Sto padesát let uplynulo od zjevení Panny Marie v Lurdech

Mariánská zjevení

Tak zvaná mariánská zjevení -- zjevení Panny Marie -- mají ve světě velkou tradici a požívají velké vážnosti mezi lidmi -- kupodivu ne tak zcela u církve.  K snad nejznámějšímu z nich došlo ve francouzských Lurdech, kde Pannu Marii viděla roku 1858 opakovaně dívka Bernadette. Ještě významnější bylo pozdější zjevení ve Fatimě v Portugalsku, kde byla Panna Maria v roce 1917 viděna třemi selskými dětmi. Zjevení je známo svými třemi zaznamenanými proroctvími, přičemž o obsahu třetího z nich se dosud stále plně nevíí. V osmdestátých letech dvacátého století se pak místem mariánského zjevení stalo jugoslávské Medjugorje. Všechna jmenovaná zjevení měla jedno společné -- Panna Maria se při nich zjevila jen jedné osobě a jen jí byla vnímána a s ní hovořila, přestože se ve více či méně těsné blízkosti kontaktované osoby vyskytovaly obvykle další lidé.

Církev bývá se svým postojem k uznání takových zjevení skeptická a velmi opatrná. Vždy se dá předpokládat zneužití takových zjevení Matky Boží, takže jen tam, kde se ukáže duch modlitby, pokání a víry, může mít domněnka mimořádného dění vůbec smysl. Toto však musí být potvrzeno  událostmi, pro které v daném případě neexistují žádná přirozená vysvětlení. Tímto složitým opisem vlastně chceme naznačit, že se jednalo o zázrak. Ale i pak skepse přetvává a tak například i v případě zjevení v Lurdech, kde došlo k desítkám případů uzdravení mnohdy i nevyléčitelně nemocných, je jen malá část těchto jevů církví uznávána no jako "jevy nevysvětlitelné přirozenými prostředky".

Není však naším úmyslem polemizovat nad otázkou věrohodnosti zjevení a s n¨imi spojených zázraků. Ať již k nevysvětlitelným jevům došlo či nikoliv, mají na lidstvo spíše pozitivní vliv, a to samo o sobě je dobré.

Krystalek ledu z lurdské vody pod mikroskopem

Lourdes, po našem Lurdy

V místě dnes zvaném Lurdy došlo k událostem spojeným s osobou Panny Marie již více než tisíc let před zjevením v roce 1858. Tehdy byla Evropa ohrožována Aaraby, jejichž vojska přes Španělsko pronikla až hluboko do Francie. Pak se ale karta obrátila a roku 732 arabská vojska na hlavu porazil francký král a vojevůdce Karel Martel v bitvě u města Poitiers. Arabové pak prchali přes Pyreneje do Španělska, neustále pronásledováni franckým vojskem. Poměrně malá skupina Saracénů se uchýlila mezi zdi pradávné římské pevnosti stojící na návrší v oblasti dnešních Lurd. Pevnost byla i přes své stáří stále takřka nedobytná a nepodařilo se ji pokořit ani roku 778 franckému králi a pozdějšímu císaři Karelu Velikému. 

Když již obléhání končilo s vidinou nezdaru, zasáhl biskup z města Puy, který se výpravy také zúčastnil. Odvážně začal se saracénským velitelem Miratem vyjednávat a vedl si při tom tak obratně, že se mu Mirata nejen podařilo obrátit na křesťanskou víru, ale zároveň z něj učinil i velkého obdivovatele Panny Marie. Mirat byl pokřtěn a dokonce se pod jménem Lorus stal i křesťanským rytířem. To jméno se pak přeneslo i na hrad, kterému se začalo říkat Lordum – a francouzsky Lourdes. (Mimochodem, hrad později fungoval jako státní vězení a ne nadarmo se mu přezdívalo "Pyrenejská Bastila").

Bernadette Soubirous

Plynula léta a staletí ... dostáváme se tak do poloviny devatenáctého století. Tehdy se 7. ledna roku 1848 ve mlýně zvaném Boly při řece Gavě poblíž Lurd narodila Bernadetta, prvorozená dcera manželů Soubirousových. Otcem byl Francois Sourbirous, mlynářský tovaryš, který se sem přiženil po smrti otce své nastávající manželky. Sám se ujal vedení mlýna, do té doby prosperujícího. Nehospodařil však dobře, a tak byl po čase nucen s celou rodinou mlýn opustit a po několika dalších nezdařených pokusech se nakonec docela vzdal mlynářského řemesla. Rodiče byli potom tak chudí, že často neměli prostředky ani na základní živobytí. Otec někdy vypomáhal místnímu pekaři, staral se o koně povozníka Cazenava, často však zůstal docela bez práce. Jeho žena proto také chodila pracovat a hledala obživu, kde se dalo.

