 |
V roce 2009 jsem v článku Šumavské putování do Bavor popsal nově otevřenou cestu z Březníku k Modrému sloupu. Tehdy se mi nepodařilo se dostat až na Luzný, neb bylo již pozdě odpoledne a navíc vedro takové, že bez dostatečných zásob vody by byla další cesta hazardem se zdravím. Navíc jsem tehdy šel pěšky až z Modravy přes Cikánskou slať, což přece jen je kousek cesty a totéž měl pak před sebou zpět.
Celý rok jsem se tedy těšil, jak si cestu zopakuji a dostanu se až na kýžený vrchol hory, která díky nesmyslným zákazům dlouhá léta jen provokovala na obzoru. Ovšem ani dnes není cesta snadná. Jak již jsem se zmiňoval minule, tak ačkoliv údolím k Modrému sloupu kdysi vedla silnice, je dnes turistická cesta vedena bokem terénem, jako by vypadla z bloku šílencova. Obávám se, že při dnešní devastaci Šumavy těžkou technikou ani zde neobstojí argumenty o ochraně přírody. Ale co s tím naděláme ...
Tentokrát jsem nešel z Modravy pěšky, ale vyjel k Březníku na kole. Měl jsem tak hezkou perspektivu, že pokud kolo po návratu ještě najdu, povezu se posledních 8 km zpáteční cesty hezky pohodlně a bez šlapání. Na rozcestí pod Březníkem stálo porůznu takto uzamčených kol celá řada, tak jsem to risknul také. Dále na kole nelze, i když asfaltka ve směru cesty k tomu svádí a je vidět tu a tam někoho, kdo se po ní vydá. Také psi a koně sem nesmí.
A jeden tip před cestou - hájovna na Březníku je jediné a poslední místo, kde se můžete občerstvit. Jinak po cestě budete odkázáni na vodu z potůčků a kořínky.
|
Je sedmadvacátého července 2010 a letošní léto tedy rozhodně neodpovídá fantasmagoriím globálních oteplovačů. Obden leje, obden prší a bohužel to nevypadá, že dnes bude výjimka. Vloni jsem od rozcestí pod Březníkem vyrážel s půldruhalitrovou lahví vody a vracel se od Modrého sloupu nasucho a s lehkým úžehem. Letos je to spíše na neoprén, o čemž se ujišťuji již na úvodním kilometru po asfaltové silničce.
 |
 |
Tu a tam ale optimisticky probleskne modrá obloha ... že by se tentokrát počasí smilovalo? Cesta je stejná jako vloni, vine se mezi kapradinami a padlými smrky, chvíli vlevo, chvíli vpravo, ale špičatý cíl cesty je naštěstí celou dobu viditelný, takže má člověk kontrolu, že přece jen postupuje správným směrem. Zde již oceníte dobrou obuv - pokud možno lehčí, ale pevnou a s dobrou protismykovou podrážkou.
 |
 |
Od loňska se zlepšilo značení - žluté značky jsou umístěny hustě za sebou, takže člověk ani moc netápe. Ono by se tu dalo snadno sejít z cesty, která spíše připomíná stezku zvěří vyšlapanou a tiše navždy zmizet v houštinách sytě zeleného a krásně svěžího kapradí.
 |
 |
Vrchol Luzného se blíží ... ano, ale pouze při pořádném přitažení pomocí zoomu. Jinak je ještě pěkně daleko; na mapě jsme někde v místech, kde žlutá značka budí dojem přímé cesty. Začíná tu být vidět, jak si les s kalamitou poradí sám i bez "moudrých" zásahů lidí. Pod depresivně působícími zbytky starého lesa vyrůstají malé a zdravé smrčky a za pár let to tu s výhledy již bude problematické.
 |
 |
A pozor, změna kursu. Jediný rozcestník na cestě k Modrému sloupu ukazuje, že mám za sebou teprve 2 km, přičemž k Modrému sloupu je to ještě jednou tolik a potom ještě totéž na vrchol Luzného. A je tu starý známý - historický hraniční kámen se znakem Bavorska (na druhé straně je český lev). Jezírka ve slati dnes moc nejsou vidět, zastírají je chumáče mlhy.
 |
 |
Počasí se definitivně kazí, jak ukazuje kapka na objektivu. Podél Hraniční slati se dostávám na křižovatku Modrý sloup a poprvé vytahuji pláštěnku. Žluté značení tu končí a dále vede nepatrná stezička tu a tam vyznačená hraničním sloupkem s modrou šošulkou.
