Letošní léto na Housce bylo vypečené!

Alespoň v ten den, co jsem ji konečně mohla spatřit na vlastní oči. Cesta k ní vede přes pohádkové vesničky Kruh, Žďár, Okna okolo převážně roubených chaloupek při silnici v kaňonu pískovcových skal. To člověk jen kulí oči, co vše se tady skrývá!

Ale zpět k Housce. Dojeli jsme na parkoviště a nedočkavě se hnali cestou k silnici a po silnici do údolí…

Samozřejmě to bylo špatně, směrovka pod kopcem nám ukázala, že hrad je na opačném konci vesnice. Tak jsme šlapali zpátky do kopce a u odbočky ku hradu jsem už nelitovala, že jsme takhle zabloudili. Můj zrak totiž přitáhla okázalá pamětní deska na stěně hospůdky jménem NA KONCI SIL. Pod deskou byl umístěn truhlík s květinami a věnec se stuhami…

Tak to bylo takové milé rozptýlení a důkaz toho, že velikán Jára Cimrman je všudypřítomný a když ne on, tak aspoň jeho příbuzní…

Oživená historie

U hradu nás čekalo další překvapení a sice konal se tam středověký jarmark. Naštěstí to byly boudičky převážně s keramikou a loutkami, žádné křištálové sklo nebo ruské beranice či sportovní dresy. Hlavní byl ale stánek s pípou a rozpáleným roštěm s na dálku vonícími klobáskami. Ten ale musel počkat až se vrátíme z prohlídky, protože pan kastelán zrovna velkým klíčem zavíral vrata a tak jsme stačili akorát koupit vstupenky a už jsme byli na nádvoří.

Zde čekalo další překvapení. Uprostřed stál dřevěný pranýř, na kterém polehával odraný žebrák. Ten občas prokulhal mezi návštěvníky a hrubým hlasem děkoval za almužnu…

V rohu měl kovář svou výheň a bušil do kovadliny, naproti kdosi pletl rybářské sítě, na stole stály korbele a sklenky.

Jen jsme se trošku rozkoukali a prohlédli si ochozy s erby už naši pozornost zaujal středověký voják, který se chystal do války a šel si ke kováři vyzvednout kyrys. Zde však došlo k nedorozumění, které oba řešili soubojem na kordy. Ale nějak se jim do toho souboje vmísil další voják a i jeho milá, takže nakonec šermovala i dívka, která samozřejmě pak nad všemi zvítězila a odešla vítězně s přihlížejícím šlechticem, zatímco oba vojáci odtáhli do války.

Když toto vystoupení šermířské skupiny skončilo, ujal se slova pan kastelán (oděn stylově a obut škorněmi s velmi zakroucenými špicemi ) a za chvilku již začala samotná prohlídka Housky.

Samozřejmě se začalo v kapli, ale než jsem se do ní dostala,využila jsem času a pěkně si porozprávěla s mistrem kordu o mušketách a sečných zbraních (a málem jsem ho při tom jeho vlastním kordem nechtěně propíchla! ) …

A pak jsme již vstoupili do krásně zrekonstruovaných prostor, kde nás pod schody vítala vypečená maxihouska.

 Nebudu zde popisovat dějiny hradu ani žádné historie a pověsti, to si budete moci přečíst v chystaném projektu Jirky Lapáčka ( a pokocháte se i jeho unikátními fotkami hradu a okolí).

Chtěla jsem jen popsat co je na hradu nového a co je možné zde spatřit nyní při pokračujících opravách a rekonstrukcích. A je co vidět – kromě historické části i další krásně upravené sály, kde se v současnosti pořádají koncerty, výstavy a podobné akce. Samozřejmě, že jsou k vidění ještě další místnosti, kde zrůdné budování socialismu ještě zanechalo své hnusné stopy, ale jak řekl pan kastelán: Houska je v dobrých rukách a příliv financí ze všech akcí i vstupné jsou plně věnovány jen na její rekonstrukci a zkrášlení. A je to opravdu vidět na každém kroku.

Pro nás bylo v růžovém salonku připraveno „ jako třešnička na dortu“ taneční vystoupení čtyř paní a jednoho kavalíra a tak renesanční hudba a tanec ukončili naši více jak hodinovou příjemnou prohlídku.

A protože sluníčko i po šesté hodině večerní ještě svítilo a hřálo, tak byl příhodný čas na posezení při jednom malém  pivečku a kafíčku přímo u brány s výhledem na hradní zdi vyrostlé ze skály a obrostlé břečťanem.

 Na závěr nemohu napsat nic jiného než tato tři doporučení:

Zpět na Tajemná místa plná síly

 

Zpět k Mostu ?

VEZA