Berandetta byla jejich prvním dítětem, po ní následovalo sedm dalších, z nich však na živu zůstaly jen tři. Matka ztratila brzy mléko, a tak si Bernadettu na čas k sobě vzala Marie Aravantová, selka ze sousední obce Bartres, protože právě sama ztratila svoje vlastní dítě. Ta si Bernadettu tak oblíbila, že ji často navštěvovala i později, když už byla nazpět u svých rodičů, a nosívala jí ovoce a pamlsky.

Bernadetta jako dítě nebyla zdravá -- často churavěla; byla sice podprůměrného vzrůstu, ale na druhou stranu byla i poměrně pohledná. Píše se o ní, že byla sice přecitlivělá, ale těžko a pomalu chápala. Jenže ... co o tom můžeme dnes vědět. V deseti letech letech se Bernadetta nakazila cholerou, jež se tehdy rozšířila po celé Francii. Nemoc, ze které se sice uzdravila, však zhoršila její astma, jímž trpěla už dříve. 

V bídě a čím dál tím více neutěšených poměrech dívka prožívala své mládí. Přestože její rodina byla více než chudá, byla považována za velmi spořádanou. Na počátku roku 1855 si Marie Aravantová vzala opět Bernadettu na výpomoc do Bartres. Bernadetta zde s velikým zalíbením pásla její ovce, někdy šla i do školy a na katechismus, ale ničemu se nenaučila, protože učení jí nešlo do hlavy.

Všichni ji však měli rádi, například místní učitel se o ní vyjádřil takto: “Mladá pastuška s velikýma černýma a živýma očima, s vlasy černými jako eben, obličeje oválného, usměvavá a něžná. Z jejích poněkud velkých úst vycházel hlas plný něhy. Jedním slovem, všechno na ní sympaticky přitahovalo.”

Marie Aravantová o ní řekla: “Byla vždy veselá a usměvavá. Nestěžovala si na nic a na nikoho, každého poslechla a neodmlouvala. Nikdy jsme s ní neměli žádné starosti. Co se jí dalo, to si vzala a byla s tím spokojena. Její manžel jen k tomu dodal: “Ztráceli jsme však odvahu, když jsme ji měli učit katechismu a modlitbám. S výjimkou Otčenáše a Zdrávasu si totiž nedokázala nic zapamatovat.”

V lednu 1858 se vrátila do Lurd, a to hlavně proto, aby se připravovala k prvnímu svatému přijímání, a konečně mohla chodit řádně do školy. Měla tehdy čtrnáct let, ale pro její drobnou a křehkou postavu by jí byl každý hádal jedenáct. Bez ustání ji trápilo astma, ale nikdy si nepostěžovala; to ostatně Soubirousové neměli ve zvyku a nestěžovali si ani teď, když byli docela chudí. Svou naprostou bídu přijímali pokorně jako úděl seslaný od Boha, a tak každého večera poklekali ke společné modlitbě v hluboké důvěře v jeho Prozřetelnost.

Pak přišel jedenáctý únor roku 1958 ...

Toho dne vařila Bernadetta polévku a zjistila, že doma již není žádné dřevo. Odešla tedy se sestrou Marií a s kamarádkou nasbírat do údolí říčky Gávy naplavené dříví -- a tam se to stalo. U vchodu do jeskyně na břehu říčky zažila své první pozoruhodné vidění. A nebylo to naposledy -- do července téhož roku celkem osmnáctkrát viděla mladou a krásnou paní, se kterou rozmlouvala. Jak její kamarádky při prvním setkání, tak později již četnější diváci při setkáních dalších sami nic neviděli -- mohli pouze sledovat chování samotné Bernadetty. Tak například během jednoho vidění byla Bernadetta za poměrně dramatických průvodních jevů odkryla pramen vody, který se stal později tím zázračným zřídlem, jak jej známe dnes.

Jak jsme si již řekli, církev bývá ke zjevením skeptická a tak se stalo i v tomto případě. Církevní autority přijímaly Bernadettina tvrzení se značnou rezervovaností a dívka řadu let psychicky trpěla  podezíráním a nedůvěrou oficiálních míst a zároveň téměř bezohledným nadšením i pozorností prostých lidí přijímající její vidění se spontánním nadšením.

Bernadetta nakonec 3. července roku 1866 vstoupila do konventu milosrdných sester v Nevers-sur-Loire. Tak unikla sice pozornosti světské, ale stále byla vystavena podezíráné církevních autorit. 

Novickám  se nejvíce líbily její oči, a bylo se opravdu do čeho dívat. Bernadettiny oči pod krásně modelovaným obočím byly totiž jako dva krystaly – čisté a jasné, plné prostoty a dětské nevinnosti, plné míru a uklidňujícího světla, plné rozumu i citu zároveň. Jedna sestra o ní řekla: “Určitě vidí do hloubi srdcí.” I

Její zdraví se zhoršovalo -- trpěla těžkým astmatem. Tak nakonec tiše v ústraní zemřela 16. dubna roku 1879 ve věku pohých 35 let. Umírala prý se slovy: "Svatá Maria, matko boží, pros za mne, ubohou hříšnici." Její slova o hříšnici byla jistě trochu nadnesená, neboť tato dosud ještě mladá žena snad nikdy v životě nezhřešila. 

