 |
Šedé sloupoví podpírá vzdušnou klenbu, střídající barvy jara a podzimu, podlaha je pokryta šustivým kobercem, borůvčím a sem tam se najde i nějaká ta travička. Zjara se to všechno prudce rozvoní, a světlo zezelená a zezlátne, když se rozvinou první lístečky a květy a kmeny jsou náhle stříbrné. Uprostřed léta setrvává les v tichém rozjímání, jen v korunách to občas zašumí a ptáci se vytrhnout z polední ospalosti. Na podzim klenba i podlaha zezlátnou a zrezaví a sluneční světlo je najednou měkčí a magičtější. V zimě se kmeny vypínají nad sněhovou pokrývkou a jsou ospale šedivé.
|
Oblázkový nános pod splavem, který pamatuje moje první krůčky. Ochutnávka kamínků, později házení žabek. Aleje rynglí, které mi děda podává do kočárku. Kdo by jedl přesnídávku, když je k mání čerstvé ovoce? Plavání ve stínu olší se starým nafukovacím kruhem. Prut, vlasec a háček. Okouni, bělice, cejni. Řeka tiše plyne.
 |
Domky venkovské i městské. Dělená okna a šikmé střechy, u každého zahrádka. Pod okny kvetou slézy, růže, pivoňky, mečíky. Zlátnou meruňky a voní jahody. Dvoreček s kůlnou a houpačkou, hromádky písku a dlaždice, po kterých se dá krásně malovat křídou. V koutě leží pohozená koloběžka a Míša, ze kterého se sypou pravé piliny.
 |
Tyto obrázky mají jedno společné, existují jen ve vzpomínkách. Není už řeka tam, kde bývala, splav už nešumí, domky jsou přestavěné a namísto lesů stojí skladové haly. Přesto však existují kouty naší země, kde se jakoby zastavil čas. Kde ožijí naše vzpomínky, kde se nám vybaví babiččino kakao v puntíkatém hrnku. Kde zaslechneme svistot kosy, klapání tkalcovského stavu. Kdo takovou krajinu najde, našel štěstí a pocit bezpečí, našel své kořeny. Žádná životní bouře už jej nevyvrátí…
 |
Zpět na Tajemná místa plná síly
Falka