 |
 |
Volím zřejmě horší cestu vedoucí přímo po hranicích. Vrchol Luzného je po ní třeba obejít zleva, až do sedla mezi mezi Luzným a hřebenem Malé a Velké Mokrůvky. Cesta je poměrně zrádná, je to takové korýtko široké asi tak jednu stopu, kde pro husté kapradí a borůvčí není moc vidět, kam šlapete - obvykle na kámen, který vám chce zákeřně podrazit nohu. Lepší je prý cesta, která nejprve vede jakoby do Bavor, a poté se stočí k vrcholu; ale to snad až někdy příště.
 |
 |
V sedle je další hezky zachovaný historický hraniční kámen (na obrázku ten u cesty). Rovně cesta klesá dolů do Bavor a Luzný je vpravo. Zbývá ještě poslední kousek pohodlné chůze po zánovním povalovém chodníčku z pěkných fošen ... Déšť ustal natolik, že lze sundat pláštěnku. A člověk nevěří svým očím ... jsou tu asi tři cyklisté i s velocipédy ... no jak ti se sem dostali - jsou to snad potomci létajícího Jana Tleskače? Každopádně je sem vjezd ... no spíše vnos jízdních kol přísně zakázán. A když si představím, že bych své kolo táhnul těch 6 km na vrchol a totéž zpět k nejbližší sjízdné cestě ... no nazdar.
 |
 |
A cesta začíná stoupat. Ale jaká cesta? Skoro žádná tu není, jak tak člověk konstatuje po chvíli poskakování z kamene na kámen, když se ohlédne, kudy to přišel. Teď je vodítkem vrchol, ale dolů to bude horší. Zvláště kdyby pršelo.
 |
 |
On ten vršek Luzného vypadá z Březníku tak nějak jako záležitost pro malé děti ... joooo, tak to je ale velký omyl. Člověk se hezky naskáče z jednoho balvanu na druhý, než kdesi nad sebou zahlédne kříž s bronzovou soškou Krista, což už je opravdu vrchol. Hmmm ... ale z vnitrozemí se sem žene něco moc divného.
 |
 |
Fičí to tu tedy opravdu pěkně - však jsme také v nadmořské výšce 1 373 m. Hora i její vrchol jsou již celé v Bavorsku; tudíž bych správně neměl hovořit o Luzném, ale hoře Lusen. Bývají zde prý k pokoukání úžasné ohnivé západy Slunce, rozněcující představivost pozorovatele a evokující spojitosti s peklem. Ale do západu chybí hezkých pár hodin a já, jak se tak dívám na mraky svištící kolem, tak se bojím pekla jiného - chůzi dolů po mokrých balvanech. Však také Luzný proslul největším kamenný mořem mezi všemi vrcholy Šumavskými.
 |
 |
Na vrcholku hory je maličký háječek ze smrků a jeřabin. Skýtá jakous takous ochranu před větrem, neb zeměplaz sem dorazivši by se rád pokoukal vůkol. Leč výhled k Mokrůvkám obratem zastírá clona mraků ...
 |
 |
... a vtom se s rychlostí závěrky fotoaparátu zavírá i pohled k Roklanu a rovněž tak do Bavor. A je to tady ... rychle pláštěnku a dolů, dokud je čas. Leje, padají kroupy zvící hrachu a tu a tam i nějaká zmatená sněhová vločka. Proč by nepadala, je přece červenec.
 |
 |
Cesta dolů se mění v plavecko - potápěčský výcvik. Po sešupu po mokrých kamenech do sedla pod vrcholem následuje více než pět kilometrů čvachtání korýtkem plným ledové vody ... ta si změnila cestičku v krásný potůček tu a tam vylepšený malým vodopádkem. Člověk se napřed loužím snaží vyhnout, ale pak už jen odevzdaně čvachtá a poslouchá smutné bublání vody zurčící mezi prsty v botách ... Ani holínky by tu asi nepomohly. K tomu je ještě zdarma masáž mokrými polehlými travinami, které poutníka přátelsky šlehají do lýtek a chvílemi i do do stehen a výše.
No a kolo naštěstí bylo na svém místě. Dokonce i pršet přestalo a ukázaly se kousky modrého nebe. No nemohlo být takhle celý den? Ale co, Šumava je krásná za každého počasí.
 |
A hlavně ... vrchol Luzného byl dobyt. Člověk neví, kdy zase nějaký cvok máchne razítkem a zakáže sem vstup, takže zážitek tu už je, a ten mi nikdo nemůže vzít. Tak již jen studený vzduch obtékající promočeného cyklistu a ochlazující ho do podoby rampouchu kazil dojem z těch osmi kilometrů krásného sjezdu.
Vlk Samotář (JL)
Zpět na Tajemná místa plná síly