Nestala se svědkem rozkvětu Lurd jako poutního místa a nedostalo se jí žádného uznání. Pětadvacet let po smrti, dne 20. září 1908, bylo její tělo vyzvednuto z hrobu a nalezeno zcela neporušené. Potom bylo uloženo do prosklené rakve a dodnes je vystaveno v kapli v Neversu. Roku 1925 byla prohlášena za blahoslavenou. Dne 8. prosince 1933 ji papež Pius XI. prohlásil za svatou. Dnes je považována za patronku pastýřek a její svátek se slaví ve výroční den její smrti --16. dubna.

Co se stalo před sto padesáti lety?

V polovině devatenáctého století byly Lurdy malým ospalým provinčním městečkem, ničím se nelišících od podobných městeček ve svém okolí. V městečku s farníkem kostelem na náměstí na pravém břehu řeky Gavy pod zámkem, či spíše pevností, tyčící se na strmém výběžku pyrenejských hor, žily asi čtyři tisíce obyvatel. Tady, v podhůří Pyrenejí, se nikdy nežilo nijak snadno a tak tu bída a nouze byly častějšími hosty než kdo jiný. To se ale mělo změnit.

Toho dne, ve čtvrtek 11. února 1858, poslali rodiče tehdy čtrnáctiletou dceru Bernadettu na dříví. Dívka šla se sestrou a s kamarádkou do údolí horské říčky a tam, u potoka zvaného Pau v místě jmenovaném Massabielle, se to stalo. Před jeskyní se jí zjevila Panna Marie.

Podle legendy se před jeskyní najednou začaly ohýbat keře, jakoby pod nárazy silného větru. Navíc byl slyšet prazvláštní, téměř posvátný šumot. Pak Bernadeta užasla ... keře se jakoby rozestoupily a v jeskyni se ve zlatobílém rouchu objevila ženská postava. V rukou měla růženec a byla neobyčejně krásná. Dívka nazvala vidinu postavy jednoduše ... Paní. Žena se pak ale dala poznat -- jako Marie, matka Boží. Bernadetta se prý nádherného zjevení velice vylekala, ale současně též pocítila touhu modlit se růženec. Po modlitbě růžence žena Bernadettu s úsměvem pokynutím hlavy pozdravila a zmizela.

Další setkání se odehrálo za tři dny, 14. února. Tehdy Panna Maria Bernadettu požádala, aby na toto místo přicházela opakovaně, po dobu čtrnácti dnů. Závěrem jí řekla: ”Nemohu slíbit, že vás udělám šťastnou na tomto světě, ale na onom.” 

To se již zpráva o zjevení rozkřikla a mnoho Bernadettu na setkání doprovázelo -- většinou ze zvědavosti, protože tím, že sami nic neviděli, zjevením nevěřili. Díky tomu, čeho pak byli svědky, si však uvědomovali, že stavy, které dívka prožívá, by sama o sobě těžko mohla tak zdařile zinscenovat a zahrát. 

Připadala nám jako anděl, vypověděla později Jana Abadiová. Myslely jsme, že je mrtvá, dívaly jsme se na ni a plakaly. V té chvíli sem přišel z nedalekého mlýna i mlynář Antonín Nicolau se svou matkou. Byl to robustní osmadvacetiletý muž, ale i on byl hluboce dojat, svůj zážitek vylíčil takto: “Bernadetta byla kolenou, bledá, oči zeširoka rozevřené a upřené k výklenku, ruce sepjaté, růženec mezi prsty; z obou očí ji tekly slzy, usmívala se a její tvář byla krásnější než všechny, než jsem dosud viděl.” 

V pátek 19. února doprovázelo Bernadettu k jeskyni i několik dalších žen, mezi nimi byla i matka Sourbirousová. 

Při návratu domů se Bernadetta svěřila, že během zjevení došlo k podivnému jevu - zásahu démonově: “Zatímco jsem se modlila, volaly mě hlasy, řeklo by se, že tisíc vzteklých osob. Bylo to strašné. Nejsilnější hlas křičel: ‘Zachraň se, zachraň se!‘ Paní však se staženým obočím přísně pohlédla směrem ke Gavě a hlasy umlkly.” Démon sem přišel ještě mnohokrát; znepokojoval Bernadettu, ale i mnohé jiné osoby, a několika lidem dokonce způsobil i zmateční vidění, která byla jakoby zesměšňující karikaturou mariánských vidění Bernadettiných.

Na setkání 21. února přišlo mnoho lidí, mezi nimi i lékař. 

