 |
 |
Na severozápadě ostrova Lanzarote leží menší rybářská vesnice Caleta de Famara. Dosáhla celosvětového věhlasu jako místo setkávání surfařů ze všech možných koutů světa. Pro pěšího turistu nabízí jedinečné a neopakovatelné pohledy na útesy zvedající se přímo z vln oceánu.
|
|
Trochu jsem měla obavy z cestování, nejsem řidič, jezdím veřejnou dopravou, ale kupodivu autobusové spojení mezi oblastí Costa Tequise a Caletou de Famara bylo dobré. Do batůžku jsem přidala osušku, plavky, boty do vody a vypravila se jednoho dne na místo, na které jsem se těšila už doma před odletem.
 |
 |
Konečná autobusu, La Caleta, v podstatě jsem byla jediný cestující, pohled na okolí byl úžasný, nezklamal, sluníčko momentálně svítilo, ale Atlantik předváděl obrovskou sílu.
 |
 |
Pláž Playa de Famara v délce 3 km se táhne podél úpatí vysokých útesů vzniklých během sopečné erupce v roce 1824. Za pláží se rozkládá dlouhý pás písečných dun. Útes Risco de Famara o výšce kolem 600 metrů nabízí roztodivnou hru barev, světla a stíny, rozeklaná skaliska. V dáli je vidět probleskující ostrov Graciosa, Montaňa Clara a Alegranza.
 |
 |
Je známo, že zde před více lety malý chlapec César Manrique prolenošil nejedno léto na divoké pláži v La Caletě. Pláž opravdu není přeplněná, možná jen ve dny, kdy se konají setkání surfařů, a kdy báječné farmarské vlny nabízejí jeden z nejlepších surfařských příbojů v Evropě. Velký umělec, architekt, sochař, výtvarník, César Manrique byl velmi inspirován touto krajinou, po celý život se sem vracel.
 |
 |
Nevykoupala jsem se, v můj den, se nekoupal opravdu nikdo, byly vysoké, nebezpečné, zpěněné vlny. Surfaři se proháněli po vlnách, jejich rodinní příslušníci či přátelé posedávali v dunách, kde byla upravena místečka chráněná před větrem. Písečné duny jsou zajímavé, lahodí oku, roste zde bizarní keř traganum moquinii. Rostlina je endemit, někdy jí najdeme v dunách přímo na pláži a je silně ohrožena turisty. Myslím, že ve Famaře se jí daří docela dobře.
 |
 |
Nemůžu se nasytit pohledu na sopečná skaliska, na Atlantik, který zpívá svou píseň, a tak si jen tak putuji po ohlazených a ošlehaných oblázcích, někdy zuji i botky a jdu vodou, táhne mne to do dálek. Leč čas je neúprosný, je třeba se vrátit zpět.
 |
 |
Mám ještě nějakou minutku, takže posedím na náměstíčku a dám si malé silné espreso a najednou, kde se vzaly tu se vzaly spadly asi 4 dešťové kapky. Jako kdyby mi skanuly slzy, nějak těžko se loučím.
 |
 |
Obrázky autorky
Denivka
Zpět na Tajemná místa plná síly
