Putování za Modravským menhirem

Na hraničních horách a pláních západní části Šumavy pramení spousta překrásných bystřin a potoků, které se spojují v říčky a posléze pak v řeku Otavu. Tak nahoře na Modravě soutokem Roklanského a Modravského potoka vzniká nádherná Vydra. Ta po několika málo nádherných kilometrech přijme vody Křemelné a spolu se změní v Otavu, která letos tak dokázala pozlobit krásné město Sušici. Vraťme se ale až úplně nahoru, kde Modravský potok přejdete jen tak, že si vyhrnete nohavice, pár kilometrů pod horu Březník. Tam totiž v údolí tohoto potoka stojí megalit, nádherný kámen, který stojí za to vidět.

Budete-li se chtít za menhirem vydat, pak jako výchozí bod můžete zvolit Modravu. Pokud jste tam autem, je tam velké parkoviště vpravo od silnice, ale pozor, mějte s sebou kovové mince, platí se parkovacímu automatu (alespoň v létě 2002 to tak bylo). Já tam jel na kole a mohu každému doporučit - vede tam docela pěkná asfaltová silnička a dá se po ní vyjet až na Březník, je to sice 8 km pořád do kopce, ale není to nijak strašné.

Od parkoviště se dáte vpravo a před sebou uvidíte rozcestí, od kterého vede do lesů modrá značka. Dejte se po té úzké silničce a nespěchejte, je se tady na co dívat. Pokud máte štěstí a je hezký den, je všude plno rozkvetlých květin, které třeba vidíte i poprvé v životě a spousta barevných motýlů. Po chvíli se k cestě zleva připojí i Modravský potok, a pak je to ještě hezčí. Sluneční paprsky procházející mezi urostlými smrky si hrají s jeho vlnkami a člověk by se na to díval věčně (nebo jako já pořád slézal z kola a fotil jako o život). Po nějaké době odbočí vlevo nahoru značená cesta, přišli byste po ní třeba k pramenům Vltavy. Vy ale jděte po silničce dál. Asi tak za hodinku volnější chůze, zhruba to jsou ty čtyři kilometry, cesta po železném mostku přejde na druhou stranu potoka. A to už jste skoro u cíle. Zbývá tak zhruba dvě stě metrů a ve skupině vzrostlých smrků přímo na břehu potoka, trochu pod cestou, stojí ON.

Nebudu předstírat, jak jsem si tam popovídal s druidem, který menhir střeží, místo toho vám raději ocituji pár vět z překrásné (jak obsahově, tak úpravou) knihy Tajemná místa Pošumaví. Napsal ji pan Pavel Kozák a s nádhernými fotografiemi Marie Holečkové ji vydalo v roce 2000 nakladatelství MH v Berouně.

…vpravo, mezi cestou a potokem je velký kámen lichoběžníkového tvaru. Je nepochybně postaven lidskou rukou a ať už to bylo kdykoliv, chová se jako klasický menhir a tedy jím je. Je tomu tak proto, že není zapuštěn do země, ale do dna potoku a tedy nahrazuje zemskou energii silou vodního proudu. Jeho ochranné pole směrem k cestě je poměrně silné a musíme přijít až k němu, abychom jej pocítili. Takzvané oko nemusíme dlouho hledat, je vlevo nahoře, odvrácené k cestě. O významu menhiru svědčí to, že jsou kolem něj tři astrální bytosti. Z nich jsou dvě přírodní a jedna strážce – druid …

Tolik tedy pan Kozák, člověk nad jiné povolaný. Zkuste si prohlédnout následující obrázky menhiru, třeba na nich sami něco zvláštního uvidíte a pokud se někdy do těch míst zatouláte, kámen navštivte. Stojí tu jako posel dávné minulosti a jistě by těm, kdo umí naslouchat, mohl říci leccos zajímavého.

Takhle HO uvidíte od cesty kousek shora, proti proudu.	A takhle přímo z cesty. Tady to dříve bývalo určitě jinak...	...ale kámen stojí neochvějně tam, kde byl kdysi vztyčen.
A že vztyčen byl uměle, o tom svědčí tento pohled. Je nepravděpodobné, že by takto tak velký kámen stál "od přírody"	Za dalšími pohledy musíte přes potok. Voda je tu tak ledová, že od ní doslova bolí všechny kosti, brrrrrrr!	Silnička vede těsně nad menhirem po násypu, jak to tu vypadalo kdysi, to si můžeme již jen domýšlet.
Menhir z pohledu "za vodou". Ke klidné návštěvě musíte mít štěstí, láká totiž děti k horolezeckým hrám.	Člověk si menhiry představuje tvarově asi trochu jinak, ale tenhle je i tak impozantní.	Všude kolem je tu moc krásně. Neláká vás to zapomenout na civilizaci a jen tak se tu toulat?

Budete-li mít chuť, pokračujte dál na vrchol Březníku, je to asi ještě jednou tak daleko a je to tam doopravdy pěkné. Všude jsou tam malé smrky s mladými výhony jakoby spálenými - jsou rezavě zažloutlé. Od ochranáře jsem se dozvěděl zajímavou věc. Tak za to nemohou exhalace, ale pozdní noční mrazíky, přicházející klidně ještě i koncem května. Ty působí již bez ochrany sněhu a spálí již narašené pupeny.

A ještě dodatečně připisuji odkaz na stránky serveru Eldar - tam se o tomto menhiru píše také a publikované obrázky jsou pro změnu zimní...

JL