Do té doby byly doktoru Dozousovi náboženské otázky docela lhostejné; k jeskyni přišel vlastně jen proto, aby si ověřil, že Bernadetta patří k oněm typickým případům nervózy spojené s halucinacemi. Jako vědecky zvídavý muž chtěl Bernadettin stav při vidění co nejdůkladněji prozkoumat a ve jménu vědy odhalit “všechno to děsivé potěšení patologického mysticismu” jak se později vyjádřil. Jeho svědectví však ve skutečnosti vyznělo docela jinak: “Bernadetta na sebe nedala dlouho čekat… jak došla před jeskyni, poklekla, vyjmula z kapsy růženec a začala se modlit, přebírajíc zrnka. V jejím obličeji se záhy udála proměna, jíž si povšimly všechny osoby, které jí byly nablízku. Zatímco jednou rukou přebírala růženec, v druhé držela zapálenou svíci, která často zhasla vlivem silného průvanu, ale vždycky ji znovu podala k zapálení osobě, která stála nejblíže. Sledoval jsem s velkou pozorností všechny Bernadettiny pohyby a v této chvíli jsem se chtěl přesvědčit o stavu jejího krevního oběhu a jejího dechu. Uchopil jsem jednu její ruku a položil prsty na tepnu. Puls byl klidný, pravidelný, dýchání snadné: nic nenasvědčovalo, že by její organismus byl pod vlivem nadměrného nervového vzrušení. Když jsem pustil její ruku, Bernadetta postoupila poněkud výše do jeskyně. Brzy jsem uviděl, jak její obličej, až dosud nesoucí výraz nejdokonalejší blaženosti, zesmutněl a z očí jí vykanuly dvě slzy. Tato nenadálá proměna mě překvapila; když Bernadetta ukončila své modlitby a ona tajemná bytost zmizela, otázal jsem se jí, co se v ní dělo… Odpověděla mi: ‘Paní se na okamžik na mne přestala dívat a zahleděla se do dálky nade mnou. Pak se podívala znovu na mne, a když jsem se jí zeptala, co ji rozesmutnilo, řekla mi: Modlete se za ubohé hříšníky, za svět tolik znepokojovaný.‘”

Za dva dny, 23. února, trvala extáze asi hodinu. Bernadetta se modlila, kála se a při tom lezla po kolenou, líbala zem a klaněla se.

Toho dne sem přišel i J. B. Estrade, patřící ke kroužku posměváčků z Café Francais a který se svou sestrou byl ze zvědavosti přítomen Bernadettině výslechu u komisaře Jacometa. Odhodlal se sem jít jen proto, aby vyhověl úpornému naléhání své sestry, která velice toužila spatřit Bernadettu při vidění. Bernadetta i toho dne poklekla na svoje obvyklé místo a začala se modlit. Pan Estrade, její budoucí životopisec a pisatel krásné knihy o lurdských zjeveních, si stoupl těsně vedle ní. Svoje zážitky popsal později ve své knize Zjevení lurdská takto: “Když přebrala v prstech první zrnka růžence, pohlédla tázavě na skálu, projevujíc netrpělivě touhu a očekávání. Náhle, jako by jí pronikla záře, zachvěla se údivem a zdálo se, jako by ožila jiným životem. Její oči zazářily a staly se jiskrnými, serafické úsměvy se objevovaly na jejích rtech, celou její osobou se šířil nepopsatelný půvab. Z těsného vězení těla jako by duše dívenčina toužila stoupat tam vzhůru a něžně jásat. Bernadetta už nebyla Bernadettou! … byla jednou z vyvolených bytostí v nebeské podobě, jaké nám apoštol velikých vidění představuje u vytržení před trůnem beránkovým. My, muži, kteří jsme tam byli, samovolně, bez rozmýšlení jsme sňaly klobouky a sklonili jsme se jako ty nejpokornější ženy. Hodina rozumování přešla a jako ostatní, kteří byli přítomni této nebeské scéně, pohlíželi jsme z dívky v extázi na skálu a ze skály na dívku. Neviděli jsme nic, neslyšeli jsme nic, ale mohli jsme vidět, sledovat, chápat, hmatat rozmluvu mezi tajemnou Paní a dítkem, jež jsme sledovali očima. Po prvních dojmech, způsobených příchodem Paní, dívka skutečně nabyla vzezření osoby, která naslouchá. Její pohyby, její tvářnost projevovaly všechny změny v řeči. Tu vážná, tu se usmívající, přikyvovala Bernadetta hlavou, nebo se zdálo, že se ptá sama. Když mluvila Paní, zářila štěstím, když jí naopak přednášela své prosby, sklonila se a zesmutněla až k slzám. V určitých chvílích se dalo vypozorovat, že rozhovor je přerušen; tehdy se dítě vracelo k růženci, ale s očima stále upřenýma ke skále. Dalo by se říci, že se bála pohnout panenkami, aby se jí neztratil pohled na zázrak, který pozorovala. Extáze trvala asi hodinu; nakonec dívka došla po kolenou k místu pod šípkovým keřem, který rostl na skále. Tam se sklonila, jako by se klaněla, políbila zem a vrátila se, stále po kolenou, na dřívější místo. Její obličej zazářil posledním zábleskem; pak postupně bez otřesu, skoro nepozorovaně vzrušení ustupovalo, sláblo a zmizelo. Dívka se ještě nějakou chvíli modlila, ale od té chvíle jsme měli před sebou jen vlídnou, ale obyčejnou tvář dívenky Soubirousovy. Konečně Bernadetta povstala, vrátila se ke své matce a ztratila se v zástupu.

