přejdete-li můstek, rázem se ocitnete na cestě, po které by sem mohlo přijet bez problému osobní auto. Drancování lesa tu probíhá naplno - všude náklaďáky a ty ječící pily jsou kousek vpředu, tam "u nich". Nedá mi to a jdu se podívat alespoň na pár set metrů vzdálené rozcestí. Na prkénku ukazujícím vlevo je vypáleno Buchenau a Hochschachter a na druhém prkénku, které ukazuje odkud jsem přišel, je zase vypáleno Poledník, Mittagsberg a Modrava, Mader.
 |
 |
Co chvíli se ozve zadunění, jak další z velikých smrků padne na zem. Původně jsem si řekl, že půjdu třeba hodinu někam, kam cesta povede ... ale teď sklápím uši a zbaběle se vracím k můstku. Sice začíná pršet, ale rozhodl jsem se, že půjdu raději na Poledník, který je od rozcestí již jen dva kilometry.
 |
 |
Tak se vracím se smíšenými pocity. Ale snad tu třeba za rok už bude klid - pokud nějakou "moudrou hlavu" zase nenapadne to tu celé pro jistotu zavřít.
Ještě jsem pak cestou zpět ke kolu, které jsem šťastně našel, objevil takovou zajímavou věc - ale ta si zaslouží samostatné povídání.
JL
Zpět na Tajemná místa plná síly
