Javorová skála je nejvyšší vrchol Jistebnické pahorkatiny. Je vysoká 725 m, leží severně od Jistebnice (8 km ) a severovýchodně od Milevska (15 km). Na vrcholku je vojenský objekt - z dálky dobře viditelná konstrukce vysílače. Kolem vrcholu je vzrostlý les, takže dalekými výhledy se nepokocháte. Jedná se o místo značně tajemné, plné vztyčených kamenů, studánek, kamenných řad a nádherných buků. Ne nadarmo se blízkému skalnímu útvaru říká Čertovo břemeno. Místní dokonce nazývají Jistebnickou vrchovinu Čertova hrbatina.
Pokusím se popsat zajímavé objekty, které zde můžete najít a doprovodit je nějakými obrázky a vysvětlivkami. Podotýkám ovšem, že vysvětlivky jsou mé osobní názory, a že je naprosto nemusíte brát vážně – ona totiž o menhirech a „zvláštních“ kamenech všeobecně žádná vědecká teorie neexistuje.
Především je nutno říci, že kameny na Javorové skále nestojí jen tak osamoceně a bez příčiny. Když se podíváte na následující mapku, je zde modře vyznačena oblast od Cunkova až k Myslkovu, kde se to podobnými útvary jen hemží a je jasné, že šlo o součásti nějakého velkého komplexu. Podle pana Kozáka a jeho knihy Svět posvátných kamenů se jedná o silovou linii, podél které se kameny táhnou. Tato linie má samozřejmě návaznosti i mimo hlavní hřeben, ale o těch snad jindy, protože je ještě nemám osobně „prolezlé“.
Takže začínáme v Cunkově. Když půjdeme po silničce nahoru směrem na Javorovou skálu, odbočuje vpravo červená značka na Čertovo břemeno.
Dále můžeme pokračovat do vesničky Ounuz, kde se natáčel film Pyšná princezna a je tam moc hezká kaplička Panny Marie vysekaná do kamenné stély.
Z Ounuzi směrem nahoru k táboru se jde kolem fotbalového hřiště a travnaté louky. Mě osobně se zdá, že je na ní krásná řada kamenů.
|
Ovšem ten pravý kamenný ráj začíná za táborem. Když se vydáte po okraji lesa hned za táborem vlevo, uvidíte po pár krocích jakousi kamennou zeď, val nebo něco na ten způsob, kterak se klikatí vzhůru do kopce. Když půjdete ještě kousek dál na okraj vysokého lesa, mírně vlevo je takový zajímavý pahorek, a na pahorku dva kameny. Jeden s miskou, druhý rovný. Dál přes kopec pod nimi, před nádherným mladým bukem, stojí další, tentokrát ostře špičatý kámen.
|
|
Můj výklad k místu zní – svatyně s věštebním a případně obětním kamenem. Podle archeologů totiž sloužily nahoře špičaté kameny na svatyních k tomu, aby se na nich lidem snadno rozbíjely hlavy.
Teď se vrátíme zpět k táboru a cestě. Hned napravo najdete v lese krásnou řadu kamenů, která končí kdesi v křoví u oploceného vojenského areálu.
|
Když budeme pokračovat dál cestou směrem od tábora, míjíme po chvíli vysílač. Pakliže někdy opravdu byla na vrcholku Javorové skály pravěká svatyně, nepochybně stála zde. Dneska už ovšem z několikrát přebagrovaného terénu nic nevyčtete, ale je možné, že místo mělo nějaké silové působení, a proto zrovna na něm byl vysílač postaven – těžko říct.
Pokračujeme dál po cestě a za chviličku máme vpravo studánku a další kamennou řadu. Tady se na chvíli zdržíme. Studánka sama vypadá dost zlověstně, aspoň na mě tak působila. Žádná radost z vývěru vody na povrch, z pohybu vodního živlu, ze zrcadla vodní hladiny. Jen zde na mě padl smutek a beznaděj… možná je to způsobeno tím, že studánka nemá žádný odtok a navíc v ní bylo málo vody, nevím. Nejlépe, když se na to místo půjdete podívat sami… A teď něco veselejšího – kdybyste prošli lesem za studánkou trošku podél kamenné řady směrem od cesty, narazíte na jakousi mýtinu. Tedy, místo je dnes zarostlé stromy, ale činí dojem palouku, který zarostl nedávno. Má bujná fantazie mi tu kreslí obraz plošiny se slavnostní hranicí, která je vidět hluboko dolů do údolí a po celé kotlině Českého Meránu.
Tak, a jsme zpátky na cestě a oběma nohama na zemi. Všude v okolí studánky, i na druhé straně cesty, jsou kamenné řady – na druhém snímku mám samozřejmě na mysli linii zprava doleva asi v polovině výšky.
|
|
Půjdeme dál směrem z kopce až k místu, kde doprava dolů odbočuje cyklistická stezka a o kousek dál doleva cesta do mladého lesa. Po pár metrech po ní dojdeme ke zvláštnímu útvaru – manžel mu říká „hrob druida“. Jedná se o dva kameny, jeden stojící a ten druhý je o něj jakoby částečně opřený. Nevím, co přesně měl u kamene manžel za vizi, ale je fakt, že místo působí klidným, mírným, vyrovnaným a usínacím dojmem.
Kdybyste náhodou těch kamenů neměli dost, tak pokračováním po cestě původním směrem od Javorové skály byste posléze došli až k Chlístovským menhirům. Ale o těch až příště, až budu mít aktuální fotky a pocity…
P.S. všude na Javorové skále jsou nádherné buky, mí oblíbenci.
Zpět na Tajemná místa plná síly
Falka