Dalšího dne, 24. února, přišlo k jeskyni mnoho lidí. Bernadetta se modlila před Pannou Marií a její pohyby naznačovaly pokání. Její tvář byla jako proměněná, což všechny přítomné udivovalo. Pozorně naslouchala pro ostatní neslyšitelným slovům Panny Marie a na konci zjevení se obrátila k přítomným a za neustávajícího pláče a vzlykání třikrát opakovala její slova: POKÁNÍ! POKÁNÍ! POKÁNÍ!

O den později, 25. února, Panna Maria vyzvala Bernadettu, aby se umyla a napila z pramene. Ta  byla zmatená - nejprve šla k řece, pak k potoku, ale Paní ji stále vracela. Bezradná Bernadetta pohlížela na Paní u jeskyně, a ta jí pravila: “Jděte, pojezte byliny, které tam najdete”. Dívka uviděla v jeskyni trs trávy. Vythla jej a začala trávu jíst. Pak oběma rukama začala hrabat v zemi a vyhazovat bahno, dokud nenarazila na skalnatý podklad. Z otvoru začala vytékat špinavá voda. Bernadetta si pár kapkami svlažila rty, omyla čelo a tváře. Přihlížející jsou šokováni dívčiným počínáním, její blátem zamazanou tváří a když posléze začne zvracet požitou trávu, stává se terčem posměšků, neboť okolo stojícím lidem, neslyšícím slova Panny Marie, nedocházejí souvislosti.

Posměšky však další den, 26. února, umlkají -- z nového pramene vytéká vydatný proud čisté vody.

Následujícího dne, 27. února, přišlo k prameni mnoho lidí. Panna Maria vyžaduje, aby Bernadetta tlumočila kněžím její požadavak, vystavět na tomto místě kapli. 

Posledním dnem ohlášených návštěv je 4. březen. Toho dne přišlo mnoho lidí, kteří předpokládali, že při posledním setkání dojde k nějakému zázraku. Nic viditelného se však nestalo a lidé se zklamáni rozešli.

Večer před pětadvacátým březnem dnem cítila Bernadetta uvniř nutkání, aby dalšího dne opět šla k jeskyni. A skutečně -- i toho dne se Panna Maria zjevila. Bernadetta ji na přání faráře pokorně poprosila, aby jí řekla své jméno.

Panna Maria po chvíli s úsměvem rozepjala ruce a milým hlasem řekla: ”Jsem Neposkvrněné početí”. Bernadetta těmto slovům vůbec nerozuměl a stále si je opakovala, aby je do setkání s farářem nezapomněla. Ten byl šokován, neboť z těch slov viděl naprostou jednotu s nedávno vyhlášeným dogmatem o Neposkvrněném početí Matky Boží.

No a pak již jen k prameni přišel nevidomý poutník, svlažil vodou své oči a prohlédl -- a zvěst o zázraku se rozběhla do všech koutů Francie, do celé Evropy, do celého světa. 

Poutní místo Lurdy

Městečko Lurdy leží na francouzském úpatí Pyrenejí v nadmořské výšce 410 m. Po uznání zázraku vyrostlo poblíž jeskyně během několika málo let poutní místo, které nemá na světě obdoby. Rozsáhlý církevní areál, nazvaný příznačně Notre-Dame leží na levém břehu říčky Pau. Každodenní bohoslužby začínají v 5 hodin a poté následují jedna za druhou na různých místech až do půlnoci. Zejména v letních měsících přicházejí do Lurd den co den nejen jednotliví poutníci, ale i celá procesí z různých zemí. Vyvrcholením poutní sezóny je "celonárodní pouť", které se koná obvykle  v polovině srpna, kdy zvláštní vlaky z celé Francie přivážejí tisíce věřících.

Teprve několik dní prýštil ze země pramen, který vyhrabala Bernadetta, a už místní lékař doktor Dozous vyšetřoval prvního zázračně uzdraveného. Byl jím Louis Bourriette. Tento muž původně pracoval v lomu jako kameník; jednoho dne však při výbuchu nálože došlo k neštěstí, jeho bratr byl na místě zabit a on sám ztratil zrak na pravé oko a na levé oko viděl stále hůř, takže mu hrozila úplná slepota. Od té doby se živil pouze výpomocnou prací ve stáji u místního povozníka. Jakmile se doslechl o objevení pramene, napadlo ho, že by jeho případnou účinnost mohl sám vyzkoušet. Zavolal tedy šestiletou vnučku, která několikrát doprovázela Bernadettu k jeskyni a požádal ji, aby mu donesla trochu vody do dvora onoho místního povoznictví, kde shodou okolností pracoval s Bernadettiným otcem. Když se vnučka s vodou vrátila, usadil se ve stáji na slámu, vylil vodu, tehdy ještě smíšenou s bahnem, na kapesník, přiložil si tento obkládek na oči a dlouho se modlil. Když pak vyšel ze stáje na sluneční světlo, ohromeně zjistil, že vidí opět docela normálně. Bez meškání se rozběhl k doktoru Dozousovi a bez zaklepání se nedočkavě vrhnul přímo do ordinace. Mezi ním a doktorem se rozvinul asi tento rozhovor: “Co je to s Vámi, Bourriette! Počkejte, až na Vás přijde řada.”

“Ne, pane doktore, já jsem uzdraven!”

“Vyloučeno. Kapky, které jsem Vám předepsal, jsou jen na utišení bolesti.”

“Och, ty kapky mne nevyléčily, já jsem si na oči přiložil vlhkou hlínu z jeskyně – a teď vidím. To je zázrak!”

Nevěřící doktor zatáhl rolety a vyšetřil Bourriettovo osleplé oko.

“Stále jsou tu čtyři jizvy na rohovce, sítnice je zčásti odchlípená. A vy dnes vidíte lépe?”

“Ano, daleko lépe, pane doktore. Je to takové jakoby rozjasnění a já vidím všechno.”

“To rozjasnění bohužel nepotrvá, ubohý příteli. Tiskl jste dlouho oko a podráždil jste nerv, ale zrak jste tím neobnovil. Přečtěte mi, co jsem tuhle napsal.”

A kameník konečně po dvaceti letech bez obtíží četl: “Bourriette je postižen nevyléčitelnou slepotou. Nikdy se z ní neuzdraví…”

Za několik dní nato doktor Dozous konstatoval druhý případ zázračného uzdravení. Tentokrát se jednalo o osmnáctiměsíčního Justina Bouhohortse, jehož rodiče bydleli v sousedství “cachotu” Soubirousových. Dítě bylo slaboučké, rachitické, neustále nemocné. Teď ho ještě ke všemu zachvátila silná horečka, a tak jeho rodiče už jen čekali na okamžik, kdy zemře: údy dítěte se přestávaly hýbat, ustával i dech, o smrtelné agonii nebylo pochyb. V té chvíli už matka, vášnivě lnoucí ke svému dítěti, na nic nečekala, zabalila ho do své zástěry a utíkala s ním k jeskyni. Tam dítě pokřižovala, ponořila ho do ledové vody (byl únor) a přes varovné výkřiky rozhořčených svědků, přesvědčených, že se zbláznila, ho ve vodě ponechala přes čtvrt hodiny a sama se přitom bez ustání modlila. Když dítě konečně vytáhla z vody, jeho tělíčko mělo už docela mrtvolný vzhled; odnesla si ho však domů, položila zpět do kolébky a pokračovala v úpěnlivých modlitbách, až nakonec vedle kolébky únavou usnula. Když se probudila, dítě dýchalo docela normálně, mělo živou barvu; chtělo prs, a pak samo zkusilo pár krůčků, prvních ve svém životě. Justin Bouhohourts se dožil 81 let a zúčastnil se v Římě Bernadettiny kanonizace…

Jádrem celého komplexu je jeskyně Massabielle na břehu řeky. Té vévodí socha Panny Marie vytesaná z kararského mramoru a osazená ve skalním výklenku. Stěny  jeskyně jsou začernalé od věčně hořících svíček a visí na nich berle, které tu zanechali uzdravení nemocní. Poutníci nejrůznějšího věku trpělivě čekají v dlouhé řadě, až se budou moci dotknout zázračné skály, a pak postupují kolem nesmírného množství obřích votivních svíček ke studánce. Zde je ovšem již znát ruka pokroku -- voda vytéká z mnoha kohoutků, takže je zde dostatek místa k naplnění nádob i k napití. Voda se poté od pramene vede do lázní, kde se ročně vykoupe přes 400 000 nemocných.

Na druhém břehu řeky, uprostřed obrovské louky, vyrostl v roce 1988 nový a moderní kostel sv. Bernadetty. Díky jeho architektonickému řešení lze pomocí mobilních stěn vytvořit podle potřeby buď jeden obrovský prostor pro 5 000 věřících, anebo dva sály pro 2 500 osob.

Na skále nad jeskyní se tyčí šedá novogotická bazilika Neposkvrněného početí, jejíž vnitřní stěny jsou posety malými mramorovými deskami s nápisy ex voto uzdravených. Je novogotická z roku 1876 -- byla postavena ve stylu staveb ze 13. století..

Pod touto stavbou stojí další bazilika, nazvaná Růžencová. Ta byla postavena roku1889 v tzv. románsko-byzantském slohu. Shora k ní vedou působivá podkovovitá schodiště a rampy s arkádami. Obě baziliky tvoří mohutný harmonický celek, před nímž se rozkládá rozlehlé prostranství, na němž má své místo známá socha Panny Marie s korunkou na hlavě.

Ale ještě to není všechno. Pod zemí se dále ještě ukrývá bazilika Pia X. z roku 1958, která pojme až 20 000 věřících. Jde o jednu z největších staveb tohoto druhu na světě.

V areálu nechybí ani křížová cesta (sousoší jsou na ní v životní velikosti), šplhající až do výše 150 m, kde se vypíná kříž.

Světské zázemí pro poutníky, jako restaurace, hotely a obchody se suvenýry, pohlednicemi, svatými obrázky, růženci, nádobami na zázračnou vodu a soškami Panny Marie, mají své místo za řekou, v uličkách starého města. Stálých obyvatel je zde asi 20 000 -- ale spolu s poutníky se počet znásobuje.

Historické části Lurd dominuje strohá středověká pevnost na vápencové skále, odkud je pěkný rozhled na celé městečko i na nedaleké pyrenejské vrcholky. Dnes je v pevnosti Pyrenejské muzeum a botanickou zahradu s vysokohorskou květenou a léčivými bylinami. 

Na Lurdy se můžete v libovolném okamžiku podívat i z vašeho počítače přes webové kamery ... 

Vyprávění Bernadetty 

Zatím jsme si povídali trochu neosobně, aby byl nastíněn rámec děje a neutápěli jsme se v detailech. Teď ke konci našeho povídání si však můžeme dovolit povídat si trochu podrobněji . Zachovalo se totiž zapsané vyprávění samotné Bernadetty, jak to vše bylo. Bernadetta se chystala přebrodit mlýnský náhon k jeskyni, kde bylo naplavené dříví. Protože byla nachlazená nešla ve dřevácích na boso, ale měla ještě punčochy ...

“Ani jsem si ještě nestáhla jednu punčochu, a v tom jsem pocítila závan větru, jako by se chystalo na bouřku. Šumění jako by přicházelo ze všech stran a šum odcházel také všemi směry. Obrátila jsem se směrem k louce, ale viděla jsem, že se stromy vůbec nehýbou. Zahlédla jsem jen, jak se někde u jeskyně hýbou nějaké větve a ostružiny, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Pokračovala jsem ve vyzouvání a ponořila jsem nohu do vody, když jsem před sebou zaslechla opět stejný hluk. Zvedla jsem oči a viděla jsem, že nad nejvyšším místem jeskynního otvoru se kymácí a vlní sem a tam celý shluk větví a ostružin, zatímco v okolí se nehýbalo nic. V otvoru za větvemi jsem hned vzápětí uviděla bílou dívku, ne vyšší než jsem já sama; dívka mě pozdravila lehkou úklonou hlavy, současně vzepjala od těla své paže a rozevřela ruce jako Svatá Panna, na její pravé paži visel růženec.

Měla jsem strach, ucouvla jsem, chtěla jsem zavolat obě malé, neměla jsem však k tomu odvahu. Několikrát jsem si protřela oči, myslela jsem, že se klamu. Pozvedla jsem oči a spatřila jsem, že dívka se na mě velice přívětivě usmívá a jakoby mě vyzývá, abych přistoupila blíž. Ale stále jsem ještě měla strach. Přesto však to nebyl takový strach, jaký jsem mívala někdy dříve, vždyť jsem stále setrvávala na místě a dívala se, zatímco má-li člověk strach, rychle se vzdálí.

Přišlo mi jaksi na mysl, abych se modlila. Sáhla jsem rukou do kapsy, vzala jsem růženec, který obvykle nosím při sobě, poklekla jsem a chtěla jsem udělat znamení kříže. Nemohla jsem však dosáhnout na čelo, ruka mi poklesla.

Dívka se mezitím postavila stranou a otočila se ke mně. Teď držela v ruce veliký růženec. Pokřižovala se jako k modlitbě. (Z dalšího vyplývá, že zde Panna Maria naučila Bernadettu velmi uctivému a krásnému [ne teatrálnímu] pokřižování k oslavě Boha. Tento moment ukazuje, jaký význam má kvalitní kříž) Ruka se mi chvěla, zkusila jsem znovu učinit znamení kříže, a tentokrát mi to šlo. (Podle Mariina vzoru.) A pak už jsem neměla strach.

Pomodlila jsem se svůj růženec. Dívka přebírala zrnka svého růžence, ale rty nehýbala. Pokud to šlo, při modlitbě růžence jsem se dívala. Dívka měla na sobě bílý šat, sestupující až k nohám, z nichž bylo vidět jen špičky. Šat byl hodně vysoko na krku ukončen záhybem, z něhož visela bílá šňůra. Bílý závoj, pokrývající hlavu, padal podél ramenou a paží téměř až k dolnímu okraji šatů. Na každé noze jsem viděla žlutou růži. Pás šatu byl modrý a jeho konce splývaly až pod kolena. Řetěz růžence byl žlutý, zrnka bílá, velká a vzájemně od sebe velmi vzdálená. Dívka byla plná života a velmi mladá, byla obklopena světlem. Když jsem se domodlila růženec, s úsměvem mě pozdravila, ustoupila do výklenku a pojednou zmizela…”

Bernadetta zůstala nehybně klečet. Po chvíli se vracely obě děti s dřívím, a když ji uviděly, jak stále klečí, posměšně na ni volaly, že neumí nic jiného než se modlit, a vyzývaly ji, aby konečně přešla náhon. Bernadetta tedy vstala a kurážně vkročila do náhonu a téměř současně v překvapení zvolala: “Ale vždyť voda je teplá jako pomyje!” Děvčata se tomu smála, ale hned si povšimla, že Bernadetta je bledá a celá rozrušená. Na druhé straně se jich Bernadetta otázala, zda také něco viděly. Děti s údivem prohlásily, že nespatřily nic pozoruhodného. Bernadetta se jim tedy se svým zážitkem svěřila, ale zároveň je prosila, aby o tom nikomu nic neříkaly.

Přes všechny sliby však její sestra Marie doma všechno pověděla mamince, Bernadetta dostala vyhubováno, že je fantasta, že se jí všechno jen zdálo, určitě viděla jen bílý kámen. Příštího dne ráno Bernadetta pocítila zvláštní vnitřní nutkání, aby se vrátila k jeskyni. Matka ji však ven nepustila, a naopak nařídila, aby se dala do obvyklých domácích prací. 

V červenci roku 1858 biskup z Tarbes ustanovil vyšetřující komisi; za necelé čtyři roky nato – v lednu 1862, vydala komise prohlášení, ve kterém potvrdila věrohodnost mariánských zjevení v Lurdech: “Soudíme, že Neposkvrněná Marie, Matka Boží, se skutečně zjevila Bernadettě Soubirousové 11. února 1858 a v následujících dnech, celkem osmnáctkrát, v jeskyni Massabielle u města Lurd; že toto zjevení vykazuje všechny rysy pravosti a že věřící v ně mohou věřit právem a s jistotou.”

Za lurdská zjevení se tak tímto prohlášením postavila samotná církev; Bernadettino poslání jako poselkyně Svaté Panny bylo skončeno. ...

... V březnu roku 1862 byla stižena těžkým zápalem plic: ležela na lůžku už několik dní ve vážném stavu; prosila, aby ji odnesli k jeskyni. Bylo právě krásné počasí, a tak se rozhodli, že jejímu přání vyhoví. Její stav se však velice zhoršoval a ošetřující lékař se netajil obavou, že by Bernadetta mohla zemřít. Narychlo byla tedy zaopatřena “in extremis” a kněz jí stačil jen tak vložit kousíček hostie mezi rty. Bernadetta v té chvíli otevřela oči a zašeptala: “Vodu z jeskyně!” Dali jí skutečně napít a vzápětí Bernadetta radostně zvolala: “Jsem uzdravena!” Tak se i ona sama zařadila mezi zázračně uzdravené. Po uzdravení prozatím zůstala v klášterní nemocnici, vážně však začala přemýšlet o tom, že vstoupí do kláštera.

"Moje" panenka Maria

Také já mám doma sochu panenky Marie z Lurd. Je něco přes metr vysoká, je z porcelánu a přivezl si ji odtamtud továrník Melichar. Ten, co měl v Brandýse nad Labem tu světoznámou továrnu na zemědělské stroje. Můj děda u něj byl zahradníkem. Když pan Melichar s rodinou musel po roce 1948 narychlo před komunisty uprchnout z republiky, věnoval tu sochu svému zahradníkovi. Od té doby ji máme doma a stojí na čestném místě v obýváku. 

Jako dítěti se mi o ní zdávalo ... Že se její oči na mě dívaly a sledovaly mě, kam jdu. Hrozně jsem se bál a ta socha ke mě mluvila - ale ne hlasem, přesto jsem jí tak nějak uvnitř slyšel -- říkala mi, že se jí bát nemusím. Teď už se mi to nezdává ... nebo sny po probuzení hned zapomenu. Ale jsem rád, že ji doma máme a tu sochu ráno a večer pozdravím, jako každého jiného rodinného příslušníka. Mám ji prostě rád.

JL

Zpět na Tajemná místa plná síly